37 C 109/2022-21 — Městský soud v Brně

1. Žalobou soudu doručenou dne 25. 2. 2022 se žalobkyně po žalovaném domáhala zaplacení částky 27 000 Kč s příslušenstvím z titulu smlouvy o půjčce [číslo] uzavřené žalovaným se společností [právnická osoba] (dále jen„ právní předchůdkyně žalobkyně”). Žalovaný na svůj dluh uhradil částku 8 390 Kč. 2. Žalovaný se k žalobě přes výzvu soudu nevyjádřil. 3. Soud k projednání věci samé nenařizoval jednání, neboť účastníci neměli proti tomuto postupu soudu námitky a ve věci bylo lze rozhodnout na základě žalobkyní předložených listinných důkazů /§ 115a ve spojení s § 101 odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ OSŘ”) /. 4. Z předložených listinných důkazů učinil soud tento závěr o skutkovém stavu věci: Právní předchůdkyně žalobkyně, jako věřitel, a žalovaný, jako dlužník, spolu dne 2. 10. 2006 uzavřeli smlouvu o půjčce [číslo] na základě které předchůdkyně žalobkyně žalovanému při podpisu smlouvy poskytla částku ve výši 27 000 Kč, a žalovaný se zavázal tuto částku s úplatou ve výši 17 928 Kč žalobkyni vrátit v 52 pravidelných měsíčních splátkách po 864 Kč, jak je zřejmé z této smlouvy. Žalovaný na svůj dluh uhradil celkem 8 390 Kč, jak je zřejmé tvrzení žalobkyně, kterému soud neměl důvod nevěřit. Ze smluv o postoupení pohledávky je zřejmé, že předmětná pohledávka byla postoupena na žalobkyní. Protože žalovaný svůj dluh dále nehradil, vyzvala ho žalobkyně k úhradě dlužné částky. Ani pře předžalobní výzvu žalovaný na svůj dluh ničeho dalšího neuhradil. 5. V projednávané věci soud s ohledem na ustanovení § 3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů aplikoval zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ OZ”). Dle ustanovení § 657 OZ smlouvou o půjčce přenechává věřitel dlužníkovi věci určené podle druhu, zejména peníze, a dlužník se zavazuje vrátit po uplynutí dohodnuté doby věci stejného druhu. Protože předchůdkyně žalobkyně na základě předmětné smlouvy žalovanému poskytla částku 27 000 Kč, má právo na vrácení jistiny ve výši 27 000 Kč. Co se týče úplaty ve výši 17 928 Kč, soud dospěl k závěru, že ujednání o odměně žalobce v této výši je neplatné podle ustanovení § 39 OZ pro rozpor s dobrými mravy a též pro rozpor se zákonem, a to konkrétně s ustanovením § 56 odst. 1 OZ, neboť ujednání o odměně ve výši zcela zjevně nepřiměřené částce poskytnuté na úvěru podle názoru soudu v rozporu s požadavkem dobré víry znamená k újmě spotřebitele značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran, a to v části, v níž tato částka přesahuje 30 % z jistiny za dobu splatnosti úvěru, tedy za dobu jen minimálně přesahující dvanáct měsíců. Není přitom podstatné, jak poskytovatel úvěru svou odměnu ve smlouvě označí (typicky jako„ poplatek za poskytnutí úvěru“,„ obchodní úrok“ – stanovený ovšem fixní částkou bez ohledu na fakticitu plateb, případně jakékoli jiné označení), ani to, zda tuto odměnu označuje a uvádí jako celkovou částku, či zda uvádí jakékoli její složky. Za podstatné je třeba považovat to, že všechny tyto částky jsou svou povahou odměnou poskytovatele úvěru, a musí být přiměřené výši poskytované částky a délce doby, po niž je úvěr splácen (srov. např. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 3. 2012, sp. zn. [spisová značka] vydaný ve skutkově i právně obdobné věci). S ohledem na uvedené je zřejmé, že žalobkyně, na kterou byla předmětná pohledávka postoupena, má vedle práva na vrácení jistiny též právo na zaplacení odměny za poskytnuté prostředky, ve smlouvě označené jako„ úplata” představující 30 % jistiny ve výši 8 100 Kč. Soud tedy žalobě jako důvodné vyhověl ohledně částky 26 710 Kč představující dosud neuhrazenou část jistiny, když žalovaný na svůj dluh před podáním žaloby uhradil částku 8 390 Kč. Protože se žalovaný s úhradou svého dluhu dostal do prodlení, zavázal jej soud rovněž k zaplacení úroku z prodlení ve smyslu ustanovení § 517 OZ ve spojení s § 2 nařízení vlády č. 142/1994 Sb. Lhůtu k plnění pak soud dle ustanovení § 160 odst. 1 OSŘ stanovil třídenní. S ohledem na uvedené závěry, soud žalobu ve zbytku jako nedůvodnou zamítl. 6. Procesně částečně úspěšné žalobkyni soud dle § 142 odst. 2 OSŘ přiznal právo na náhradu 62 % (81 % - 19 %) nákladů řízení, když žalobkyně měla úspěch co do částky 42 203,91 Kč (81 %) - počítáno ke dni vyhlášení rozsudku, a neúspěch co do částky 9 996,18 Kč (19 %). Náklady řízení žalobkyně tvoří odměna ve výši 6 540 Kč za tři úkony právní služby po 2 180 Kč (příprava a převzetí zastoupení, podání žaloby a předžalobní výzva) stanovená podle § 7 bod 5 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen„ advokátní tarif“), paušální náhrada nákladů za tři úkony právní služby po 300 Kč podle § 13 odst. 3 advokátního tarifu v celkové výši 900 Kč, náhrada soudního poplatku ve výši 1 080 Kč a částka odpovídající dani z přidané hodnoty, jejímž je zástupce žalobkyně plátcem, podle § 137 odst. 3 OSŘ ve výši 1 562 Kč Celkem tak náklady řízení žalobkyně činí částku 10 082 Kč, 62 % pak 6 251 Kč, kterou je žalovaný povinen žalobkyni nahradit ve lhůtě stanovené dle § 160 odst. 1 OSŘ k rukám zástupce žalobkyně dle § 149 odst. 1 OSŘ.