61 C 62/2022-31 — Městský soud v Brně

1. Žalobce se původně domáhal, aby soud uložil žalovanému zaplatit žalobci částku ve výši 9 000 Kč s úroky z prodlení ve výši, z částky a za dobu, jež rozvedl (za část období přitom žalobce úroky z prodlení kapitalizoval), kapitalizované smluvní úroky ve výši 10 284,48 Kč, náklady spojené s uplatněním pohledávky ve výši 256 Kč a částku ve výši 3 000 Kč jako smluvní pokutu. Žalobce zdůvodnil žalobu tím, že podle smlouvy o úvěru ze dne 19.12.2019 společnost [právnická osoba], poskytla žalovanému částku ve výši 6 000 Kč, žalovaný tuto částku ani její část nevrátil. Smlouvou ze dne 19.7.2021 byla pohledávka za žalovaným postoupena žalobci, přípisem ze dne 27.7.2021 bylo postoupení oznámeno žalovanému. Žalobce vyzval žalovaného před podáním žaloby k zaplacení dlužné částky, marně. 2. Žalovaný se ve věci nevyjádřil, ač k tomu byl soudem vyzván. 3. S ohledem na výši žalované částky soud dle ust. § 157 o.s.ř. za souhlasu účastníků nenařizoval k rozhodnutí ve věci jednání. 4. Z předložených důkazů, které soud doplnil o zprávu [právnická osoba] soud učinil následující závěr o skutkovém stavu věci. Dne 19.12.2019 žalovaný čerpal částku ve výši 6 000 Kč, tuto mu poskytla společnost [právnická osoba] Soud nevzal za prokázané, že by spolu jmenovaní uzavřeli jakoukoli smlouvu, tím méně pak smlouvu o úvěru o obsahu tvrzeném žalobcem (žalobce soudu předložil toliko formulář, k němuž není připojen podpis žalovaného). Nevzal za prokázané ani to, že by před poskytnutím částky 6 000 [právnická osoba], jakkoli ověřoval schopnost žalovaného tuto částku splatit. Smlouvou ze dne 19.7.2021 byla pohledávka za žalovaným postoupena žalobci. Žalovaný byl poprvé vyzván (dřívější odeslání výzvy žalobce nedoložil) k zaplacení mj. žalované částky přípisem odeslaným dne 10.8.2021. Kdy byl tento přípis doručen žalovanému, žalobce netvrdil. Soud tedy vychází z domněnky doručení třetí pracovní den po odeslání, tj. dne 13.8 2021 (srov. ustanovení § 573 o. z.). 5. Jak shora uvedeno, soud vůbec nemá za prokázáno, že by byla uzavřena smlouva o úvěru. I kdyby však byla, je nutno ji hodnotit jako absolutně neplatnou, neboť právní předchůdce žalobce zjevně před uzavřením smlouvy o úvěru nijak, natož s odbornou péčí, neposoudil schopnost žalovaného úvěr splácet, když naprosto nezjišťoval (neověřoval) majetkové poměry žalovaného, jeho příjmy, výdaje, počet vyživovacích povinností atp. Tím žalobce porušil svou povinnost uloženou mu ustanovením § 86 odst. 1 a 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. S ohledem na důsledky, které nesplnění této povinnosti má též pro širší společnost (neboť důsledky neschopnosti dlužníka dluh splácet se nedotýkají jen dlužníka, ale též společnosti jako celku, když na ni mají vliv důsledky dlužníkova předlužení a případné insolvence; k tomu shodně srov. též odůvodnění nálezu Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18), soud dospěl k závěru, že smlouva o úvěru v projednávané věci též zjevně narušuje veřejný pořádek, a hodnotí ji jako absolutně neplatnou podle ustanovení § 588 o. z. (k neplatnosti smlouvy o úvěru v důsledku neposouzení schopnosti dlužníka úvěr splácet srov. též závěry Nejvyššího soudu v rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, či Ústavního soudu v nálezu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18; k totožným závěrům dospěl též Soudní dvůr EU v rozsudku ze dne 5. 3. 2020 ve věci C -679/18). Pro úplnost soud dodává, že nahrazené zákonem vymezeného účelu zkoumání úvěruschopnosti spotřebitele paušálními částkami životního minima atp. nelze akceptovat. Žalobce jako profesionální poskytovatel nebankovních úvěrů měl požadovat doložení reálných výdajů žalovaného, především výdajů spojených s bydlením a dalšími životními náklady (shodně srov. též rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 15. 3. 2022, sp. zn. 74 Co 74/2021). 6. S ohledem na absolutní neplatnost smlouvy o úvěru ze dne 19.12.2019, pokud vůbec byla uzavřena, nelze podle této smlouvy právo přiznat. Žalobci, resp. jeho právnímu předchůdci, tak nevzniklo a nelze mu přiznat právo na zaplacení poplatků, smluvního úroku či smluvní pokuty, jejichž zaplacení se (původně) domáhal. 7. Protože však žalovaný čerpal částku 6 000 Kč, došlo u něho k bezdůvodnému obohacení podle ustanovení § 2991 odst. 2 o. z. a toto obohacení je povinen vydat podle ustanovení § 2991 odst. 1 o. z. Vzhledem k tomu, že pohledávka byla postoupena žalobci, a to shora uvedenou smlouvou o postoupení pohledávek, o čemž byl žalovaný informován (k tomu srov. skutková zjištění soudu shora), je žalovaný povinen bezdůvodné obohacení vydat žalobci. 8. Žalovaný dosud nezaplatil ničeho, zbývá tedy vydat 6 000 Kč. Žalobce žalovaného vyzval k zaplacení přípisem odeslaným dne 10.8.2021. Žalobce netvrdil a neprokazoval, kdy byl tento přípis žalovanému skutečně doručen. Soud tedy vycházel ze zákonné domněnky dojití třetí pracovní den (srov. ustanovení § 573 o. z.), tj. dne 13.8. 2021. Dne 13.8.2021 byl pátek, za dobu„ bez zbytečného odkladu“, v níž je dlužník povinen splnit (srov. ustanovení § 1958 odst. 2 o. z.) za této situace soud považuje následující úterý, tj. 17.8.2021 (nelze předpokládat, že žalovaný hned pátek reálně mohl stihnout zadat bankovní příkaz k úhradě; pokud jej zadal následující den, tj. v sobotu 14.8.2021, platba mohla být reálně připsána na účet žalobce v pondělí 16.8.2021). K tomuto dni tedy podle názoru soudu nastala splatnost dlužné částky a od následujícího dne, tj. od 18.8.2021, je žalovaný v prodlení se zaplacením. Soud proto shledal žalobu důvodnou v té části, v níž se žalobce domáhal zaplacení částky 6 000 Kč s úroky z prodlení (k právu na zaplacení úroku z prodlení srov. ustanovení § 1970 o. z.) z této částky ode dne 18.8.2021 do zaplacení. Výše úroku z prodlení je dána nařízením vlády č. 351/2013 Sb. O pariční třídenní lhůtě soud rozhodl podle ustanovení § 160 odst. 1 o. s. ř. (výrok I.). 9. Ve zbývající části pak soud žalobu jako nedůvodnou zamítl (výrok II.). 10. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl, jak ve výroku III. uvedeno, neboť žalobce s ohledem na výsledek řízení, kdy byl neúspěšný v převažující části (úspěch ve věci přitom soud hodnotil též ve vztahu k té části, v níž byla žaloba vzata zpět), na náhradu nákladů řízení nemá právo (srov. ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř. a contrario) a žalovanému v řízení žádné náklady nevznikly.