220 C 11/2022-16 — Městský soud v Brně

1. Žalobce se žalobou doručenou soudu dne 20. 4. 2022 domáhal zaplacení částky 23 090 Kč s příslušenstvím, smluvní pokutu ve výši 3 212,46 Kč a smluveného úroku ve výši 64,59 % z částky 17 819,27 Kč od 1. 4. 2020 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkový úrok dosáhne částky 19 700,75 Kč. Svoji žalobu odůvodnil tím, že žalobce uzavřel s žalovaným dne 24. 5. 2021 smlouvu o úvěru, na jejímž základě poskytl žalobce žalovanému úvěr ve výši 20 000 Kč. Žalovaný se smlouvou zavázal uhradit tuto částku včetně úroku ve výši 64,59 % ročně formou měsíčních splátek. Žalovaný úvěr řádně nesplácel, když uhradil jen částku 4 684 Kč. Úvěr se stal automaticky splatným ke dni 21. 11. 2021. Žalovaná částka se skládá z jistiny ve výši 19 700,75 Kč, smluvní pokuty ve výši 998 Kč, nákladů spojených s prodlením žalovaného ve výši 400 Kč a smluvní pokuty 3 212,46 Kč a příslušenství představovaného zákonným úrokem z prodlení a smluvním úrokem. Žalobce vyzýval žalovaného k uhrazení dlužných částek. 2. Žalovaný se ve věci k žalobě nevyjádřil. 3. Žalobce nesouhlasil s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání. 4. Z předložených listinných důkazů soud zjistil následující skutkový stav. Žalovaný měl čistý výpis ze záznamu z registru SOLUS ke dni 24. 5. 2021, jak dokládá tato listina. Z hodnocení klienta je zřejmé, že žalovaný měl mít pravidelný příjem, a to mzdu ve výši 19 700 Kč, což potvrzují i výpisy z účtu. Jako výdaje bylo uvedeno životní minimum 3 860 Kč, náklady na bydlení 3 384 Kč, celkem výdaje 7 744 Kč. Jako rezerva bylo uvedeno 10 956 Kč. Dle návrhu na uzavření smlouvy o úvěru [číslo] ze dne 24. 5. 2021 měli účastníci uzavřít smlouvu, na základě které měl žalobce poskytnout žalovanému částku 20 000 Kč, kterou měl žalovaný žalobci vrátit spolu s úrokem ve výši 64,58 % ročně 48 měsíčními splátkami ve výši 1 171 Kč. Žalovaný podpisem předsmluvního formuláře a prohlášení klientů stvrdil, že se seznámil s podmínkami smlouvy. Ve smlouvě byly dále upraveny smluvní pokuty a automatické zesplatnění úvěru. Žalovanému byla dne 24. 5. 2021 vyplacená částka 20 000 Kč na účet [číslo] [bankovní účet] dle dokladu o vyplacení úvěru. Dle karty klienta žalovaný na úvěr celkově zaplatil 4 684 Kč. Žalobce upozornil žalovaného na možnost zesplatnění úvěru výzvami ze dne 18. 10. 2021. Žalobce oznámením ze dne 21. 11. 2021 zesplatnil žalovanému úvěr. Z předžalobní výzvy ze dne 30. 3. 2022 a poštovního podacího archu ze dne 30. 3. 2022 soud zjistil, že žalovaný byl vyzván k úhradě dluhu ve lhůtě 15 dní. Ve výpisu NRKI ze dne 11. 2. 2019 je žalovaný uveden se skóre ve výši 231, jež značí vyšší riziko. 5. Dle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, v platném znění (dále jen„ OZ“), Smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. 6. Dle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, v platném znění (dále jen„ ZoSU“), poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. 7. Dle § 86 odst. 1 ZoSU poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. 8. Dle § 580 odst. 1 OZ neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. 9. Dle § 588 OZ soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému. 10. Dle § 2991 odst. 1 OZ kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. 11. Soud se nejprve z úřední povinnosti zabýval tím, zda žalobce jakožto věřitel před uzavřením smlouvy o úvěru splnil svou povinnost posoudit úvěruschopnost žalovaného - dlužníka, neboť úvěrová smlouva měla být jakožto s dlužníkem uzavřena se spotřebitelem (§ 419 OZ). Schopnost dlužníka splácet úvěr má věřitel povinnost zkoumat především z informací, které se má snažit získat od dlužníka, příp. pokud by to bylo nezbytné, také z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů (§ 86 ZoSU). Věřitel má s odbornou péčí posoudit, zda dlužník nebude mít zjevný problém úvěr splácet (nález Ústavního soudu ČR sp. zn. III. ÚS 4129/18), přičemž součástí odborné péče věřitele je taková obezřetnost, že poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným dlužníkem, ale sám tyto údaje prověří, případně si je nechá od dlužníka doložit (rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, č. j. 1 As 30/2015-39). 12. Takto rozsáhlé požadavky na prověřování poměrů dlužníka ze strany věřitele jsou dány vývojem spotřebitelských vztahů, který má negativní celospolečenské dopady a vede ke spirále předlužování spotřebitelů, včetně pádu spotřebitele a všech osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů, jejich přechodu do šedé ekonomiky atd. (rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). Při výkladu a aplikaci právních předpisů, tj. i zákona o spotřebitelském úvěru, nelze pomíjet jejich účel a smysl, ale je v něm třeba vždy nalézat i zásady uznávané demokratickými právními státy (srov. nález Ústavního soudu ze dne 7. 5. 2009, sp. zn. I. ÚS 523/07). Mezi tyto náleží i zásada rovnosti a s ní související zásada ochrany slabší strany, jejímž projevem je i ochrana spotřebitele, vtělená do zvláštní úpravy spotřebitelských vztahů, která usměrňuje v oblasti soukromého práva uplatnění obecné zásady autonomie vůle. Nelze tedy vycházet pouze z toho, že žalovaný smlouvu uzavřel, a pokud mu podmínky smlouvy nevyhovovaly, nemusel ji s žalobcem uzavírat. Nelze současně tolerovat systematické porušování či obcházení zákona ze strany poskytovatelů jen s poukazem na zásadu pacta sunt servanda s tím, že spotřebitel přístup poskytovatele na připraveném formuláři odsouhlasil (rozhodnutí Krajského soudu v Praze sp. zn. 27 Co 221/2019). 13. Žalobce v rámci zkoumání solventnosti žalovaného vycházel z toho, že žalovaný nebyl veden v žádné databázi dlužníků, že měl měsíční příjmy ve výši 19 700 Kč, výdaje pak ve výši 7 744 Kč, jako rezerva byla uvažována částka 500 Kč. Žalobce si nijak neudělal přehled či neosvědčil náklady žalovaného, kdy tyto jsou pouze souhrnem tvrzených údajů žalovaným, ale nejsou ze strany žalobce nijak ověřeny. Soud má z provedeného dokazování za to, že ostatní výdaje žalovaného ve výši životního minima částky 3 860 Kč a částky 3 384 Kč na bydlení jsou podezřele nízké. Žalobce skutečné výdaje žalovaného žádným způsobem neověřil, např. inkasem v souvislosti s bydlením, výpisem z účtu žalovaného apod., kde by žalobce mohl ověřit skutečné pravidelné měsíční výdaje žalovaného. Konkrétními výdaji žalovaného se žalobce vůbec nezabýval (náklady na stravu, ošacení, hygiena). Z uvedeného dospěl soud k závěru, že žalobce poměry žalovaného do hodnocení klienta sepsal formálně, aniž by se skutečně zabýval prověřením výdajů žalovaného a tyto položky pak v souhrnu srovnal tak, aby z nich nemohl jinak, než zjistit, že je žalovaný natolik solventní, aby si mohl dovolit uzavřít úvěrovou smlouvu a platit předpokládané splátky. 14. Vzhledem k výše uvedenému má soud za to, že žalobce se měl podrobněji zabývat zjištěním a zejména následným prověřením zjištěného stavu (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, č. j. 1 As 30/2015-39) ohledně příjmů žalovaného za delší časové období a zejména pak vůbec výdajů žalovaného. Žalobce se formálně spokojil s příjmy a tvrzenými výdaji, kdy prověřováním výdajů žalovaného se nezabýval vůbec. Přitom právě výdajovou stránku úvěrované osoby má žalobce povinnost řádně zkoumat, aby mohl srovnání příjmů a výdajů řádně posoudit, jaký je převis příjmů nad skutečnými výdaji dlužníka a tedy jaká je jeho schopnost uvažovaný úvěr řádně splá