43 C 142/2021-128 — Městský soud v Brně

Žalobou se žalobce po žalovaném domáhal zaplacení částky 14 090,13 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 14 090,13 Kč od 17.2.2018 do zaplacení z titulu smlouvy o úvěru, na základě které poskytl právní předchůdce žalobce žalovanému finanční prostředky ve výši 25 738 Kč. Žalovaný úvěr řádně nesplácel a je v prodlení s úhradou jistiny ve výši 14 090,13 Kč. Žalovaný byl před podáním žaloby o úhradu upomenut. Žalovaný se k doručené žalobě nevyjádřil. V souladu s ustanovením § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o.s.ř.“), soud k projednání věci samé nenařizoval jednání, neboť ve věci bylo možno rozhodnout na základě předložených listinných důkazů a účastníci s rozhodnutím věci bez nařízení jednání za použití ustanovení § 101 odst. 4 o.s.ř. souhlasili. Z předložených listinných důkazů soud zjistil následující skutkový stav. Mezi společností [právnická osoba], jako věřitelem, a žalovaným byla dne 16.9.2016 uzavřena rámcová smlouva o poskytnutí revolvingového úvěru s úvěrovým limitem ve výši 35 000 Kč a dále dne 18.2.2017 smlouva o revolvingovém úvěru se stejným úvěrovým limitem (rámcová smlouva ze dne 16.9.2016, smlouva ze dne 18.2.2017). [právnická osoba] poskytla žalovanému celkem finanční prostředky ve výši 25 738 Kč (potvrzení o provedených platbách, sdělení [právnická osoba], sdělení [právnická osoba]). Žalovaný uhradil společnosti [právnická osoba] celkem 25 059 Kč (přehled příchozích plateb/. [právnická osoba] postoupila smlouvou ze dne 27.12.2019 pohledávku za žalovaným žalobci (smlouva o postoupení pohledávek). Zástupce žalobce vyzval žalovaného k úhradě ve lhůtě sedmi dnů od doručení dopisem ze dne 15.6.2020 odeslaným prostřednictvím pošty dne 16.6.2020 (předžalobní výzva, podací lístek). Právním posouzením zjištěného skutkového stavu dospěl soud k závěru, že žaloba je zčásti důvodná. Smlouvy uzavřené mezi společností [právnická osoba] a žalovaným jsou smlouvou o spotřebitelském úvěru ve smyslu zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, ve znění účinném ke dni uzavření smlouvy (dále jen„ zákon č. 145/2010“), a ve smyslu zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen„ zákon č. 257/2016 Sb.“) neboť poskytovatel úvěru jednal v rámci své podnikatelské činnosti, žalovaný jako nepodnikající fyzická osoba. Podle ustanovení § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb. věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, či změnou takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, je povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Obdobně podle ustanovení § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. poskytoval spotřebitelského úvěru má povinnost posoudit schopnost žadatele úvěr splácet a spotřebitelský úvěr poskytne jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle ustálené judikatury věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná. Posouzení úvěruschopnosti spotřebitele věřitelem představuje kvalifikovanou činnost profesionála v příslušném oboru, jejímž obsahem je individuální posouzení konkrétní situace každého jednotlivého spotřebitele žádajícího o úvěr. Jedná se o institut, jehož smyslem je odpovědný přístup věřitelů, kteří mají předem pečlivě posoudit schopnost spotřebitele nabízený spotřebitelský úvěr splácet a v případě, že je výsledek posouzení negativní, spotřebitele nezadlužovat. Primárním cílem je ochrana spotřebitele před neúměrným zadlužováním, sekundárně je chráněn i věřitel před vznikem v budoucnu nedobytných pohledávek. V neposlední řadě je pak chráněna společnost jako celek před různými sociopatologickými jevy. Schopnost žadatele úvěr splácet je poskytovatel povinen posoudit na základě dostatečných informací. Součástí odborné péče poskytovatele úvěru je i taková obezřetnost, že poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným žadatelem, ale sám tyto údaje prověří, na informace podané jen spotřebitelem může poskytovatel úvěru spoléhat jen tehdy, jsou-li dostatečné a podložené podklady (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 26.2.2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, ze dne 26.1.2012, sp. zn. I. ÚS 199/11, rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25.7.2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, ze dne 20.3.2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018). Ohledně splnění uvedené povinnosti žalobce uvedl, že posouzení schopnosti žalovaného spočívalo v prověření podle vnitřních kritérií poskytovatele úvěru, jimiž jsou 0 zahájených exekučních řízení, negativní lustrace v insolvenčním rejstříku, při podání žádosti bylo požadováno uvedení příjmů a výdajů, lustrace v ISIR, centrální evidenci exekucí a databází inkasních struktur. Soud dospěl k závěru, že poskytovatel úvěru své povinnosti posoudit úvěruschopnost žalovaného s odbornou péčí nedostál, když kromě lustrací v uvedených registrech se ohledně příjmů a výdajů žalovaného spokojil pouze s údaji tvrzenými samotným žadatelem, tyto nijak neprověřil a ani si je nenechal nijak doložit. Protože poskytovatel úvěru své povinnosti posoudit úvěruschopnost žalovaného s odbornou péčí nedostál, jsou smlouvy o úvěru neplatné, a to i podle ustanovení § 588 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, neboť též zjevně narušují veřejný pořádek. K neplatnosti soud přihlédne z úřední povinnosti (srov. shora uvedené nálezy Ústavního soudu a rozsudky Nejvyššího soudu i rozsudek Soudního dvora ze dne 5.3.2020 ve věci C -679/18).). Poskytovatel úvěru žalovanému na základě neplatných smluv poskytl finanční prostředky ve výši 25 738 Kč. Žalovanému tak vzniklo bezdůvodné obohacení ve smyslu ustanovení § 2991 o.z., které je povinen vydat, a to žalobci, jehož aktivní věcná legitimace se podává ze smlouvy uzavřené ustanovení § 1879 o.z. Žalovaný již uhradil 25 059 Kč, zbývá proto vydat 679 Kč. Žalobce vyzval žalovaného k plnění v sedmidenní lhůtě dopisem odeslaným prostřednictvím pošty dne 16.6.2020, který byl žalovanému při běžném chodu věcí doručen tři pracovní dny po odeslání, tj. 18.6.2020, a dnem následujícím po marném uplynutí poskytnuté lhůty, tj. od 26.6.2020, je žalovaný v prodlení, a žalobce má od tohoto dne právo na úrok z prodlení (§ 1970 o.z.), jehož požadovaná výše je nižší než podle nařízení vlády č. 351/2013 Sb., ve znění účinném k prvnímu dni prodlení. Soud proto žalobě co do částky 679 Kč a úroku z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 679 Kč od 26.6.2020 do zaplacení vyhověl (výrok I.) a ve zbytku žalobu jako nedůvodnou zamítl (výrok II.). Lhůta k plnění byla určena podle ustanovení § 160 odst. 1 o.s.ř. Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení § 142 odst. 2 o.s.ř. Žalovaný byl v řízení převážně procesně úspěšný, podle obsahu spisu mu však žádné náklady řízení nevznikly.