61 C 286/2021-32 — Městský soud v Brně

1. Žalobce se návrhem ze dne 24.3.2021 domáhal, aby soud uložil žalovanému zaplatit mu částku ve výši 13 169,93 Kč, sestávající z dlužné jistiny ve výši 8 425,93 Kč, nesplacených kapitalizovaných zákonných úroků z prodlení ve výši 1 267,18 Kč, kapitalizovaných smluvních úroků ve výši 8 215, 58 Kč, zákonných úroků z prodlení z dlužné jistiny od 22.12.2020 do zaplacení a smluvní pokuty ve výši 4 743,80 Kč. Žalobce zdůvodnil žalobu tím, že podle smlouvy o úvěru ze dne 16.3.2018 společnost [právnická osoba], poskytla žalovanému částku ve výši 16 000 Kč, žalovaný uhradil pouze částku 14 400 Kč, která byla alokována částečně na jistinu a částečně na příslušenství, přičemž zbývající dluh je vyčíslen a specifikován výše. Smlouvou ze dne 21.12.2020 byla pohledávka za žalovaným postoupena žalobci, přípisem ze dne 18.1.2021 bylo postoupení oznámeno žalovanému. Žalobce vyzval žalovaného před podáním žaloby k zaplacení dlužné částky. 2. Žalovaný se ve věci nevyjádřil, ač k tomu byl soudem vyzván. 3. S ohledem na výši žalované částky soud dle ust. § 157 o.s.ř. za souhlasu účastníků nenařizoval k rozhodnutí ve věci jednání. 4. Z předložených důkazů soud učinil následující závěr o skutkovém stavu věci. 5. Dne 16.3.2018 žalovaný čerpal částku ve výši 16 000 Kč, tuto mu poskytla společnost [právnická osoba] Soud vzal za prokázané, že oba jmenovaní podepsali listiny o obsahu tvrzeném žalobcem (žalobce soudu předložil formulář nadepsaný jako žádost o úvěr a standardní informace o spotřebitelském úvěru). Nevzal však za prokázané, že by před poskytnutím částky 16 000 Kč byla ověřována, natož aktivně a s odbornou péčí, schopnost žalovaného tuto částku splatit. 6. Smlouvou ze dne 21.12.2020 byla pohledávka za žalovaným postoupena žalobci. Žalovaný byl poprvé vyzván (dřívější odeslání výzvy žalobce nedoložil) k zaplacení mj. žalované částky přípisem odeslaným dne 18.1.2021. Kdy byl tento přípis doručen žalovanému, žalobce netvrdil. Soud tedy vychází z domněnky doručení třetí pracovní den po odeslání, tj. dne 21.1.2021 (srov. ustanovení § 573 o. z.). 7. Jak shora uvedeno, soud vůbec nemá za prokázáno, že by byla uzavřena smlouva o úvěru. I kdyby však byla, je nutno ji hodnotit jako absolutně neplatnou, neboť právní předchůdce žalobce zjevně před uzavřením smlouvy o úvěru nijak, natož s odbornou péčí, neposoudil schopnost žalovaného úvěr splácet, když dostatečně nezjišťoval (neověřoval) majetkové poměry žalovaného, jeho příjmy, výdaje, počet vyživovacích povinností atp. Z předložených formulářů vyplývá, že žalovaný je zaměstnaný, mzda činí 15 836 Kč (tomu však neodpovídají výplatní lístky), bydlí v nájmu (jehož výše není doložena) a je rozvedený. Z žádné z předložených listin pak nevyplývá, že by byly jakkoliv zjišťovány existující závazky žalovaného. 8. Tím žalobce porušil svou povinnost uloženou mu ustanovením § 86 odst. 1 a 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. S ohledem na důsledky, které nesplnění této povinnosti má též pro širší společnost (neboť důsledky neschopnosti dlužníka dluh splácet se nedotýkají jen dlužníka, ale též společnosti jako celku, když na ni mají vliv důsledky dlužníkova předlužení a případné insolvence; k tomu shodně srov. též odůvodnění nálezu Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18), soud dospěl k závěru, že smlouva o úvěru v projednávané věci též zjevně narušuje veřejný pořádek, a hodnotí ji jako absolutně neplatnou podle ustanovení § 588 o. z. (k neplatnosti smlouvy o úvěru v důsledku neposouzení schopnosti dlužníka úvěr splácet srov. též závěry Nejvyššího soudu v rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, či Ústavního soudu v nálezu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18; k totožným závěrům dospěl též Soudní dvůr EU v rozsudku ze dne 5. 3. 2020 ve věci C -679/18). Pro úplnost soud dodává, že nahrazené zákonem vymezeného účelu zkoumání úvěruschopnosti spotřebitele paušálními částkami životního minima atp. nelze akceptovat. Žalobce jako profesionální poskytovatel nebankovních úvěrů měl požadovat doložení reálných výdajů žalovaného, především výdajů spojených s bydlením a dalšími životními náklady (shodně srov. též rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 15. 3. 2022, sp. zn. 74 Co 74/2021). 9. S ohledem na absolutní neplatnost smlouvy o úvěru ze dne 16.3.2018, pokud vůbec byla uzavřena, nelze podle této smlouvy právo přiznat. Žalobci, resp. jeho právnímu předchůdci, tak nevzniklo a nelze mu přiznat právo na zaplacení poplatků, smluvního úroku či smluvní pokuty, jejichž zaplacení se (původně) domáhal. 10. Protože však žalovaný čerpal částku 16 000 Kč, došlo u něho k bezdůvodnému obohacení podle ustanovení § 2991 odst. 2 o. z. a toto obohacení je povinen vydat podle ustanovení § 2991 odst. 1 o. z. a to ve výši rozdílu mezi touto částkou a uhrazenými platbami ve výši 14 400 Kč. Vzhledem k tomu, že pohledávka byla postoupena žalobci, a to shora uvedenou smlouvou o postoupení pohledávek, o čemž byl žalovaný informován (k tomu srov. skutková zjištění soudu shora), je žalovaný povinen bezdůvodné obohacení vydat žalobci. 11. Žalobce žalovaného vyzval k zaplacení přípisem odeslaným dne 15.3.2021, kterým stanovil lhůtu k plnění nejpozději do 14.4.2021. Žalobce netvrdil a neprokazoval, kdy byl tento přípis žalovanému skutečně doručen. Soud tedy vycházel ze zákonné domněnky dojití třetí pracovní den (srov. ustanovení § 573 o. z.), tj. dne 18.3.2021. Ke 14.4.2021 tedy podle názoru soudu nastala splatnost dlužné částky a od následujícího dne, tj. od 15.4.2021, je žalovaný v prodlení se zaplacením. Soud proto shledal žalobu důvodnou v té části, v níž se žalobce domáhal zaplacení částky 1 600 Kč s úroky z prodlení (k právu na zaplacení úroku z prodlení srov. ustanovení § 1970 o. z.) z této částky ode dne 15.4.2021 do zaplacení. Výše úroku z prodlení je dána nařízením vlády č. 351/2013 Sb. O pariční třídenní lhůtě soud rozhodl podle ustanovení § 160 odst. 1 o. s. ř. (výrok I.). 12. Ve zbývající části pak soud žalobu jako nedůvodnou zamítl (výrok II.). 13. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl, jak ve výroku III. uvedeno, neboť žalobce s ohledem na výsledek řízení, kdy byl neúspěšný v převažující části (úspěch ve věci přitom soud hodnotil též ve vztahu k té části, v níž byla žaloba vzata zpět), na náhradu nákladů řízení nemá právo (srov. ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř. a contrario) a žalovanému v řízení žádné náklady nevznikly.