20 C 229/2021-26 — Městský soud v Brně

Žalobce se návrhem došlým soudu 28. 7. 2021 domáhal uhrazení spotřebitelského úvěru, který uzavřel právní zástupce žalobce společnost [právnická osoba] a žalovaná dne 6. 2. 2017 – číslo smlouvy [číslo] ve výši 6 000 Kč, žalovaná nehradila splátky řádně a včas, uhradila pouze 3 550 Kč Poslední platba byla hrazena 25. 2. 2018. Soud zjistil následující skutkový stav: mezi společností [právnická osoba] a žalovanou byla uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru v hotovosti na částku 6 000 Kč, která má být splatná v 45. týdenních hotovostních splátkách po 237 Kč, kdy zápůjční úroková sazby činí 29 % p. a., součástí smlouvy jsou doplňující ustanovení o spotřebitelském úvěru, smlouva byla podepsána 6. 2. 2017 (důkaz smlouvou [číslo]). Výzva k plnění byla právním zástupcem zaslána 11. 5. 2020 a oznámení o postoupení pohledávky bylo zasláno dopisem ze dne 20. 1. 2020. Po zhodnocení provedených důkazů soud postupoval podle § 2395 zákona číslo 89/2012 Sb. občanského zákoníku, kdy úvěrující se zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Podle § 86 odst. 1 zákona číslo 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných spolehlivých dostatečných a přiměřených informací, získaných od spotřebitele a pokud je to nezbytné z databáze umožňující posouzení úvěru schopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěru schopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle § 580 odst. 1 občanského zákoníku neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i jednání, které odporu zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Podle § 588 o.z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům nebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění i počátku nemožnému. Podle § 2991 odst. 1 občanského zákoníku kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat oč se obohatil. Soud se nejprve zabýval tím, zda žalobce, jako věřitel, před uzavřením smlouvy splnil svou povinnost posoudit úvěruschopnost žalované, neboť tato úvěrová smlouva je smlouva spotřebitelská. Z provedeného dokazování je zřejmé, že žalobce resp. právní předchůdce se zkoumáním majetkových poměrů dostatečně nezabýval. Vzhledem k tomu, že žalovaná v úvěrové smlouvě má postavení spotřebitele, tedy slabší strany, je třeba i přihlédnout k ostatním podmínkám úvěrové smlouvy, soud úvěrovou smlouvu tedy považuje za neplatnou, ale je třeba uvést, že i ostatní úvěrové podmínky jsou v rozporu s dobrými mravy, kdy RPSN neodpovídá běžným zvyklostem a navíc částka, která má být splacena, je téměř dvojnásobná oproti půjčené částce. Soud tedy považoval žalobu za důvodnou jenom ve výši bezdůvodného obohacení vzniklé žalovanou převzetím jistiny, kdy jistinu převzala ve výši 6 000 Kč a uhradila jen 3 550 Kč, je tedy povinna zaplatit žalobci 2 450 Kč se zákonným úrokem z prodlení podle § 1970 občanského zákoníku, kdy výše úroku z prodlení odpovídá vládnímu nařízení číslo 351/2013 Sb. v platném znění. Ve zbytku soud žalobu zamítl. O nákladech řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 1 o.s.ř. podle úspěchu ve věci, když žalovaná byla převážně úspěšná a náklady řízení neuplatnila, proto soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.