32 C 125/2021-47 — Městský soud v Brně

Žalobce se žalobou ze dne 17. 8. 2021 domáhal po žalovaném zaplacení částky 18 459,25 Kč s příslušenstvím. Uvedl, že jeho právní předchůdce uzavřel s žalovaným smlouvu o zápůjčce, skládající se z jistiny ve výši 22 000 Kč a součtu kapitalizovaných úroků ve výši 19 017 Kč. Žalovaný se ve věci nevyjádřil, bylo jednáno v jeho nepřítomnosti dle §101 odst. 3 o. s. ř. Z provedeného dokazování bylo zjištěno, že právní předchůdce žalobce uzavřel na základě předchozí žádosti žalovaného (zákaznická karta – žádost o spotřebitelský úvěr) s žalovaným dne 2. 2. 2019 smlouvu o zápůjčce, na jejímž základě poskytl žalovanému částku 22 000Kč (smlouva o zápůjčce + tabulka umoření). Pohledávka za žalovaným byla postoupena žalobci (smlouva o postoupení pohledávek). Žalovanému bylo postoupení pohledávky na žalobce oznamováno dopisem ze dne 6. 1. 2021 (oznámení o postoupení pohledávky + podací lístek + seznam podání). Dopisem ze dne 28. 6. 2021 byl žalovaný vyzývána k úhradě dlužné částky (předžalobní výzva včetně podacího lístku). Pokud jde o pravomoc českých soudů, tato vyplývá z ustanovení čl. 17 nařízení Brusel I bis, neboť žalovaný je sice slovenské státní příslušnosti, avšak zdržoval se na území České republiky, když ostatně zde i uzavřel předmětnou smlouvu. Soud postupoval dle českého práva v souladu s ustanovením čl. 6 nařízení Řím I. Dle § 3028 odst.3 o. z. se vztah mezi účastníky řídí zákonem č. 89/2012 Sb. Podle ust. § 2390 o. z. Přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce. Po provedení všech důkazů, jejich zhodnocení a právním posouzení dospěl soud k závěru, že žaloba je toliko částečně důvodná. Mezi žalobcem a žalovaným sice byla uzavřena smlouva o zápůjčce dle § 2390 a násl. o. z., avšak tuto soud hodnotí z více důvodů jako absolutně neplatnou. Předchůdce žalobce porušil svou povinnost uloženou mu ustanovením § 86 odst. 1 a 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, neboť schopnost žalovaného splácet byla zjišťována toliko formálně. Jsou-li měsíční výdaje posuzované osoby toliko odhadovány na částku 7 000 Kč, jeví se tato částka jako nepřiměřeně nízká, není nijak stanovena její struktura. Pokud žalobce postupoval tak, že žalovanému částku 22 000 Kč odeslal na účet, počínal si zcela lehkomyslně a musel si být vědom vysokého rizika nesplnění závazku ze strany žalovaného. Zda byla zkoumána úvěryschopnost soud zjišťuje z úřední povinnosti (srov. závěry usnesení Ústavního soudu ze dne 6. 10. 2021 sp. zn. Pl. ÚS 3/20). Rezignací na řádné ověřování úvěruschopnosti žalovaného navíc s ohledem na důsledky, které nesplnění této povinnosti má též pro společnost obecně (neboť důsledky neschopnosti dlužníka dluh splácet se nedotýkají jen dlužníka, ale též společnosti jako celku, když na ni mají vliv důsledky dlužníkova předlužení a případné insolvence; k tomu shodně srov. též odůvodnění nálezu Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18), soud dospěl k závěru, že smlouva o úvěru v projednávané věci též zjevně narušuje veřejný pořádek, a hodnotí ji jako absolutně neplatnou podle ustanovení § 588 o. z. (k neplatnosti smlouvy o úvěru v důsledku neposouzení schopnosti dlužníka úvěr splácet srov. též závěry Nejvyššího soudu v rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, či Ústavního soudu v nálezu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18). Lze též odkázat na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015, v němž je naopak zdůrazněno, že součástí odborné péče poskytovatele úvěru je i taková obezřetnost, že poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným žadatelem, ale sám tyto údaje prověří, případně si je nechá žadatelem doložit, v opačném případě se dopouští správního deliktu. Ze zjištěného skutkového stavu je zřejmé, že žalovaný obdržel od žalobce částku ve výši 22 000 Kč, kterou zcela nevrátil, což na jeho straně představuje bezdůvodné obohacení, jehož speciální skutkovou podstatu oproti jeho obecné úpravě v občanském zákoníku, zákon o spotřebitelském úvěru nově konstruuje, a to včetně povinnosti vrátit poskytnutou jistinu v přiměřené době podle schopností spotřebitele, což znamená, že žalovaný dosud není v jakémkoliv prodlení s placením prokázaného dluhu, nýbrž že tuto splatnost soud založí teprve svým rozhodnutím. Vzhledem k tomu, že se žalovaný k jednání nedostavil, nemohl soud rozhodnout o splatnosti jinak než dle žádání žalobce, neboť žalovaný své poměry a tedy své schopnosti nedoložil ani neobjasnil. Tento závěr soudu se opírá o výslovné znění § 87 zákona č. 257/2016 Sb., z jehož výslovného znění slovní konstrukce„ spotřebitel (nikoliv už dlužník) je povinen vrátit v době přiměřené“ vyplývá, že k založení nové platební povinnosti pro žalovaného dojde teprve soudním rozhodnutím a že v době rozhodování soudu žalovaný ještě ani není za dlužníka považován. Jakékoliv odkazy na problematiku splatnosti bezdůvodného obohacení upraveného v občanském zákoníku jsou ve světle zásady lex specialis derrogat lex generalis, dle názoru nalézacího soudu, nepřiléhavé a nepřípustné. Z částky 22 000 Kč bylo žalovaným zaplaceno 7 900 Kč, tedy k placení zůstává 14 100 Kč, ve zbytku byla žaloba z výše uvedených důvodů zamítnuta.. Převážně úspěšný žalovaný má právo na náhradu nákladů řízení podle § 142 odst. 2 o.s.ř., avšak žádné náklady mu nevznikly.