116 C 237/2022-39 — Městský soud v Brně

1. Žalobce se žalobou doručenou soudu dne 9. 8. 2022 domáhal vydání rozhodnutí, kterým by soud uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku ve výši 31 381,50 Kč s příslušenstvím z titulu nesplaceného úvěru, který byl žalovanému poskytnut na základě úvěrové smlouvy ze dne 17. 10. 2020. Tato smlouva byla následně refinancována, a to uzavření dodatku dne 16. 9. 2020 a dodatku dne 17. 10. 2020. Každé jednotlivé refinancování bylo označeno číslem smlouvy s připojením písmenka„ A“ a„ B“ za pomlčku. Právní předchůdce žalobce a žalovaný uzavřeli smlouvu o úvěru a její dodatky prostřednictvím prostředků komunikace na dálku na stránkách [webová adresa] tak, že se žalovaný nejdříve zaregistroval, uvedl své osobní údaje, telefonní číslo a emailovou adresu, tím mu byl zřízen uživatelský účet. Po dokončení registrace zaslal žalovaný právnímu předchůdci žalobce žádost o poskytnutí konkrétního úvěru. Právní předchůdce žalobce prověřil schopnosti žalovaného úvěr splácet a uzavřel s žalovaným shora uvedenou smlouvu. Úvěr žalovaný čerpal bezhotovostně na ve smlouvě uvedený bankovní účet č. [bankovní účet]. Žalovaný poskytnutou částku ve výši 15 000 Kč společně s poplatkem za poskytnutí úvěru ve výši 16 381,50 Kč ve sjednaném termínu do 15. 11. 2020 právnímu předchůdci žalobce ani žalobci nevrátil, a neučinil tak ani na základě upomínky právního zástupce žalobce ze dne 20. 1. 2022. 2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. 3. Dle § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) k projednání věci samé není třeba nařizovat jednání, jestliže ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva účasti na projednání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí. 4. Z předložených listinných důkazů soud zjistil následující skutkový stav. Žalovaný dne 21. 10. 2020 s právním předchůdcem žalobce ([právnická osoba], [IČO]) prostřednictvím webové stránky [webová adresa] uzavřel smlouvu o úvěru číslo [anonymizováno] [číslo] (dále jen„ smlouva“). Žalovaný smlouvu podepsal zadáním SMS kódu, jenž mu byl zaslán na ve smlouvě uvedené telefonní číslo. Na základě této smlouvy došlo k refinancování smlouvy uzavřené dne 16. 9. 2020 pod číslem [anonymizováno] [číslo], která měla refinancovat dne 20. 8. 2020 uzavřenou smlouvu o úvěru č. [anonymizováno] [číslo], na jejímž základě byl žalovanému poskytnut na jeho bankovní účet č. [bankovní účet] dne 20. 8. 2020 úvěr ve výši 15 000 Kč. Z předloženého bankovního výpisu je patrné poskytnutí částky ve výši 15 000 Kč na výše uvedený bankovní účet pod variabilním symbolem [číslo] s popisem platby„ Zapujcka [anonymizováno] [číslo]. Žalovaný se na základě smlouvy zavázal vrátit právnímu předchůdci žalobce poskytnuté peněžní prostředky ve výši 15 000 Kč společně s poplatkem za poskytnutí úvěru ve výši 16 381,50 Kč nejpozději do 15. 11. 2020. Ze Smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 11. 1. 2022 má soud za prokázané, že původní věřitel pohledávku včetně příslušenství postoupil na žalobce. Žalovaný byl o změně v osobě věřitele informován dopisem ze dne 20. 1. 2022. Téhož dne byla dle předloženého poštovního dokladu žalovanému zaslána předžalobní upomínka právního zástupce žalobce k zaplacení dlužné částky do 3 dnů. Žalovaný dlužnou částku ani na základě této výzvy do dne podání žaloby neuhradil. Žalobce tak požaduje po žalovaném zaplacení dlužné částky ve výši 31 381,50 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně od 16. 11. 2020 do zaplacení. 5. Na základě zjištěného skutkové stavu a po jeho právním posouzení dospěl soud k závěru, že žaloba je důvodná pouze částečně, neboť v průběhu řízení nebylo prokázáno uzavření uvěrové smlouvy dle § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb. občanského zákoníku (dále jen „občanský zákoník“), když žalobce smlouvou ze dne 20. 8. 2020, na jejímž základě došlo téhož dne k vyplacení peněžních prostředků žalovanému, nedisponuje a v předložené smlouvě o refinancování č. [anonymizováno] [číslo] ze dne 21. 10. 2020 není o původně uzavřené smlouvě žádná zmínka. 6. V řízení však bylo zjištěno, že právní předchůdce žalobce skutečně zaslal dne 20. 8. 2020 peněžní prostředky ve výši 15 000 Kč na bankovní účet uvedený ve smlouvě ze dne 21. 10. 2020, kterou žalovaný prostřednictvím SMS kódu podepsal. Z tohoto důvodu soud posoudil nárok žalobce z titulu bezdůvodného obohacení dle § 2991 a násl. občanského zákoníku, když žalovaný na svůj účet obdržel od právního předchůdce žalobce peněžní prostředky bez právního důvodu, a je proto povinen tyto vydat. S ohledem na skutečnost, že v mezidobí došlo dle § 1879 a násl. občanského zákoníku k postoupení pohledávky na žalobce, je tento oprávněn vymáhat vydání bezdůvodného obohacení. Jelikož žalovaný v řízení neuvedl, že by požadovanou částku žalobci zaplatil a ani jinak nárok žalobce nerozporoval, soud žalobě částečně vyhověl a uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku ve výši 15 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně od 29. 1. 2022 do zaplacení. Žalobci v souladu s § 1970 občanského zákoníku vzniklo právo na úrok z prodlení, neboť se žalovaný dostal marným uplynutím lhůty splatnosti do prodlení. Splatnost neoprávněného majetkového prospěchu je odvozena od výzvy k jeho vydání. V daném případě lze za výzvu k úhradě považovat předžalobní upomínku ze dne 20. 1. 2022, ve které byla žalovaná vyzvána k úhradě dluhu do 3 dnů. Upomínka byla dle podacího lístku odeslána dne 20. 1. 2022. Nebylo prokázáno její doručení žalovanému, proto se upomínka považuje dle § 573 občanského zákoníku za doručenou třetí pracovní den po odeslání (dne 25. 1. 2022). Dne 26. 1. 2022 žalovanému započala běžet třídenní lhůta pro úhradu neoprávněného majetkového prospěchu, která skončila dne 28. 1. 2022 (v souladu s § 607 občanského zákoníku připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty pracovní den nejblíže následující). Žalovaný se tak ke dni 29. 1. 2022 dostal do prodlení a žalobci vzniklo právo na úrok z prodlení. Výše úroku z prodlení byla přiznána v žalobcem požadované výši 8,25 % ročně. Ve zbývajícím rozsahu uvedeném ve výroku II. soud žalobu zamítl. 7. Soud dodává, že úvěrová smlouva by dále byla absolutně neplatná pro rozpor se zákonem, když právní předchůdce žalobce uzavíral smlouvu jako podnikatel a žalovaný jako spotřebitel. Právní předchůdce žalobce tak byl před uzavřením smlouvy o úvěru povinen s odbornou péčí posoudit úvěruschopnost žalovaného na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů, jak mu ukládá § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Jelikož žalobce v žalobě uvedl, že právní předchůdce žalobce prověřil úvěruschopnost žalovaného jeho lustrací ve veřejně dostupných databázích ISIR, CEE, CRKI, BRKI, avšak žádné listiny k prokázání těchto tvrzení nepředložil a žádné další důkazy nenavrhoval, dospěl soud k závěru, že právní předchůdce žalobce nepostupoval s odbornou péčí a řádně neposoudil schopnosti žalovaného úvěr splácet. Z tohoto důvodu by smlouva byla s odkazem na § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru a na § 588 občanského zákoníku pro rozpor se zákonem absolutně neplatná, neboť by šlo o smlouvu, která svým účelem odporuje zákonu (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, nález Ústavního soudu ČR sp. zn. III. ÚS 4129/18). 8. Výrok III. o náhradě nákladů řízení je odůvodněn § 142 odst. 2 o.s.ř. dle něhož měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. V souladu s nálezem Ústavního soudu sp.zn. I. ÚS 2717/08 vycházel soud ohledně míry úspěchu ve věci z úspěchu v celém sporu včetně příslušenství. Při určování míry úspěchu vycházel soud ze stavu ke dni vyhlášení rozsudku. Úspěch žalobce je v tomto případě představován výrokem I. Naopak úspěch žalovaného je představován výrokem II. Jelikož procesní úspěch, resp. neúspěch žalobce i žalovaného je v obdobné výši, nepřiznal soud žádnému z účastníků právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení. 9. Výrok IV. tohoto rozsudku je odůvodněn § 4 odst. 1 písm. j) zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích. Podáním návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu žalobci vznikla poplatková povinnost ve výši 1 256 Kč. Elektronický platební rozkaz však nebyl vydán. Dle položky 2 bod 2 Sazebníku poplatků, přílohy k zákonu č. 549/1991 Sb., pokud soud platební rozkaz nevydá a pokračuje v řízení, doměří navrhovateli poplatek do výše položky 1. Dle Položky 1 bod 1 písm. b) Sazebníku poplatků činí soudní poplatek částku 1 570 Kč. Na základě výše uvedeného uložil soud žalobci výrokem IV. tohoto rozsudku, aby uhradil na účet soudu doplatek soudního poplatku za řízení ve výši 314 Kč. 10. Povinnosti stanovené tímto rozsudkem soud podle § 160 odst. 1 o.s.ř. uložil žalovanému splnit do