41 C 27/2022-66 — Městský soud v Brně

1. Žalobce se žalobou podanou ke zdejšímu soudu domáhal vydání rozhodnutí, podle kterého by žalované byla uložena povinnost zaplatit žalobci částku 31 826,62 Kč s příslušenstvím uvedeným ve výroku I. rozsudku. V odůvodnění žaloby žalobce uvedl, že nabyl pohledávku za žalovanou do svého majetku na základě postupní smlouvy od společnosti [právnická osoba] (dříve [právnická osoba]), [IČO]. Právním základem pohledávky za žalovanou byla úvěrová smlouva, kterou žalovaná dne 15. 2. 2011 uzavřela se společností [právnická osoba] za účelem poskytnutí spotřebitelského úvěru na profinancování kupní ceny vozidla. Smlouva byla vedená pod [číslo]. Na jejím základě byla žalované poskytnutá částka 145 000 Kč, kterou se žalovaná zavázala věřiteli uhradit v 60 pravidelných měsíčních splátkách po 4 500 Kč. Pravdou též je, že žalovaná v průběhu smluvního vztahu dluh splácela a své povinnosti si tak řádně plnila. Situace se změnila v roce 2014, kdy začalo docházet k porušování povinností ze strany žalované. Na základě obsahu smlouvy a všeobecných podmínek žalobce, resp. jeho právní předchůdce od smlouvy k datu 9. 7. 2014 odstoupil. Žalobce dále uvedl, že poslední splátka, kterou žalovaná uhradila, byla uhrazená dne 16. 11. 2015. Na dlužné jistině v tomto řízení požaduje zaplatit částku 20 241,27 Kč, na poplatcích částku 11 585,35 Kč a 13,59 % úrokem ročně z částky 20 241,27 Kč. Dále nárokuje zákonný úrok z celé dlužné částky ve výši 31 826,62 Kč od 10. 7. 2014 do zaplacení. Následně žalobce svá skutková tvrzení doplnil tak, že částku 1 200 Kč je žalovaná povinna uhradit z toho důvodu, že smlouvu uzavírala v pozici podnikatele. Částka 11 585,35 Kč je pak poplatkem, který si strany sjednaly podle čl. 11, odst. 2 smlouvy jako 17 % z vymožené částky a odkázal na tabulku založenou na č. l. 33 spisu. 2. Žalobce i žalovaná k výzvě soudu ve smyslu ustanovení § 115a zákona č. 99/1963 Sb. (dále jen „o. s. ř.“) souhlasili s projednáním věci samé bez nařízení jednání. Žalovaná na výzvu jí soudem zaslanou a jí doručenou dne 9. 9. 2922 nereagovala. S odkazem na znění ustanovení § 101 odst. 4 o. s. ř., tak s postupem podle § 115a o. s. ř. souhlasila. 3. Z listin do spisu založených byl zjištěn následující skutkový stav věci. 4. Ze smlouvy o spotřebitelském úvěru na úhradu kupní ceny vozidla pod [číslo] uzavřené mezi žalobcem [právnická osoba] na straně jedné a žalovanou na straně druhé, jako fyzickou osobou – nepodnikatelkou, označenou bydlištěm a rodným číslem, se podává, že na pořízení osobního vozidla BMW, řada 7 [anonymizována dvě slova] i Aut z roku 2002, [registrační značka] se zavázala čerpaný úvěr ve výši 145 000 Kč uhradit v 60 splátkách po 4 500 Kč měsíčně, se sjednanou úrokovou sazbou 27,86 %. Zároveň je ze smlouvy patrné, že částka kupní ceny ve výši 100 000 Kč byla zaplacená přímo žalovanou prodejci, jako část kupní ceny vozidla. Podle čl. 11 smlouvy si strany sjednaly i možnost věřitele žádat tzv. náklady na vymáhání pohledávek. Ty měly být vypočtené jako 17 % z aktuální dlužné částky po odstoupení od úvěrové smlouvy. Smlouva byla uzavřená dne 15. 2. 2011. 5. Ze splátkového kalendáře je zjevné, jaký byl rozpis 60 ti měsíčních splátek po 4 500 Kč, resp. jaká částka byla započítávána na úroky a jaká na jistinu. 6. Z odstoupení od úvěrové smlouvy ze dne 1. 7. 2014 bylo zjištěno, že s účinností ode dne 9. 7. 2014 [anonymizována tři slova] od úvěrové smlouvy [číslo] odstupuje. Listina byla zaslána žalované na adresu jejího bydliště. Z výsledného vyúčtování vyplývá, jakou částku by měla žalovaná ještě poskytovateli úvěru uhradit. 7. Z oznámení o postoupení pohledávky z března 2019 bylo zjištěno, že žalované bylo řádně oznámeno, že došlo k postoupení pohledávky do majetku současného žalobce. Ze všeobecných obchodních podmínek je patrné, že právnímu předchůdci žalobce svědčilo právo odstoupit od smlouvy, a to již při jejím podstatném porušení, kterým bylo i neplacení jedné měsíční splátky úvěru (čl. 6). 8. Z výzvy k úhradě dluhu vyplývá, že žalobce vysvětlil žalované, na základě jakého právního vztahu a jaké částky po žalované nárokuje, když listina – výzva před podáním žaloby jí byla zaslána na adresu jejího bydliště dne 28. 1. 2020. 9. Podle ustanovení § 2395 občanského zákoníku zákona č. 89/2012 Sb. (dále jen „o. z.“) smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. 10. Podle ustanovení § 1813 o. z. má se za to, že zakázaná jsou ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch spotřebitele. To neplatí pro ujednání o předmětu plnění nebo ceně, pokud jsou spotřebiteli poskytnuty jasným a srozumitelným způsobem. 11. Podle ustanovení § 1815 o. z. k nepřiměřenému ujednání se nepřihlíží, ledaže se jej spotřebitel dovolá. 12. Podle ustanovení § 576 o. z. týká-li se důvod neplatnosti jen takové části právního jednání, kterou lze od jeho ostatního obsahu oddělit, je neplatnou jen tato část 13. Soud ve vztahu k této věci uvádí, že pohledem skutkových tvrzení žalobce a do spisu založených listin, bylo možné dospět k závěru, že mezi původním věřitelem pohledávky - společností [právnická osoba] (dříve i jako [právnická osoba]) a žalovanou, jako úvěrovanou osobou byla uzavřená platná smlouva o poskytnutí úvěru ve výši 145 000 Kč. Úvěr sloužil k profinancování části kupní ceny osobního vozidla BMW ve prospěch žalované. Smlouva s ohledem na její obsah byla shledána dostatečně jasnou a určitou, tudíž i její strany zavazující. Zároveň obsah úvěrové smlouvy odpovídal kritériím ustanovení § 2395 a násl. o. z. a obsahu zákona o spotřebitelském úvěru, platnému v době uzavření smlouvy (zákon č. 145/2010 Sb.). Jasné je, že žalovaná prostřednictvím do spisu založeného daňového přiznání za rok 2010, výpisu z živnostenského rejstříku prokázala, že v období roku 2010 podnikala, a že výše jejich příjmů dosáhla částky 513 251 Kč a výdajů 307 951 Kč Celkem ke zdanění, jako dílčí základ daně byla přiznaná částka 205 300 Kč. Daňové přiznání bylo potvrzené finančním úřadem. Dále lze uvést, že přestože poskytovatel úvěru přistupoval k žalované jako k podnikatelce, tak uvedená skutečnost nevyplývá z obsahu úvěrové smlouvy, ve které žalovaná vystupovala jako fyzická osoba/nepodnikatelka. Na uvedeném závěru nemění nic ani skutečnost, že žalovaná svůj příjem doložila daňovým přiznáním, neboť IČO v uvěrové smlouvě uvedené nebylo. Uvedené nebylo např. ani místo podnikání či DIČ, anebo cokoliv, z čehož by bylo možné usoudit na to, že žalovaná v úvěrovém smluvním vztahu vystupovala jako podnikatelka. 14. S ohledem na příjmy, které žalovaná deklarovala ve svém daňovém přiznání, ve spojení s nerozporovanou skutečností, že po dobu delší jak dva roky pravidelně měsíčně splátky úvěru hradila, neměl soud pochybnosti o tom, že by původní věřitel podcenil prověření příjmové stránky žalované, a že by např. žalovaná měla věřiteli sdělit hrubě zkreslující údaje. Pro průběh smluvního vztahu je jasné, že se okolnosti na straně klienta/žalované, spočívající ve snížení její schopnosti průběžně závazek či své závazky splácet, mohly změnit, resp. změnily až následně. Za to však v konečném důsledku věřitel, po mnoha letech neproblémového smluvního vztahu, nést negativní následky nemůže. 15. Též bylo řádně doložené, že pohledávka za žalovanou byla platně postoupená do majetku současného žalobce (§ 1879 a násl. o. z.), což bylo řádně žalované oznámeno. Současný žalobce je tak osobou aktivně věcně legitimovanou k podání žaloby k soudu. 16. Co se týká úroku ve výši 13,59% (§ 1802 a násl. o. z.), tak ten byl žalobcem požadovaný„ v rozumné výši“, pohledem běžné výše úroků poskytovaných v obdobných případech ze strany bankovních institucí, a to v době, kdy žalovaná úvěr čerpala. Soud tak na struktuře základu pohledávky nic nepřiměřeného a jdoucího hrubě na vrub práv spotřebitele neshledal. Proto dlužnou jistinu pohledávky žalobci přisoudil, a to včetně úroků a úroků z prodlení z ní jdoucí, když uvedené odpovídá obsahu smluvního vztahu, ale i obsahu nařízení vlády č. 351/2013 Sb., neboť se žalovaná do prodlení ve smyslu ustanovení § 1970 o. z. dostala. Tomu odpovídá výrok I. rozsudku. 17. Co se týká částky 11 585,35 Kč představující poplatek na vymáhání pohledávky, zde žalobcem v tvrzené částce 67 906,87 Kč za období od 25. 11. 2014 do 16. 11. 2015, tak ohledně ní soud žalobu nakonec zamítnul, neboť je jasné, že žalovaná nevystupovala ve smluvním vztahu jako podnikatelka. Přestože své příjmy doložila daňovým přiznáním, tak soud opakuje, že smlouvu o úvěru uzavírala v pozici spotřebitelky (fyzické osoby nepodnikatele). Lze uvést, že i sám žalobce odkázal na skutečnost, že smlouva samotná neobsahuje IČO žalované a původní věřitel ji nazval smlouvou o spotřebitelském úvěru, což pohledem obsahu a jazykového a logického výkladu vede k závěru, že na žalovanou nelze klást nároky, které by si m