21 C 101/2022-87 — Městský soud v Brně

1. Žalobou z 7.2.2022 domáhala se žalobkyně úhrady žalované částky z titulu nesplaceného zůstatku úvěru, poskytnutého žalovanému společností [právnická osoba], která následně pohledávku postoupila smluvně žalobkyni, přičemž pro případ neuznání nároku z titulu smlouvy o spotřebitelském úvěru se žalobkyně domáhala úhrady žalované částky z titulu nároku na vydání bezdůvodného obohacení. Žalovaný rozporoval aktivní legitimaci žalobkyně a nárok neuznal, z jednání se omluvil. 2. Z níže uvedených listinných důkazů vzal soud za prokázán tento skutkový stav: 3. Žalobkyně předložila žalovaným nepodepsaný text smlouvy o revolvingovém úvěru, na kterém je uvedeno datum 19.7.2019, a nepodepsaný text obchodních podmínek a formulář Standardní informace o spotřebitelském úvěru. Jednotlivé úkony žalovaného při podpisu smlouvy elektronickou cestou pak dokladovala Loan application info, z něhož však vyplývá podpis dokumentu k datu 22.6.2021, nikoliv 19.7.2019. Podle uvedených dokumentů měl mít žalovaný možnost čerpat spotřebitelský úvěr formou opakovaného čerpání revolvingového úvěru až do výše 80.000,00 Kč s tím, že tento úvěr byl povinen splácet minimální měsíční splátkou ve výši 11 % nesplaceného úvěru společně s úrokem z úvěru a poplatkem za čerpání nebo ve výši 1.000,00 Kč měsíčně podle toho, která z těchto dvou částek je vyšší, a to vždy 30. den v měsíci počínaje dnem prvního čerpání. Za opožděné platby měla být účtována úhrada účelně vynaložených nákladů 250,00 Kč a smluvní pokuta 0,1 % denně z dlužné částky. 4. Žalobkyně byla usnesením z 16.6.2022 vyzvána, aby jednak doložila postup smluvních stran při uzavření smlouvy dle bodu 4 a 5 smluvních podmínek (tj. zaslání verifikační platby a podpis smlouvy zadáním identifikačního kódu), dále aby doplnila skutková tvrzení tak, aby bylo zřejmé, jakou částku žalovaný na úvěru čerpal, jaké částky uhradil a na jaké položky úvěru byly započteny, a konečně aby doložila prověřování úvěruschopnosti žalovaného. 5. Žalobkyně na usnesení reagovala teprve 3.11.2022, kdy postup smluvních stran při uzavření smlouvy nedoložila vůbec, stejně jako postup při prověřování úvěruschopnosti žalovaného, neboť nebyla schopna sdělit jakékoliv konkrétní údaje o majetkových poměrech žalovaného, které měl žalovaný poskytovateli úvěru o své osobě sdělit, ani doložit jakékoliv listiny, kterými byly majetkové poměry žalovaného osvědčeny (s výjimkou kopie občanského průkazu, který však nesloží k ověření úvěruschopnosti dlužníka, pouze k ověření jeho identity). Pokud jde o čerpání úvěru, žalobkyně předložila výpis čerpání a splácení úvěru, z něhož vyplývá, že žalovaný vyčerpal celkem 63.140,00 Kč a na splátkách uhradil celkem 102.286,00 Kč. 6. Po takto provedeném dokazování dospěl soud k závěru, že žaloba není důvodná. Především je nutno uvést, že ze shora provedeného dokazování učinil soud závěr, že žalobkyně vůbec neprokázala, že by kdy [právnická osoba] a žalovaný tvrzenou a nepodepsanou úvěrovou smlouvu uzavřeli. I přes opakované výzvy žalobkyně nedoložila postup jednotlivých kroků při uzavření úvěrové smlouvy, jak je stanovil sám věřitel v obchodních podmínkách, konkrétně v bodě 4 a 5. Již z tohoto pohledu je proto při absenci řádně uzavřené smlouvy nutné nárok žalobkyně posoudit z hlediska bezdůvodného obohacení. 7. I kdyby však smlouva byla řádně uzavřena a smluvní vztah by byl posuzován podle § 2395 an. zákona 89/2012 Sb. občanský zákoník (dále jen o.z.) a dle zákona 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru (dále jen ZSÚ), dospěl by soud ke shodnému závěru, neboť žalobkyně neprokázala, že by původní věřitel a poskytovatel úvěru vůbec kdy posoudil řádně úvěruschopnost žalovaného a splnil tak povinnost, vyplývající z ust. § 86 an. ZSÚ. Věřitel má přitom povinnost postupovat čestně, transparentně a se zohledněním práv a zájmů spotřebitele (§ 76 odst. 1 ZSÚ), a s odbornou péčí (§ 75 ZSÚ), kterou definuje § 2, odst. 1, písm. p) zákona 634/1992 Sb., přičemž je současně povinen uchovávat doklady k prokázání splnění této povinnost. Úvěr má být navíc poskytnut jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že zde„ nejsou důvodné pochybnosti“ o schopnosti spotřebitele úvěr splatit. Žalobkyně předložila pouze vyjádření původního věřitele o tom, že žalovaného lustroval v registrech ISIR, CEE, DB inkasních agentur. Netvrdila však, a tedy ani neprokazovala, jaké konkrétní údaje o svých majetkových poměrech žalovaný poskytovateli úvěru sdělil, jakými listinami tyto majetkové poměry prokazoval a jaké konkrétní závěry z tohoto procesu poskytovatel úvěru učinil. Jediný doklad, který žalobkyně předložila, byla kopie občanského průkazu, která však neslouží k prokázání majetkových poměrů žalovaného, ale jeho identity. 8. S ohledem na výše uvedené nelze než konstatovat, že žalobkyně neprokázala, že by u poskytovatele úvěru proběhl řádným způsobem proces prověřování úvěruschopnosti žalovaného, a z tohoto pohledu – i kdyby byla smlouva smluvními stranami postupem dle bodu 4 a 5 obchodních podmínek řádně podepsána – by tato smlouva byla shledána neplatnou a nárok žalobkyně posouzen z hlediska bezdůvodného obohacení. Neplatnost úvěrové smlouvy v případě absence řádného prověření úvěruschopnosti dlužníka je přitom neplatností absolutní, k níž soud přihlíží z úřední povinnosti. 9. Pokud jde o posouzení neplatnosti smlouvy jako neplatnosti absolutní, uvádí soud, že shodná povinnost prověřovat úvěruschopnost dlužníka byla věřiteli ve spotřebitelských vztazích uložena i v předchozí právní úpravě obsažené v § 9 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 30.11.2016. V právní praxi nebylo výraznějších pochyb o tom, že důsledkem nesplnění této povinnosti věřitele dle dřívějšího zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 30.11.2016, byla absolutní neplatnost smlouvy. Ačkoli tento dřívější zákon o spotřebitelském úvěru výslovně nestanovil, že následkem porušení povinností podle § 9 odst. 1 tohoto zákona je absolutní neplatnost smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, bylo taktéž v mnoha rozhodnutích finančního arbitra opakovaně konstatováno, že tento výklad je z hlediska ochrany spotřebitele nutný a nasvědčuje mu i legislativní vývoj ochrany spotřebitele a samotné právní úpravy spotřebitelských úvěrů a jejich zprostředkování (viz např. nález finančního arbitra ze dne 20.3.2017, sp.zn. FA/4056/2017, FA/SU/374 /2015, ze dne 23.7.2015, sp.zn. FA/7819/2015, FA/SU/208 /2014, ze dne 28. 5. 2018, č.j. FA/SR/SU /1192/2017 – 20 aj.). Pouze jazykový výklad nové právní úpravy účinné od 1.12.2016 a obsažené v § 86 a § 87 zákona č. 257/2016 Sb. by (zejména vzhledem k druhé větě § 87 odst. 1) mohl nasvědčovat, že touto změnou došlo ke změně zákonného důsledku porušení kontinuálně stanovené povinnosti poskytovatele úvěru v tom směru, že nově jím bude nikoli absolutní, ale pouhá relativní neplatnost dotčené smlouvy, kterou, jako takovou, by měl soud zkoumat pouze k námitce spotřebitele. 10. Při výkladu a aplikaci právních předpisů však nelze pomíjet jejich účel a smysl, který není možné hledat jen ve slovech a větách toho kterého předpisu, ale je v něm třeba vždy nalézat i zásady uznávané demokratickými právními státy (srov. nález Ústavního soudu ze dne 7.5.2009, sp. zn. I. ÚS 523/07). Mezi tyto náleží i zásada rovnosti a s ní související zásada ochrany slabší strany, jejímž projevem je i ochrana spotřebitele, vtělená do zvláštní úpravy spotřebitelských vztahů, která usměrňuje v oblasti soukromého práva uplatnění obecné zásady autonomie vůle. Nelze tedy vycházet pouze z toho, že žalovaná smlouvu uzavřela, a pokud jí podmínky smlouvy nevyhovovaly, nemusela ji uzavírat, stejně jako nelze tolerovat systematické porušování či obcházení zákona ze strany poskytovatelů jen s poukazem na zásadu pacta sunt servanda s tím, že spotřebitel postup poskytovatele na připraveném formuláři odsouhlasil. K výkladu právních norem Ústavní soud již v usnesení svého pléna ze dne 3.4.2007, sp. zn. Pl. ÚS 92/06, zdůraznil, že„ obecný soud není absolutně vázán doslovným zněním zákona, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit, pokud to vyžaduje účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů, jež mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku; povinnost soudů nalézat právo neznamená pouze vyhledávat přímé a výslovné pokyny v zákonném textu, ale též povinnost zjišťovat a formulovat, co je konkrétním právem i tam, kde jde o interpretaci abstraktních norem a ústavních zásad“ (srov. též nález sp. zn. Pl. ÚS 21/96). Jinými slovy, soudy musí při své činnosti postupovat tak, aby interpretační a aplikační právní problémy řešily s maximální mírou racionality. Jestliže interpretace právní normy za použití jazykové metody výkladu vede k nerozumným výsledkům, zakládajícím neodůvodněnou nerovnost mezi subjekty, je na místě použít další výkladové metody, jako je metoda výkladu systematického, logického, teleologického či historického, které by přiměřeně korigovaly interpret