38 C 207/2021-55 — Městský soud v Brně

1. Žalobce se žalobou podanou u Městského soudu v Brně dne 31. 10. 2021 domáhal vydání rozhodnutí, jímž by soud určil neplatnost výpovědi z pracovního poměru ze dne 23. 6. 2020 a dále zavázal žalovanou k povinnosti uhradit žalobci náhradu mzdy za září a říjen 2021 ve výši 64.234 Kč, včetně úhrady nákladů řízení. Žalobu odůvodnil tím, že byl u žalované zaměstnán na základě pracovní smlouvy ze dne 28. 9. 1998 na pracovním místě akademický pracovník- odborný asistent. Dne 23. 6. 2020 byla žalobci předložena písemná výpověď z pracovního poměru dle § 52 písm. f) a g) zákoníku práce a dle této výpovědi měl pracovní poměr skončit ke dni 31. 8. 2020. Žalobce byl dne 18. 8. 2020 uznán dočasně práce neschopným a pracovní neschopnost byla ukončena dne 25. 2. 2021, když dne 26. 2. 2021 byla opětovně obnovena a ukončena až 31. 8. 2021. Pracovní poměr tak skončil dne 14. 9. 2021. Žalobce nesouhlasí s důvody uvedenými ve výpovědi z pracovního poměru a je dále přesvědčen o neplatnosti výpovědi dle § 61 odst. 4 zákoníku práce, neboť je člen orgánu odborové organizace působící u zaměstnavatele, a to [anonymizováno], jejímž je předsedou. Tato odborová organizace však zaměstnavateli nedala předchozí souhlas k rozvázání pracovního poměru výpovědí. 2. Žalovaná v písemném vyjádření k žalobě navrhla zamítnutí žaloby s odůvodněním, že žaloba byla podána po marném uplynutí prekluzivní lhůty uvedené v § 72 zákoníku práce a výpověď již nelze soudně přezkoumávat. Bez ohledu na dočasnou pracovní neschopnost žalobce proto pracovní poměr skončil dne 31. 8. 2020, neboť na výše uvedený důvod se nevztahuje ochranná doba a nedošlo tedy k prodlužení výpovědní doby dle § 53 odst. 2 zákoníku práce. 3. Ze shodných tvrzení účastníků vzal soud za svá skutková zjištění, že pracovní poměr žalobce u žalované vznikl na základě pracovní smlouvy ze dne 28. 9. 1998 a současně, že dne 23. 6. 2020 žalobce převzal výpověď z pracovního poměru. 4. Z předložených listinných důkazů soud zjistil následující skutkový stav: 5. Z výpovědi z pracovního poměru ze dne 23. 6. 2020 má soud za prokázáno, že žalovaná vypověděla žalobci pracovní poměr„ z důvodu uvedených v § 52 písm. f) a g) zákoníku práce pro nesplňování požadavků zaměstnavatele zaměstnancem pro řádný výkon práce a pro opakované závažné porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů, vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práce.“ Současně zaměstnavatel konkretizoval povinnosti vyplývající z právních předpisů, které žalobce porušil a současně informoval žalobce, že výpovědní doba skončí dnem 31. 8. 2020 s tím, že žalobci nepřísluší odstupné. 6. Soud zhodnotil provedené důkazy z hlediska pravosti, správnosti, pravdivosti i věrohodnosti a dospěl k závěru, že jsou způsobilým podkladem soudního rozhodnutí. 7. Soud v souladu se zásadou hospodárnosti řízení neprovedl dokazování dalšími důkazními prostředky navrženými žalobcem, a to vzhledem k právnímu názoru soudu, týkajícího se včasnosti podané žaloby. 8. Po právní stránce soud dospěl k závěru, že na věc je třeba aplikovat zákoník práce, neboť se jedná o vztah vznikající při výkonu práce mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem podle § 1 zák. č. 262/2006 Sb., kdy je nutno aplikovat zákoník práce ve znění účinném ke dni učinění právního úkonu, jehož platnost je předmětem tohoto řízení. 9. Podle § 72 zákona č. 262/2006 Sb., v platném znění (dále jen „zákoník práce“) neplatnost rozvázání pracovního poměru výpovědí, okamžitým zrušením, zrušením ve zkušební době nebo dohodou může jak zaměstnavatel, tak i zaměstnanec uplatnit u soudu nejpozději ve lhůtě 2 měsíců ode dne, kdy měl pracovní poměr skončit tímto rozvázáním. 10. Podle § 53 odst. 1 písm. a) zákoníku práce se zakazuje dát zaměstnanci výpověď v ochranné době, to je v době, kdy je zaměstnanec uznán dočasně práce neschopným, pokud si tuto neschopnost úmyslně nepřivodil nebo nevznikla-li tato neschopnost jako bezprostřední následek opilosti zaměstnance nebo zneužití návykových látek, a v době od podání návrhu na ústavní ošetřování nebo od nástupu lázeňského léčení až do dne jejich ukončení; při onemocnění tuberkulózou se tato ochranná doba prodlužuje o 6 měsíců po propuštění z ústavního ošetřování. 11. Podle § 54 písm. d) zákoníku práce zákaz výpovědi podle § 53 se nevztahuje na výpověď danou zaměstnanci pro jiné porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k vykonávané práci (§ 52 písm. g)) nebo porušení jiné povinnosti zaměstnance stanovené v § 301a zvlášť hrubým způsobem (§ 52 písm. h)); to neplatí, jde-li o těhotnou zaměstnankyni, zaměstnankyni čerpající mateřskou dovolenou, nebo o zaměstnance anebo zaměstnankyni, kteří čerpají rodičovskou dovolenou. 12. Na základě zjištěného skutkového stavu a výše uvedených zákonných ustanovení učinil soud toto právní hodnocení: 13. Výpověď z pracovního poměru se dostala do sféry žalobce dne 23. 6. 2020. Žaloba byla podána dne 31. 10. 2021. Žalobci byla výpověď doručena v době, kdy byl v dočasné pracovní neschopnosti, která počala běžet dne 18. 8. 2020, tedy ve výpovědní lhůtě. Vzhledem k uplatněnému výpovědnímu důvodu podle § 52 písm. g) zákoníku práce se však na žalobce nevztahoval zákaz výpovědi dle § 54 zákoníku práce. Dle rozhodovací praxe Nejvyššího soudu ČR není pochyb o tom, že lhůta k podání žaloby o neplatnost rozvázání pracovního poměru výpovědí, okamžitým zrušením, zrušením ve zkušební době nebo dohodou uvedené v ust. § 72 zákoníku práce je lhůtou prekluzivní (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2018, sp. zn. 21 Cdo 1975/2018 nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 2. 2013, sp. zn. I. ÚS 3944/12). V daném případě lhůta k uplatnění nároku k určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru uplynula dne 1. 11. 2020. Žaloba tak byla podána po uplynutí prekluzivní dvouměsíční lhůty. Na věci nic nemění, pokud je ve výpovědi uvedeno více důvodů pro ukončení pracovního poměru. 14. Za daných skutečností soud tak již není oprávněn zkoumat neplatnost výpovědi z pracovního poměru a výpověď z pracovního poměru je tak nutno považovat za platnou. Z tohoto vyplývá, že pracovní poměr žalobce byl ukončen ke dni 31. 8. 2020 a žalobci tak nemohlo vzniknout právo na zaplacení náhrady mzdy za září a říjen 2020. Soudu tak nezbylo nic jiného, než žalobu v obou nárocích zamítnout. 15. Výrok o náhradě nákladů řízení vychází z ustanovení § 142 odst. 1 o.s.ř. Žalovaná byla ve věci úspěšná a má tak právo na náhradu nákladů řízení proti neúspěšnému žalobci. Náklady řízení činí 23.562 Kč po zokrouhlení a sestávají z těchto částek: - 15.300 Kč odměna advokáta stanovená podle § 9 odst. 3 písm. a) a § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb, v platném znění (dále jen„ advokátní tarif“) za 3 úkony právní služby podle § 11 odst. 1 advokátního tarifu (převzetí a příprava zastoupení, vyjádření k žalobě, účast u jednání) ve výši 5.100 Kč za úkon (předmět řízení celkem 99.234 Kč), - 900 Kč za hotové výdaje advokáta podle § 13 odst. 1 a 4 advokátního tarifu za 3 režijní paušály po 300 Kč, - za cestovné ve výši 2.870,81 Kč (za cestu k jednání soudu dne 6. 10. 2022, při cestě Praha – Brno a zpět, vzdálenost 412 km, při použití vozidla [registrační značka], za použití vyhlášky č. 116/2022 Sb., - 900 Kč náhrada za promeškaný čas podle § 14 odst. 1 písm. a) advokátního tarifu při sazbě 100 Kč za každou i jen započatou půlhodinu (9 půlhodin), - 3.591 Kč odpovídající 21% DPH (§ 137 odst. 3 o.s.ř.), neboť zástupce žalované je plátcem DPH. Náklady řízení je žalobce povinen uhradit k rukám zástupce žalované podle ust. § 149 odst. 1 o.s.ř. ve lhůtě tří dnů od právní moci rozsudku. O třídenní lhůtě bylo rozhodnuto podle ust. § 160 odst. 1 o.s.ř.