43 C 57/2019-129 — Městský soud v Brně

1. Žalobce se po žalovaném domáhal zaplacení 88.735,15 Kč s kapitalizovaným úrokem ve výši 52.895,46 Kč, s úrokem ve výši 17,9 % ročně z částky 88.735,15 Kč od 16.2.2012 do zaplacení a s úrokem z prodlení z částky 88.735,15 Kč od 28.3.2009 do zaplacení ve výši repo sazby stanovené Českou národní bankou, platné pro první den kalendářního pololetí, v němž trvá prodlení žalovaného zvýšené o sedm procentních bodů. Uvedl, že právní předchůdce žalobce [právnická osoba] (dále též jen„ banka“ nebo„ právní předchůdce žalobce“) uzavřela se žalovaným dne 5.5.2008 smlouvu o úvěru ve výši 100.000 Kč, který žalovaný vyčerpal dne 5.5.2008. Žalovaný se zavázal úvěr splatit do 16.4.2011. Úroková sazba byla sjednána ve výši 17,9 % ročně. Žalovaný úvěr řádně a včas nesplácel, proto banka od smlouvy odstoupila a úvěr zesplatnila ke dni 27.3.2009. Ke dni 15.2.2012 činila dlužná jistina úvěru 88.735,15 Kč a úrok kapitalizovaný k uvedenému dni činil 52.895,46 Kč. Žalovaný poté ničeho neuhradil. Pohledávku za žalovaným postoupila banka smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 26.5.2014 společnosti [právnická osoba], která postoupila pohledávku smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 26.5.2014 [právnická osoba] HOLDING LTD. (původní žalobce), která v průběhu řízení postoupila pohledávku smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 10.12.2018 žalobci. Žalovaný byl před podáním žaloby o úhradu upomenut. 2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. 3. Soud provedl dokazování listinnými důkazy, z nichž učinil následující skutková zjištění. 4. [právnická osoba] a žalovaný uzavřeli dne 5.5.2008 smlouvu o úvěru, jíž se banka zavázala poskytnout žalovanému bezúčelový úvěr ve výši 100.000 Kč. Žalovaný se zavázal jistinu splatit do 16.4.2011 a počínaje dnem čerpání platit úroky z vyčerpané jistiny ve výši 17,9 % ročně. Žalovaný se zavázal úvěr splácet v pravidelných měsíčních splátkách splatných vždy k 16. dni měsíce (smlouva o úvěru). 5. Žalovaný vyčerpal úvěr ve výši 100.000 Kč dne 5.5.2008. Žalovaný bance uhradil v období od 16.5.2008 do 15.2.2012, kdy došlo k odpisu pohledávky, celkem 19.092,54 Kč (historické výpisy z 18.5.2016). 6. Banka pro prodlení žalovaného s úhradou splatných závazků vyzvala žalovaného k okamžitému splacení celé úvěrové pohledávky ve výši 97.329,18 Kč do 8.4.2009 (výzva k okamžitému splacení ze dne 27.3.2009). Výzva byla žalovanému zaslána prostřednictvím pošty, zásilku převzala dne 31.3.2009 sestra žalovaného (dodejka). 7. [příjmení] postoupila pohledávku za žalovaným smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 26.5.2014 společnosti [právnická osoba] (smlouva o postoupení pohledávek včetně seznamu pohledávek a plné moci). 8. [právnická osoba] postoupila pohledávku za žalovaným smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 26.5.2014 [právnická osoba] [anonymizována dvě slova] zapsané v rejstříku společností vedeného pro Seychelskou republiku (smlouva o postoupení pohledávek včetně seznamu pohledávek, osvědčení o dobrém postavení [právnická osoba] [anonymizována dvě slova]). Postupitel informoval žalovaného o postoupení oznámením ze dne 20.1.2015 (oznámení o postoupení pohledávky, podací lístek). 9. [právnická osoba] [anonymizována tři slova] postoupila pohledávku za žalovaným smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 10.12.2018 žalobci (smlouva o postoupení pohledávek včetně seznamu postupovaných pohledávek). 10. Výzvou k plnění ze dne 23.2.2015 byl žalovaný vyzván k zaplacení částky 263.591,16 Kč s příslušenstvím do 2.3.2015 (předžalobní výzva, podací lístek). 11. Žalovaný byl rozsudkem zdejšího soudu, jenž nabyl právní moci dne 13.5.2020, na dobu pěti let od právní moci rozsudku omezen ve svéprávnosti tak, že nemůže samostatně právně jednat v žádných záležitostech s výjimkou běžných záležitostí každodenního života (rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 12.3.2020, č.j. 121 Nc 912/2019-70). 12. Jelikož byla smlouva o úvěru uzavřena dne 5.5.2008, řídí se právní vztahy z ní vyplývající podle § 3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, právními předpisy účinnými do 31.12.2013, zejména zákonem č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen„ obč. zák.“) a zákonem č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník (dále jen„ obch. zák.“). 13. Podle § 39 obč. zák. je neplatný právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům. 14. Podle § 451 obč. zák. kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat (odstavec 1). Bezdůvodným obohacením je majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního úkonu nebo plněním z právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch získaný z nepoctivých zdrojů (odstavec 2). 15. Smluvní ujednání mezi účastníky bylo svým charakterem spotřebitelskou smlouvou, neboť právní předchůdce žalobce v rámci své podnikatelské činnosti poskytoval spotřebitelům úvěry, žalovaný jednal jako fyzická osoba nepodnikatel. Smlouva o úvěru byla mezi právním předchůdcem žalobce a žalovaným uzavřena před nabytím účinnosti zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru. V době uzavření předmětné smlouvy o úvěru sice nebyla zákonem zakotvena povinnost poskytovatele úvěru prověřit schopnost spotřebitele řádně úvěr splácet, to však neznamená, že lze přiznat soudní ochranu jednání, které je ve svém důsledku schopno poškodit spotřebitele jako slabší stranu daného závazkového právního vztahu. Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, také dovodil, že:„ součástí odborné péče poskytovatel úvěru je i taková obezřetnost, že poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným žadatelem, ale sám tyto údaje prověří (případně si je nechá od žadatele doložit) …poskytovatel úvěru, kdy dlužník je v postavení spotřebitele, má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit…totiž proč by měla státní moc poskytovat ochranu právům v podobě vykonávacího řízení subjektům, který nejenže neprověřil finanční možnosti toho, komu půjčil své peníze, ale také toho, kdo úvěr neposkytl s odůvodněnou důvěrou v to, že bude řádně splacen, nýbrž spíše s cílem dosažení (většího) zisku realizací mnohdy násobného zajištění původního dluhu…“ a dále dovodil, že:„ …naopak obecné soudy - a tedy i krajský soud v nyní posuzované věci - by měly poskytovatele úvěrů vést (i třeba cestou případného zastavení exekuce k návrhu povinného) k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit. Přitom nejde podle Ústavního soudu o žádný zvlášť přísný či dokonce nepřiměřený požadavek; to, zda je reálné splacení dluhu je přece celkem výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli.“ 16. Soud se proto nejdříve zabýval platností smlouvy o úvěru. Z předložené úvěrové smlouvy nevyplývá, že by se právní předchůdce žalobce jakkoli zabýval schopností žalovaného splácet předmětný úvěr. Žalobce v reakci na výzvu a poučení soudu podle ustanovení § 118a odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o.s.ř.“) uvedl pouze obecná tvrzení, jak standardně u právního předchůdce žalobce probíhal proces zkoumání úvěryschopnosti žadatele o úvěr a že úvěryschopnost žalovaného byla prověřována, a to zejména na základě informací získaných od žalovaného při zpracování žádosti o poskytnutí úvěrového produktu, v rámci něhož byl žalovaný dotazován na své rodinné, majetkové, pracovní a jiné poměry, aniž uvedl, jaké konkrétní poměry žalovaného bral právní předchůdce žalobce v úvahu, jaké příjmy a výdaje žalovaného posuzoval; nadto je zřejmé, že se spolehl na informace uvedené žalovaným, nevyžádal si doklady k ověření úvěruschopnosti žalovaného a ani sám aktivně neprovedl žádná šetření, která by osvědčila schopnost žalovaného řádně splácet poskytnutý úvěr. 17. Úvěrová smlouva je proto ve smyslu § 39 o. z. neplatná, neboť se příčí dobrým mravům a odporuje zájmu na zachování veřejného pořádku. Jak bylo shora uvedeno, lehkovážnému jednání poskytovatele úvěru, který se pečlivě nezabýval tím, zda je žalovaný reálně schopen úvěr splatit, a přesto mu úvěr poskytl, nelze poskytnout soudní ochranu. 18. Řádné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele je celospolečenským (veřejným) zájmem na prevenci předlužování, chrání však také pozici potencionálních věřitelů úvěrovaného spotřebitele před možným předlužením spotřebitele, což ve svém důsledku může vést k insolvenci spotřebitele (se všemi důsledky s tímto spojenými) a následnému omezení možnosti uspokojení pohledávek potencionálních věřitelů (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, dostupný na www.nsoud.cz). 19. Soud proto uzavřel, že smlouva o úvěru byla od počátku neplatná a žalobce má právo pouze na vydání toho, oč se žalovaný bezdůvodně obohatil. Aktivní legitimace žalobce vyplývá ze smluv uzavřených podle ustanovení § 524 obč. zák. Žalovaný již bance uhradil 19.092,54 Kč, žalobce má proto nárok na vrác