119 C 179/2022-83 — Městský soud v Brně

Podanou žalobou se žalobce domáhal po žalovaném zaplacení částky 15.450 Kč s příslušenstvím. Svůj nárok odůvodnil tím, že právní předchůdce žalobce společnost [právnická osoba] uzavřel s žalovaným dne 26.11.2019 smlouvu [číslo] jejíž nedílnou součástí byly smluvní podmínky. Předmětem smlouvy bylo poskytnutí spotřebitelského úvěru ve výši 6.000 Kč žalovanému. Žalobce uvedl, že jeho právní předchůdce před poskytnutím úvěru prověřil schopnost žalovaného úvěr splácet. Žalovaný úvěr čerpal částku 6.000 Kč v hotovosti v den podpisu smlouvy prostřednictvím obchodního zástupce právního předchůdce žalobce. Žalovaný se zavázal zaplatit poplatek ve výši 4.430 Kč za poskytnutí úvěru a dále úrok z úvěru ve výši 56% ročně. Po dobu trvání závazku žalovaný uhradil částku ve výši 780 Kč. Podanou žalobou se žalobce domáhá zaplacení dlužné jistiny ve výši 5.476,61 Kč, poplatku za poskytnutí a správu úvěru ve výši 4.176,39 Kč, kapitalizované smluvní pokuty ve výši 3.000 Kč, která byla sjednána ve výši 0,1 % denně z hodnoty splátek celkové dlužné částky ohledně kterých byl žalovaný v prodlení, kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 325,82 Kč a sankčních poplatků ve výši 2.800 Kč. Žalobce uvedl, že přes předžalobní výzvu žalovaný dosud žalobci ničeho neuhradil. Žalovaný se ve věci nevyjádřil. Z předložených listinných důkazů soud zjistil následující skutkový stav. Ze smlouvy o spotřebitelském úvěru soud zjistil, že právní předchůdce žalobce a žalovaný dne 26.11.2019 uzavřeli smlouvu o úvěru [číslo]. Bylo sjednáno čerpání v hotovosti s využitím služeb obchodního zástupce. Výše úvěru byla sjednána ve výši 6.000 Kč, žalovaný se zavázal zaplatit poplatek za poskytnutí úvěru ve výši 4.430 Kč, úrok ve výši 1.598 Kč, úroková sazba byla sjednána ve výši 56%, to vše se zavázal splácet v pravidelných 45 týdenních splátkách po 232 Kč, poslední splátka byla ve výši 222 Kč. Ze standardních informací o spotřebitelském úvěru soud zjistil, že žalovaný byl informován o parametrech úvěru, o tom kolik zaplatí na poplatcích úroku a celkové částce. Z přehledu splátek soud zjistil, že žalovaný průběžně plnil, celkem uhradil na svůj závazek 780 Kč. Ze smlouvy o postoupení pohledávek soud zjistil, že dne 28.1.2022 touto smlouvou postoupil právní předchůdce žalobce pohledávku za žalovaným na žalobce. Z výzvy k okamžitému splacení dluhu ze dne 10.2.2022 soud zjistil, že žalobce vyzval žalovaného k úhradě dluhu. Z oznámení o postoupení pohledávky soud zjistil, že právní předchůdce žalobce oznámil žalovanému postoupení pohledávky na žalobce. Dle potvrzení o podání byly tyto zásilky žalovanému odeslány. Z předžalobní výzvy ze dne 20.5.2022 včetně potvrzení o podání ze dne 24.5.2022 soud zjistil, že před podáním žaloby zástupce žalobce vyzval žalovaného k úhradě dlužné částky. Ze zákaznické karty soud zjistil, že žalovaný uvedl, že pracuje jako skladník, jeho měsíční příjem činí 16.200 Kč, má jeden zdroj příjmů, jeho odhadované měsíční výdaje jsou 3.000 Kč. Na základě takto zjištěného skutkového stavu a po jeho právním posouzení soud dospěl k závěru, že žaloba je důvodná pouze částečně. V řízení bylo prokázáno, že dne 26.11.2019 byla mezi právním předchůdcem žalobce a žalovaným uzavřena smlouva o úvěru [číslo] ve smyslu ust. § 2390 a násl. občanského zákoníku. Na základě této smlouvy poskytl právní předchůdce žalobce žalovanému dne 26.11.2019 peněžní prostředky ve výši 6.000 Kč. Právní předchůdce žalobce uzavřel Smlouvu0 jakožto podnikatel, žalovaný poté jakožto spotřebitel. Soud se tedy nejprve z úřední povinnosti (SDEU C -679/18 [anonymizováno]) zabýval tím, zda právní předchůdce žalobce před uzavřením Smluv posoudil schopnost žalovaného úvěr splácet s odbornou péčí, tak jak mu ukládá ustanovení § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru (k tomu srov. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 4129/18 ze dne 26. 2. 2019), přičemž součástí odborné péče věřitele je taková obezřetnost, že poskytovatel úvěru nespoléhá na údaje o schopnosti splácet tvrzené samotným dlužníkem, ale sám tyto údaje prověří, případně si je nechá od dlužníka doložit (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu sp. zn. 1 As 30/2015 ze dne 1. 4. 2015). Takto rozsáhlé požadavky na prověřování poměrů dlužníka ze strany věřitele jsou dány vývojem spotřebitelských vztahů, který má negativní celospolečenské dopady a vede ke spirále předlužování spotřebitelů, včetně pádu spotřebitele a všech osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů, jejich přechodu do šedé ekonomiky atd. (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 ze dne 25. 7. 2018). Z předložených listinných důkazů však nevyplývá, že by právní předchůdce žalobce reálně nějak, natož pak s odbornou péčí, schopnost žalovaného úvěr splácet posoudil, kdy tvrzení žalobce obsažená v návrhu na zahájení řízení o vyhodnocení informací požadovaných a získaných od žalovaného a o jejich ověřování nejsou žádným způsobem doložena. Za této situace tak nelze dospět k jinému závěru, než že právní předchůdce žalobce jakožto poskytovatel úvěru své povinnosti posoudit schopnost žalovaného splácet úvěr s odbornou péčí nedostál a pokud této povinnosti nedostál, jsou Smlouvy s odkazem na ustanovení § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru a na ustanovení § 588 občanského zákoníku pro rozpor se zákonem absolutně neplatné, neboť jde o smlouvy, které svým účelem odporují zákonu (k tomu srov. opět rozsudek Nejvyššího soudu ČR zn. 33 Cdo 2178/2018 ze dne 25. 7. 2018 či opět nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 4129/18 ze dne 26. 2. 2019). Dalším důvodem neplatnosti smlouvy o úvěru je zjevný rozpor jejího obsahu s dobrými mravy ust. § 588 občanského zákoníku a skutečnost, že je v rozporu s ustanovením, které zakládá významnou nerovnováhu práv a povinností v neprospěch žalovaného jako spotřebitele (ust. § 1813 občanského zákoník), kdy v tomto směru nelze přehlédnout naprostý nepoměr mezi výší částek poskytnutých právnímu předchůdci žalobce, tj. 6.000 Kč a výší částek, kterých se právnímu předchůdci za poskytnutí úvěru mělo dostat 10.430 Kč. Absolutní neplatnost právního jednání působí přímo ze zákona, a to od počátku, proto subjektivní práva a povinnosti z takto absolutně neplatného právního jednání nevzniknou a absolutně neplatné právní jednání nemůže vyvolat následky předvídané smluvními stranami. Právním předchůdci žalobce tak právo na zaplacení požadovaného sjednaného úroku z úvěru, požadovaného poplatku za spotřebitelský úvěr (úroku, částky za zpracování spotřebitelského úvěru, smluvní pokuty a sankčních poplatků) nevzniklo a nelze je tedy žalobci přiznat. V případě, že žalovaný na základě neplatné smlouvy převzal předmět, tj. dne 26.11.2019 čerpal ve svůj prospěch finanční prostředky v celkové výši 6.000 Kč, je povinen takto vyčerpané peněžní prostředky vrátit žalobci jakožto bezdůvodné obohacení (ust. § 2991 a násl. občanského zákoníku). Pokud bylo v tomto směru prokázáno dle tvrzení, resp. tvrdil žalobce, že žalovaný uhradil právnímu předchůdci žalobci částku ve výši 780 Kč, je žalobou uplatněný nárok důvodný co do rozdílu mezi čerpanou částkou 6.000 Kč a částkou vrácenou tj. 780 Kč. S ohledem na právě uvedené soud žalobě v této části vyhověl a ve výroku I. tohoto rozsudku zavázal žalovaného k povinnosti zaplatit žalobci částku ve výši 5.220 Kč spolu s příslušenstvím. Jelikož žalovaný nesplnil svou povinnost týkající se uplatněného práva včas, dostal se do prodlení a je tak v souladu s ustanovením § 1970 občanského zákoníku povinen zaplatit z těchto částek i úrok z prodlení. Vzhledem k tomu, že doba plnění pro nárok na vydání bezdůvodného obohacení není stanovena zákonem a v posuzovaném případě nebyla ani účastníky dohodnuta, stává se závazek z bezdůvodného obohacení splatným bez zbytečného odkladu po výzvě věřitele dle ustanovení § 1958 odst. 2 občanského zákoníku (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 5464/2016 ze dne 24. 10. 2018). Za výzvu k vydání bezdůvodného obohacení lze v tomto směru považovat dopis zástupce žalobce ze dne 20.5.2022, který byl dne předán k poštovní přepravě a žalovanému došel v souladu se zákonnou domněnkou dojití (ustanovení § 573 občanského zákoníku) třetí pracovní den, tj. v pátek 23.5.2022 a za dobu bez zbytečného odkladu lze tedy považovat 26.5.2022. Nárok na vydání bezdůvodného obohacení se tak teprve dne 26.5.2022 stal splatným a soud přiznal žalobci až ode dne následujícího, tj. od 27.5.2022, úrok z prodlení v požadované výši, kdy v tomto směru byl návrhem žalobce vázán a nemohl jej překročit (ustanovení § 153 odst. 2 o.s.ř.). Ve zbývajícím rozsahu (tj. ohledně zaplacení částky ve výši 10.230 Kč s příslušenstvím, ohledně zaplacení kapitalizovaných úroků i úroků z prodlení a ohledně zaplacení požadovaného smluvního úroku a úroku z prodlení za dobu delší) soud žalobu ve výroku II. tohoto rozsudku zamítnul. Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn ustanovením § 142 odst. 2 o.s.ř. podle kterého měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, s