94 C 41/2021-105 — Městský soud v Brně

1. Žalobou doručenou zdejšímu soudu dne 22. 10. 2020 se žalobkyně domáhala zaplacení částky 661 367,99 Kč s příslušenstvím z titulu uzavřené smlouvy o úvěru ze dne 12. 5. 2017. Žalobkyně poskytla na základě této smlouvy žalovanému úvěr ve výši 700 000 Kč a žalovaný se zavázal jej splácet měsíční splátkou ve výši 8 924 Kč po dobu deseti let a hradit žalobkyni ceníkem určené poplatky a ceny. Úrok byl sjednán ve výši 8,9 % ročně. Žalovaný svou povinnost porušil, když ke dni sesplatnění byl v prodlení s úhradou (části) tří splátek. Žalobkyně proto žalovaného opakovaně vyzývala k zaplacení jeho dluhu, když následně dne 1. 2. 2020 musela přistoupit k sesplatnění celého úvěru. Žalovaný následně uhradil ještě částku 18 073,69 Kč, celému svému závazku ale nedostál ani přes předžalobní výzvu ze dne 23. 9. 2020. 2. Pokud jde o ověření úvěruschopnosti žalovaného, žalobkyně tvrdila, že žalovaným tvrzený příjem ve výši 15 850 Kč ověřila na jeho výpisu z účtu, stanovila paušální měsíční náklady částkou 5 951 Kč a výsledek umožňoval poskytnout žalovanému úvěr se splátkou ve výši 8 924 Kč. 3. Žalovaný se k podané žalobě nevyjádřil, přestože byl řádně obeslán. 4. Soud k projednání věci samé nenařizoval jednání, neboť účastníci neměli proti tomuto postupu soudu námitky a z předložených listinných důkazů učinil tato skutková zjištění (§ 115a ve spojení s § 101 odst. 4 o.s.ř.): 5. Z výpisů z běžného účtu žalovaného týkajících se posledních šesti měsíců před uzavřením smlouvy o úvěru soud zjistil, že jeho průměrná čistá mzda činila 15 383,50 Kč, žalobkyní tvrzenou částku 15 850 Kč obdržel toliko v prosinci 2016, ostatní příjmy byly nižší. Z dokumentu„ Posouzení úvěruschopnosti klienta“ vyplývá, že žalobkyně odčítala částku 5 951 Kč jako normativní životní náklady a náklady na bydlení stanovenou svým interním modelem od příjmu žalovaného. Žalovaný měl ke dni uzavření smlouvy o úvěru povinnost hradit starší úvěr u žalobkyně ve výši 7 551 Kč měsíčně, ten byl ale předmětnou smlouvou konsolidován, nové splátkové zatížení tak mělo činit toliko 8 924 Kč měsíčně. 6. Dne 12. 5. 2017 uzavřeli účastníci smlouvu o úvěru ve výši 700 000 Kč s úrokem 8,9 % ročně. Větší část byla určena na konsolidaci dluhu ze staršího úvěru žalovaného u žalobkyně. Žalovaný byl povinen platit měsíčně žalobkyni částku 8 924 Kč jaké splátku jistiny a úroky, nad rámec toho ještě poplatky a ceny dle ceníku žalobkyně (předsmluvní formulář, smlouva o úvěru). 7. Dne 12. 5. 2017 obdržel žalovaný od žalobkyně částku 192 848 Kč (výpis z účtu za květen 2017). Částka 507 152 Kč byla převedena na účet věřitele ze staršího úvěru (též žalobkyně), jak vyplývá z výpisu čerpání. 8. V období od 12. 5. 2017 do 30. 9. 2020 zaplatil žalovaný žalobkyni částku 324 105,06 Kč. Žalovaný platil mimo jiné každý měsíc pojistné ve výši nejčastěji 713 Kč (podklady pre súdne konanie, seznam splátek). 9. Žalobkyně žalovaného dne 27. 10. 2019 a 31. 12. 2019 upomínala k zaplacení jeho dluhu, dne 1. 2. 2020 pak přistoupila k sesplatnění a před podáním žaloby jej vyzývala k úhradě předžalobní upomínkou ze dne 23. 9. 2020 (upomínky, sesplatňující dopis, předžalobní výzva + obálka). 10. Po právním posouzení prokázaného skutkového stavu soud dopěl k závěru, že žaloba je důvodná pouze částečně. 11. Smlouva samotná byla soudem posuzována s přihlédnutím k § 2395 občanského zákoníku, podle něhož se úvěrující zavazuje na požádání úvěrovaného poskytnout mu peněžní prostředky a oproti tomu stojí závazek úvěrovaného mu tyto prostředky vrátit s úrokem. S přihlédnutím k vymezení práv a povinností obou účastníků v předložených dokladech dospěl soud k závěru, že o takový vztah se jedná i v projednávané věci, když měla vzniknout smlouva o úvěru. Žalobkyně žalovanému poskytla úvěr ve výši celkem 700 000 Kč, který jí tento měl vrátit v pravidelných měsíčních splátkách ve výši 8 924 Kč spolu s pojistným a dalšími poplatky. Protože žalovaný na svůj dluh přestal hradit pravidelné splátky, žalobkyně zbytek jeho dluhu ke dni 1. 2. 2020 sesplatnila. 12. Jelikož v dané věci je žalovaný spotřebitelem, je však třeba na jeho postavení aplikovat rovněž zákon č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném ke dni podpisu smlouvy (dále též jen„ zákon“), a to s ohledem na skutečnost, že smluvní vztah účastníků nespadá pod výjimky stanovené v ustanovení § 2 zákona. Z ustanovení § 9 odst. 1 zákona plyne, že úvěrující je povinen s odbornou péčí učinit takové kroky, aby dostatečně prověřil schopnost úvěrovaného mu poskytnuté prostředky vrátit. V projednávané věci žalobkyně učinila některé potřebné kroky k tomu, aby zjistila příjmovou a výdajovou stránku žalovaného, když vyšla z výpisů z běžného účtu žalovaného. Soud však na rozdíl od žalobkyně ze stejných podkladů dospěl k závěru, že žalovanému úvěr neměl být poskytnut. Průměrná měsíční mzda žalovaného činila v šesti měsících předcházejících datu uzavření smlouvy částku 15 383,50 Kč. I kdyby byl správný ekonomický model žalobkyně, jímž odhadla měsíční výdaje žalovaného na částku 5 951 Kč, zbývající částka nemohla postačovat na splátky úvěru a poplatků (8 924 Kč + nejčastěji 713 Kč pojistné), které žalobkyně účtovala každý měsíc. Toho, že tomu tak bude, si tedy musela být při uzavírání smlouvy vědoma. Poskytne-li úvěrující úvěr tomu, kdo není schopen sjednané měsíční splátky a poplatky hrazené zvlášť platit, neboť jeho měsíční disponibilní částka je jednoduše nižší než plánované výdaje, musí za to nést odpovědnost právě úvěrující. 13. Za této důkazní situace pak je na místě dle názoru soudu aplikovat poslední větu ustanovení § 9 odst. 1 zákona, dle kterého„ věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná“. Dle shora uvedené právní úpravy je sankcí nedostatečného prověření úvěruschopnosti žalovaného neplatnost smlouvy jako celku (též rozsudek Nejvyššího soudu z 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018). Přicházela tak v úvahu pouze otázka bezdůvodného obohacení ve smyslu ustanovení § 2991 občanského zákoníku, na jehož vrácení má žalobkyně právo, když je zřejmé, že součet plateb žalovaného nepřevýšil původně poskytnutou výši„ úvěru“. 14. Soud při stanovení konkrétní výše bezdůvodného obohacení na straně žalovaného vyšel z tvrzení žalobkyně a žalobkyní předložených podkladů, kdy sečetl všechny částky, který žalovaný zaplatil, a dospěl k částce 324 105,06 Kč a tuto odečetl od poskytnutého úvěru ve výši 700 000 Kč. Bezdůvodné obohacení na straně žalovaného tak činí ve výroku I. přiznanou částku 375 894,94 Kč. Ve zbývajícím nároku soud musel žalobu zamítnout, neboť žalobkyně neprokázala, že by byla úvěrová smlouva platně uzavřena. Obdobně pokud jde o příslušenství, soud uložil žalovanému zaplatit žalobkyni úrok z prodlení (§ 1970 občanského zákoníku) od požadovaného data z přiznané částky, ve zbytku žalobu zamítl. Úrok byl zamítnut celý, neboť nebyl sjednán platně. Částky přiznané ve výroku I. je žalovaný povinen zaplatit ve lhůtě tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (§ 160 odst. 1 o.s.ř.). 15. Výrok o náhradě nákladů řízení vychází z ustanovení § 142 odst. 2 o.s.ř., když žalobkyně byla úspěšná s 57 % svého nároku, žalovaný byl úspěšný v části 43 %, žalobkyni tak náleží náhrada 14 % nákladů, které jí vznikly. Ty jsou představovány dvěma paušálními náhradami výdajů po 300 Kč podle ustanovení § 151 odst. 3 o.s.ř. a soudním poplatkem zaplaceným ve výši 23 770 Kč, tj. celkem částkou 24 370 Kč. Poměrný díl pak činí částku 3 412 Kč, kterou je žalovaný povinen zaplatit žalobkyni do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (§ 160 odst. 1 o.s.ř.). 16. Soud přiznal soud České republice Městskému soudu v Brně právo na náhradu nákladů, které stát nesl na tlumočném (§ 148 odst. 1 o.s.ř.). Vzhledem k tomu, že žalobkyně byla ve věci úspěšná zhruba ze čtyř sedmin uložil jí soud zaplatit tři sedminy nákladů na tlumočném, žalovanému pak zbylé čtyři sedminy, a to vzhledem k tomu, že kromě již vzniklých nákladů na tlumočném ve výši 4 750 Kč (č.l. 95) vzniknou ještě náklady na překlad rozsudku, bude konkrétní celková částka vyčíslena až v samostatném usnesení.