43 C 260/2021-57 — Městský soud v Brně

Žalobce se žalobou domáhal po žalovaném zaplacení částky 11 466,52 Kč s kapitalizovaným úrokem z prodlení 1 112,25 Kč za dobu od 29.12.2018 do 20.1.2020, kapitalizovaného úroku 3 648,58 Kč, úroku z prodlení ve výši 9 % ročně z částky 11 466,52 Kč od 21.1.2020 do zaplacení a úroku ve výši 29 % ročně z částky 11 466,52 Kč od 21.1.2020 do zaplacení z titulu smlouvy o zápůjčce, na základě které poskytl právní předchůdce žalobce žalovanému finanční prostředky ve výši 20 000 Kč. Žalovaný se zavázal zápůjčku splatit do 21.12.2018. Žalovaný zápůjčku řádně nesplácel, uhradil pouze částku 17 490 Kč, vznikl mu tak dluh, který je předmětem žaloby. Žalobce nabyl pohledávku za žalovaným smlouvou o postoupení pohledávek. Žalovaný se k doručené žalobě nevyjádřil. V souladu s ustanovením § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o.s.ř.“), soud k projednání věci samé nenařizoval jednání, neboť ve věci bylo možno rozhodnout na základě předložených listinných důkazů a účastníci s rozhodnutím věci bez nařízení jednání za použití ustanovení § 101 odst. 4 o.s.ř. souhlasili. Z předložených listinných důkazů soud zjistil následující skutkový stav. Mezi společností [právnická osoba] a žalovaným byla dne 27.10.2017 uzavřena smlouva o zápůjčce [číslo] na základě níž byly žalovanému při uzavření smlouvy poskytnuty finanční prostředky ve výši 20 000 Kč. Žalovaný se zavázal uhradit v 60 týdenních splátkách 37 333 Kč (smlouva o zápůjčce). V zákaznické kartě ze dne 27.10.2017 sepsané zástupcem [právnická osoba] bylo uvedeno, že žalovaný je svobodný, nájemník, má základní vzdělání, nevyživuje žádnou osobu, nevlastní automobil, je zaměstnán na plný pracovní úvazek, má dva zdroje příjmu, byl uveden čistý příjem žadatele 8 629 Kč a ostatní příjem žadatele 3 355 Kč, byla doložena pracovní smlouva a složenky invalidního důchodu, dále byl uveden další příjem domácnosti 13 000 Kč, jako výdaje byly uvedeny interní splátky 2 110 Kč a odhadované měsíční výdaje 7 000 Kč (zákaznická karta). [právnická osoba] postoupil smlouvou ze dne 20.1.2020 pohledávku za žalovaným žalobci (smlouva o postoupení pohledávek včetně přílohy, oznámení o postoupení pohledávek). Žalovaný byl spolu s vyrozuměním o postoupení pohledávky vyzván k úhradě ve lhůtě deseti dnů od doručení dopisem ze dne 20.1.2020 odeslaným prostřednictvím pošty dne 14.2.2020 (oznámení o postoupení pohledávky, podací lístek). Žalovanou vyzval k úhradě i zástupce žalobce (předžalobní výzva z 11.5.2020, podací lístek). Právním posouzením zjištěného skutkového stavu dospěl soud k závěru, že žaloba je zčásti důvodná. [právnická osoba] a žalovaným byla uzavřena smlouva o úvěru ve smyslu ustanovení § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o.z.“) a ve smyslu ustanovení § 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon č. 257/2016 Sb.“), neboť poskytovatel úvěru jednal v rámci své podnikatelské činnosti, žalovaný jako nepodnikající fyzická osoba. Poskytovatel spotřebitelského úvěru má podle ustanovení § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon č. 257/2016 Sb.“) povinnost posoudit schopnost žadatele úvěr splácet a spotřebitelský úvěr poskytne jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Tato činnost představuje kvalifikovanou činnost profesionála v příslušném oboru, jejímž obsahem je individuální posouzení konkrétní situace každého jednotlivého spotřebitele žádajícího o úvěr. Jedná se o institut, jehož smyslem je odpovědný přístup věřitelů, kteří mají předem pečlivě posoudit schopnost spotřebitele nabízený spotřebitelský úvěr splácet a v případě, že je výsledek posouzení negativní, spotřebitele nezadlužovat. Primárním cílem je ochrana spotřebitele před neúměrným zadlužováním, sekundárně je chráněn i věřitel před vznikem v budoucnu nedobytných pohledávek. V neposlední řadě je pak chráněna společnost jako celek před různými sociopatologickými jevy. Schopnost žadatele úvěr splácet je poskytovatel povinen posoudit na základě dostatečných informací, nespoléhá se pouze na údaje tvrzené samotným žadatelem, ale sám tyto údaje prověří, případně si je nechá doložit, na informace podané jen spotřebitelem může poskytovatel úvěru spoléhat jen tehdy, jsou-li dostatečné a podložené doklady (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 26.2.2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, ze dne 26.1.2012, sp. zn. I. ÚS 199/11, rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25.7.2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, ze dne 20.3.2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018). Soud dospěl k závěru, že poskytovatel úvěru nedostál své povinnosti vyplývající z ustanovení § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. posoudit úvěruschopnost žalovaného s odbornou péčí, neboť na straně příjmů zohlednil nijak nespecifikovaný další příjem domácnosti ve výši 20 000, ohledně výdajů žalovaného vycházel pouze z odhadovaných výdajů tvrzených žalovaným, které jsou i s ohledem na způsob bydlení zjevně podhodnocené, a i tak téměř dosahují výše příjmu žalovaného, není-li přihlíženo k nijak nespecifikovanému dalšímu příjmu domácnosti. Protože poskytovatel úvěru nedostál své povinnosti posoudit úvěruschopnost žalované s odbornou péčí, je uzavřená smlouva neplatná dle ustanovení § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. a podle ustanovení § 588 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen„ o.z.“), neboť též zjevně narušuje veřejný pořádek, přičemž k této neplatnosti soud přihlíží z úřední povinnosti (srov. opět shora uvedené nálezy Ústavního soudu a rozsudky Nejvyššího soudu, jakož i rozsudek Soudního dvora ze dne 5.3.2020 ve věci C -679/18). Při vypořádání plnění z neplatné smlouvy je třeba v obecné rovině vycházet ze zásad bezdůvodného obohacení stanovených občanským zákoníkem. Ustanovení § 87 odst. 1 a 2 zákona č. 257/2016 Sb. však představuje speciální úpravu k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení, které vedle vypořádání plnění z neplatné smlouvy současně stanoví povinnost spotřebitele vrátit poskytnutou a dosud nesplacenou jistinu v době přiměřené možnostem spotřebitele. Účelem § 87 zákona č. 257/2016 Sb. je postih věřitele, který nedostatečně posoudil schopnost spotřebitele řádně splácet úvěr, v podobě ztráty zisku na smluvních úrocích, smluvních pokutách a dalších poplatcích. Současně je pak vypořádání poskytnutých plnění z neplatné smlouvy dle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. projevem ochrany spotřebitele v tom smyslu, že poskytnutou jistinu není dlužník povinen vrátit ihned, ale až v době odpovídající jeho možnostem. Splatnost nevrácené jistiny ve smyslu § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. nastává v době přiměřené možnostem spotřebitele, určení počátku prodlení spotřebitele s vrácením nesplacené jistiny proto není možné odvíjet od výzvy věřitele k plnění, jako je tomu v případě obecné úpravy bezdůvodného obohacení dle občanského zákoníku. Pokud spotřebitel vrací poskytnutou jistinu podle svých možností, nemůže se dostat do prodlení a věřiteli tak nemůže vzniknout nárok na úroky z prodlení podle § 1970 občanského zákoníku. Novou dobu splatnosti nevrácené jistiny je v takovém případě nutné určit dle dohody účastníků, v opačném případě ji na návrh založí soud svým rozhodnutím. Do této doby však není spotřebitel v prodlení s vrácením poskytnuté jistiny a věřitel není oprávněn žádat nejen veškeré smluvní úroky, poplatky či smluvní pokuty sjednané dle absolutně neplatné smlouvy, ale není ani oprávněn žádat úrok z prodlení, neboť splatnost nevrácené jistiny dosud nenastala (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20.4.2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021). Se zřetelem ke shora uvedenému výkladu má žalobce, jehož aktivní věcná legitimace se podává ze smlouvy uzavřené podle ustanovení § 1879 o.z., právo na vrácení nesplacené jistiny 2 510 Kč představující rozdíl mezi poskytnutou částkou 20 000 Kč a úhradou žalovaného ve výši 17 490 Kč. Soud proto žalobě co do částky 2 510 Kč vyhověl a ve zbytku žalobu jako nedůvodnou zamítl, a to včetně požadovaného úroku z prodlení, neboť žalovaný se dosud nedostal do prodlení. Mezi účastníky nebyla dohodnuta nová doba splatnosti nevrácené jistiny, soud tak určil lhůtu k plnění dle ustanovení § 160 odst. 1 o.s.ř. do tří dnů od právní moci rozsudku. Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení § 142 odst. 2 o.s.ř. Žalovaný byl převážně procesně úspěšný, podle obsahu spisu mu však žádné náklady řízení nevznikly.