214 C 35/2021 — Městský soud v Brně

1. Žalobkyně se žalobou domáhala po žalované zaplacení částky ve výši 46 839,02 Kč s příslušenstvím a smluvní pokuty ve výši 998 Kč a ve výši 10 408,64 Kč a dále náhrady nákladů vzniklých v souvislosti s prodlením žalované ve výši 1 400 Kč z titulu nesplaceného úvěru, který byl žalované poskytnut na základě úvěrové smlouvy ze dne 4. 12. 2019 [číslo]. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila. 2. Soud zjistil a vzal za prokázané, že žalobkyně uzavřela s žalovanou dne 4. 12. 2019 smlouvu o úvěru [číslo] na jejímž základě žalovaná čerpala úvěr v konečné výši 45 000 Kč, a to dne 6. 12. 2019. Tento úvěr měl být splacen nejpozději dne 22. 12. 2023. Žalovaná se zavázala poskytnutý úvěr včetně úroku za poskytnutí úvěru (ve výši 75,92 % p. a.) splácet v 48 měsíčních splátkách ve výši 3 005 Kč splatných vždy k 22. dni každého kalendářního měsíce počínaje měsícem leden 2020. Žalovaná neplnila řádně podmínky smlouvy a dostala se do prodlení s úhradou splátek poskytnutého úvěru a do data zesplatnění uhradila žalobkyni pouze 42 070 Kč. Součástí žalované částky je i vyčíslená smluvní pokuta ve výši 10 408,64 Kč v souladu s čl. 6 smlouvy. Dále požadovaná částka ve výši 49 237 Kč představuje částku ve výši 46 839,02 Kč (dlužná jistina úvěru), dále částku 7 893,69 Kč jako dlužný úrok za poskytnutí úvěru přirostlý ke dni zesplatnění úvěru, dále smluvní pokutu ve výši 998 Kč dle čl. 6 smlouvy, náhrada nákladů vzniklých v souvislosti s prodlením žalované dle bodu 6.2 smlouvy činí částku ve výši 1 400 Kč. Rovněž žalobkyně požaduje úrok za poskytnutí úvěru ve výši 75,92 % ročně a zákonný úrok z prodlení. Následně žalobkyně vyzvala žalovanou k zaplacení dlužných splátek, a to výzvou ze dne 25. 3. 2021 a ze dne 22. 4. 2021. Rovněž žalobkyně upozornila žalovanou na možnost zesplatnění celého úvěru. Protože žalovaná řádně a včas nehradila sjednané splátky a úvěr nesplácela, tak se dostala do prodlení se splácením úvěru a došlo tak v souladu s čl. 6 k zesplatnění úvěru, a to k datu 28. 4. 2021. Vzhledem k tomu, že žalovaná úvěr žalobkyni nevrátila, tak před podáním žaloby zaslala žalobkyně žalované předžalobní výzvu ze dne 16. 11. 2019. 3. Uvedené skutečnosti soud zjistil a vzal za prokázané z následujících listinných důkazů: návrh na uzavření smlouvy o úvěru, smlouva o úvěru [číslo] ze dne 6.12.2019, oznámení o schválení úvěru ke smlouvě o úvěru [číslo] ze dne 9.12.2019, předsmluvní formulář ze dne 4.12.2019, prohlášení klientů, informace pro klienty poskytované zprostředkovatelem úvěru ze dne 4.12.2019, doklad o vyplacení úvěru ze dne 6.12.2019, splátkový kalendář ke smlouvě o úvěru [číslo] formulář hodnocení klienta, karta klienta (žalovaná uhradila 13 splátek dne 18.5.2021 ještě jednu splátku, tedy celkem 42 070 Kč), výzvy k zaplacení (upozornění na možnost zesplatnění celého úvěru) ze dne 25.3.2021 a ze dne 22.4.2021, oznámení ze dne 28.4.2021 (zesplatnění úvěru), předžalobní výzva ze dne 16.11.2019 vč. podacího archu ze dne 16.11.2021, výpis z obchodního rejstříku ohledně žalobkyně. 4. Úvěruschopnost žalobkyně ověřovala u žalované na základě dokladů o příjmech, výpisů z databází NRKI a SOLUS, hodnocení klienta a prohlášení dlužníka. Žalobkyně ověřila, že celkový čistý měsíční příjem žalované činí 17 500 Kč, celkové měsíční náklady žalované činí 4 710 Kč, volné zdroje ke splácení (po odečtení tisícikorunové rezervy) činí 11 790 Kč a dále byla ověřena úvěrová historie žadatele v databázích: NRKI, SOLUS. Žalobkyně rovněž ověřila, že žadatel nebyl v době žádosti evidován v insolvenčním rejstříku, žadatel neměl u poskytovatele předchozí smlouvu ve stavu žalobního vymáhání, doklad totožnosti žadatele nebyl evidován jako neplatný, zaměstnavatel žadatele nebyl evidován v insolvenčním rejstříku, obchodník, jednající s žadatelem, doporučil úvěr ke schválení. Žalobkyně zjistila, že volné zdroje žalované ke splácení jsou 11 790 Kč, dále byly zjišťovány informace týkající se jejího stavu, zaměstnání, vzdělání. Ve formuláři hodnocení klienta byly výdaje žalované zkoumány. Žalovaná byla povinna uvést jednotlivé výdaje a k uvedeným výdajům žalobkyně přičítá rezervu ve výši 1 000 Kč a zadává zákonné životní minimum, které jí je objektivně známo (zákon č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu). Z pracovní smlouvy ze dne 1.9.2018 soud zjistil a vzal za prokázáno, že žalovaná je zaměstnána u společnosti od 1. 9. 2018 na dobu neurčitou jako vedoucí prodejny v [obec], z výpisu z účtu soud zjistil a vzal za prokázáno, že v říjnu 2019 žalovaná měla od svého zaměstnavatele vyplaceno 16 250 Kč a 1 006 Kč a v listopadu 2019 18 634 Kč, z výplatního lístku za říjen 2019 vyplynulo, že čistá mzda žalované u jejího zaměstnavatele [právnická osoba] činila 18 634 Kč. 5. Žalovaná v listině hodnocení klienta uvedla, že její náklady na bydlení činí 1 300 Kč (nájemné + inkaso), forma bydlení„ jiné“ z ostatních možností, kde bylo uvedeno forma bydlení: vlastní, družstevní, státní/obecní, pronájem. 6. Uvedené skutečnosti soud zjistil a vzal za prokázané z následujících listinných důkazů: pracovní smlouva ze dne 1.9.2018, výpis z účtu žalované ohledně výplaty od jejího zaměstnavatele, období, respektive zaúčtování 18.11.2019 a 16.10.2019 a ze dne 25.10.2019, výplatnice za období říjen 2019, výpis záznamu z registru SOLUS, úplný výpis ze seznamu regulovaných a registrovaných subjektů finančního trhu, registr nebankovních poskytovatelů spotřebitelského úvěru, hodnocení klienta – skóre 247. 7. Žalovaná byla upomínána k úhradě dluhu výzvami k zaplacení (upozornění na možnost zesplatnění celého úvěru) ze dne 25.3.2021 a ze dne 22.4.2021, oznámení ze dne 28.4.2021 (zesplatnění úvěru), předžalobní výzvou ze dne 16.11.2019. 8. Soud dospěl k závěru, že na řešenou věc by byla potřeba i úprava zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve spojení s § 2395 občanského zákoníku. V dané věci se jednalo hypoteticky o spotřebitelský úvěr dle ust. § 2 odst. 1 cit. zákona, když se jedná o úvěr poskytovaný spotřebiteli. Žalobce je osobou poskytující úvěr v rámci své podnikatelské činnosti (viz. ust. § 7 cit. zákona). 9. Podle § 86 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění platném a účinném do 23. 4. 2020 (dále jen„ zákon o spotřebitelském úvěru“) platí, že:„ (1) Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. (2) Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.“ 10. Podle § 87 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru platí:„ (1) Poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. (2) Je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům.“. (3) Změní-li se možnosti spotřebitele, může soud na návrh některé ze smluvních stran sjednanou dobu nebo dobu určenou rozhodnutím změnit.“. 11. Z uvedeného je zřejmé, že věřitel poskytne spotřebiteli úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen úvěr splácet, jinak je smlouva neplatná. Tato právní úprava má základ v předpisech Evropské unie. 12. Soud dospěl k závěru, že žalobkyně sice prokázala uzavření smlouvy, avšak nedostatečně vyhodnocovala úvěruschopnost žalované, tudíž smlouva byla neplatná, a to absolutně (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 3180/2018, rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 či nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 4129/18). Žalobkyně nepředložila jediný důvěryhodný doklad o výdajové stránce žalova