116 C 87/2022-50 — Městský soud v Brně

1. Žalobce se žalobou doručenou soudu dne 20. 4. 2022 domáhal vydání rozhodnutí, kterým by soud uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku ve výši 15 777,90 Kč s příslušenstvím z titulu nesplaceného úvěru, který byl žalovanému poskytnut na základě úvěrové smlouvy ze dne 2. 10. 2019. Tato smlouva byla následně refinancována, a to uzavření dodatku dne 25. 10. 2019 a dodatku dne 13. 11. 2019. Každé jednotlivé refinancování bylo označeno číslem smlouvy s připojením písmenka„ A“ a„ B“ za pomlčku. Právní předchůdce žalobce a žalovaný uzavřeli smlouvu o úvěru a její dodatky prostřednictvím prostředků komunikace na dálku na stránkách [webová adresa] tak, že se žalovaný nejdříve zaregistroval, uvedl své osobní údaje, telefonní číslo a emailovou adresu, tím mu byl zřízen uživatelský účet. Po dokončení registrace zaslal žalovaný právnímu předchůdci žalobce žádost o poskytnutí konkrétního úvěru. Právní předchůdce žalobce prověřil schopnosti žalovaného úvěr splácet a uzavřel s žalovaným shora uvedenou smlouvu. Úvěr žalovaný čerpal bezhotovostně na ve smlouvě uvedený bankovní účet [číslo] [bankovní účet]. Žalovaný poskytnutou částku společně s poplatkem za poskytnutí úvěru ve výši 6 777,90 Kč ve sjednaném termínu do 4. 12. 2019 právnímu předchůdci žalobce ani žalobci nevrátil, a neučinil tak ani na základě upomínky právního zástupce žalobce ze dne 3. 4. 2021. 2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. 3. Dle § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) k projednání věci samé není třeba nařizovat jednání, jestliže ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva účasti na projednání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí. 4. Z předložených listinných důkazů soud zjistil následující skutkový stav. Žalovaný dne 13. 11. 2019 s právním předchůdcem žalobce ([právnická osoba], [IČO]) prostřednictvím webové stránky [webová adresa] uzavřel smlouvu o úvěru číslo [anonymizováno] (dále jen„ smlouva“). Žalovaný smlouvu podepsal zadáním SMS kódu, jenž mu byl zaslán na ve smlouvě uvedené telefonní číslo. Totožnost žalovaného byla ověřena sdělením čísla občanského průkazu. Na základě této smlouvy došlo k refinancování smlouvy uzavřené dne 25. 10. 2019 pod číslem [anonymizováno], která měla refinancovat dříve uzavřenou smlouvu o úvěru č. [anonymizováno], na jejímž základě byl žalovanému poskytnut na jeho bankovní účet [číslo] [bankovní účet] dne 2. 10. 2019 úvěr ve výši 9 000 Kč. Z předloženého potvrzení o platbě je patrné poskytnutí částky ve výši 9 000 Kč na výše uvedený bankovní účet. Žalovaný se na základě smlouvy zavázal vrátit právnímu předchůdci žalobce poskytnuté peněžní prostředky ve výši 9 000 Kč společně s poplatkem za poskytnutí úvěru ve výši 6 777,90 Kč nejpozději do 4. 12. 2019. Ze Smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 25. 3. 2021 má soud za prokázané, že původní věřitel pohledávku včetně příslušenství postoupil na žalobce. Žalovaný byl o změně v osobě věřitele informován dopisem ze dne 3. 4. 2021. Téhož dne byla dle předloženého poštovního dokladu žalovanému zaslána předžalobní upomínka právního zástupce žalobce k zaplacení dlužné částky do 3 dnů. Žalovaný dlužnou částku ani na základě této výzvy do dne podání žaloby neuhradil. Žalobce tak požaduje po žalovaném zaplacení dlužné částky ve výši 15 777,90 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně od 5. 12. 2019 do zaplacení. 5. Na základě zjištěného skutkové stavu a po jeho právním posouzení dospěl soud k závěru, že žaloba je důvodná pouze částečně, neboť v průběhu řízení nebylo prokázáno uzavření uvěrové smlouvy dle § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb. občanského zákoníku (dále jen „občanský zákoník“), když žalobce smlouvou ze dne 2. 10. 2019, na jejímž základě došlo dne 2. 10. 2019 k vyplacení peněžních prostředků žalovanému, nedisponuje a v předložené smlouvě o refinancování č. [anonymizováno] ze dne 13. 11. 2019 není o původně uzavřené smlouvě žádná zmínka. 6. V řízení však bylo zjištěno, že právní předchůdce žalobce skutečně zaslal dne 2. 10. 2019 peněžní prostředky ve výši 9 000 Kč na bankovní účet uvedený ve smlouvě ze dne 13. 11. 2019, kterou žalovaný prostřednictvím SMS kódu podepdal. Z tohoto důvodu soud posoudil nárok žalobce z titulu bezdůvodného obohacení dle § 2991 a násl. občanského zákoníku, když žalovaný na svůj účet obdržel od právního předchůdce žalobce peněžní prostředky bez právního důvodu, a je proto povinen tyto vydat. S ohledem na skutečnost, že v mezidobí došlo dle § 1879 a násl. občanského zákoníku k postoupení pohledávky na žalobce, je tento oprávněn vymáhat vydání bezdůvodného obohacení. Jelikož žalovaný v řízení neuvedl, že by požadovanou částku žalobci zaplatil a ani jinak nárok žalobce nerozporoval, soud žalobě částečně vyhověl a uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku ve výši 9 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně od 14. 4. 2021 do zaplacení. Žalobci v souladu s § 1970 občanského zákoníku vzniklo právo na úrok z prodlení, neboť se žalovaný dostal marným uplynutím lhůty splatnosti do prodlení. Splatnost neoprávněného majetkového prospěchu je odvozena od výzvy k jeho vydání. V daném případě lze za výzvu k úhradě považovat předžalobní upomínku ze dne 3. 4. 2021, ve které byla žalovaná vyzvána k úhradě dluhu do 3 dnů. Upomínka byla dle podacího lístku odeslána dne 3. 4. 2021. Nebylo prokázáno její doručení žalovanému, proto se upomínka považuje dle § 573 občanského zákoníku za doručenou třetí pracovní den po odeslání (dne 8. 4. 2021). Dne 9. 4. 2021 žalovanému započala běžet třídenní lhůta pro úhradu neoprávněného majetkového prospěchu, která skončila dne 13. 4. 2021 (v souladu s § 607 občanského zákoníku připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty pracovní den nejblíže následující). Žalovaný se tak ke dni 14. 4. 2021 dostal do prodlení a žalobci vzniklo právo na úrok z prodlení ve výši 8,25 % ročně dle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Ve zbývajícím rozsahu uvedeném ve výroku II. soud žalobu zamítl. 7. Soud dodává, že úvěrová smlouva by dále byla absolutně neplatná pro rozpor se zákonem, když právní předchůdce žalobce uzavíral smlouvu jako podnikatel a žalovaný jako spotřebitel. Právní předchůdce žalobce tak byl před uzavřením smlouvy o úvěru povinen s odbornou péčí posoudit úvěruschopnost žalovaného na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů, jak mu ukládá § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Jelikož žalobce v žalobě uvedl, že právní předchůdce žalobce prověřil úvěruschopnost žalovaného jeho lustrací ve veřejně dostupných databázích ISIR, CEE, CRKI, BRKI, avšak žádné listiny k prokázání těchto tvrzení nepředložil a žádné další důkazy nenavrhl, dospěl soud k závěru, že právní předchůdce žalobce nepostupoval s odbornou péčí a řádně neposoudil schopnosti žalovaného úvěr splácet. Z tohoto důvodu by smlouva byla s odkazem na § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru a na § 588 občanského zákoníku pro rozpor se zákonem absolutně neplatná, neboť by šlo o smlouvu, která svým účelem odporuje zákonu (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, nález Ústavního soudu ČR sp. zn. III. ÚS 4129/18). 8. Výrok III. o náhradě nákladů řízení je odůvodněn § 142 odst. 2 o.s.ř. dle něhož měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. V souladu s nálezem Ústavního soudu sp.zn. I. ÚS 2717/08 vycházel soud ohledně míry úspěchu ve věci z úspěchu v celém sporu včetně příslušenství. Při určování míry úspěchu vycházel soud ze stavu ke dni vyhlášení rozsudku. Úspěch žalobce je v tomto případě představován výrokem I. Naopak úspěch žalovaného je představován výrokem II. Jelikož procesní úspěch, resp. neúspěch žalobce i žalovaného je v obdobné výši, nepřiznal soud žádnému z účastníků právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení. 9. Povinnosti stanovené tímto rozsudkem soud podle § 160 odst. 1 o.s.ř. uložil žalovanému splnit do tří dnů od právní moci rozsudku.