20 C 202/2022-39 — Městský soud v Brně

Žalobou se žalobce po žalované domáhal zaplacení částky 20 258,28 Kč s příslušenství do zaplacení z titulu smlouvy o úvěru, na základě které poskytl právní předchůdce žalobce žalované finanční prostředky ve výši 10 000 Kč. Žalovaná úvěr řádně nesplácela, uhradila pouze částku 3 300 Kč, vznikl jí tak dluh, který je předmětem žaloby. Žalobce nabyl pohledávku za žalovanou smlouvou o postoupení pohledávek. Žalovaná se k doručené žalobě nevyjádřila. V souladu s ustanovením § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o.s.ř.“), soud k projednání věci samé nenařizoval jednání, neboť ve věci bylo možno rozhodnout na základě předložených listinných důkazů a účastníci s rozhodnutím věci bez nařízení jednání za použití ustanovení § 101 odst. 4 o.s.ř. souhlasili. Z předložených listinných důkazů soud zjistil následující skutkový stav. Mezi společností [právnická osoba], a žalovanou byla dne 7. 2. 2020 uzavřena smlouva o úvěru [číslo] na základě níž byly žalované v hotovosti při uzavření smlouvy vyplaceny finanční prostředky ve výši 10 000 Kč (smlouva o úvěru ze dne 7. 2. 2020, smluvní podmínky). V zákaznické kartě ze dne 7. 2. 2020 sepsané zástupcem [právnická osoba] bylo uvedeno, že žalovaná je svobodná, žije ve spolubydlení, má příjem na DPP ve výši 10 200 Kč měsíčně, odhadované měsíční výdaje 2 000 Kč (žádost o úvěru-zákaznická karta). [právnická osoba] postoupil smlouvou ze dne 28. 1. 2022 pohledávku za žalovanou žalobci (smlouva o postoupení pohledávek včetně přílohy, oznámení o postoupení pohledávek). Žalovanou vyzval k úhradě i žalobce (výzva ze dne 10. 2. 2022). Před uzavřením smlouvy o úvěru žalovaná doložila původnímu věřiteli doklad o výši příjmu, podle kterého měla žalovaná příjem průměrný ve výši 9 761 Kč (doklad o výši příjmu). Žalovaná nebyla v exekuci k datu uzavření smlouvy o úvěru (centrální evidence exekucí). Právním posouzením zjištěného skutkového stavu dospěl soud k závěru, že žaloba je zčásti důvodná. Poskytovatel spotřebitelského úvěru má podle ustanovení § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon č. 257/2016 Sb.“) povinnost posoudit schopnost žadatele úvěr splácet a spotřebitelský úvěr poskytne jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Tato činnost představuje kvalifikovanou činnost profesionála v příslušném oboru, jejímž obsahem je individuální posouzení konkrétní situace každého jednotlivého spotřebitele žádajícího o úvěr. Jedná se o institut, jehož smyslem je odpovědný přístup věřitelů, kteří mají předem pečlivě posoudit schopnost spotřebitele nabízený spotřebitelský úvěr splácet a v případě, že je výsledek posouzení negativní, spotřebitele nezadlužovat. Primárním cílem je ochrana spotřebitele před neúměrným zadlužováním, sekundárně je chráněn i věřitel před vznikem v budoucnu nedobytných pohledávek. V neposlední řadě je pak chráněna společnost jako celek před různými sociopatologickými jevy. Schopnost žadatele úvěr splácet je poskytovatel povinen posoudit na základě dostatečných informací, nespoléhá se pouze na údaje tvrzené samotným žadatelem, ale sám tyto údaje prověří, případně si je nechá doložit, na informace podané jen spotřebitelem může poskytovatel úvěru spoléhat jen tehdy, jsou-li dostatečné a podložené doklady (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 26.2.2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, ze dne 26.1.2012, sp. zn. I. ÚS 199/11, rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25.7.2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, ze dne 20.3.2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018). Soud dospěl k závěru, že poskytovatel úvěru nedostál své povinnosti vyplývající z ustanovení § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. posoudit úvěruschopnost žalované s odbornou péčí, neboť na straně výdajů žalované vycházel pouze z odhadovaných výdajů tvrzených žalovanou, které jsou zcela nereálné, jelikož žalovaná tvrdila, že žije ve spolubydlení a žalobce si ani nevyžádal důkazy o základním výdaji a to výdaji na bydlení a částka 2 000 Kč neodpovídá ani částce životního minima. Protože poskytovatel úvěru nedostál své povinnosti posoudit úvěruschopnost žalované s odbornou péčí, je uzavřená smlouva neplatná dle ustanovení § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. a podle ustanovení § 588 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen„ o.z.“), neboť též zjevně narušuje veřejný pořádek, přičemž k této neplatnosti soud přihlíží z úřední povinnosti (srov. opět shora uvedené nálezy Ústavního soudu a rozsudky Nejvyššího soudu, jakož i rozsudek Soudního dvora ze dne 5.3.2020 ve věci C -679/18). Jelikož soud shledal smlouvu o úvěru neplatnou, poskytl žalobce žalované plnění ve výši 10 000 Kč bez právního důvodu. Pokud žalobce vyplatil žalovanému 10 000 Kč, tak vzniklo na straně žalované přijetím plnění bez právního důvodu bezdůvodné obohacení. Žalovaná je proto podle § 2991 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, povinna vydat žalobci, oč se na jeho úkor obohatila. Žalovaná žalobci vrátila pouze částku 3 300 Kč, a proto soud rozhodl o povinnosti žalované uhradit žalobkyni částku ve výši 6 700 Kč Kč s úrokem z prodlení podle § 1970 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník Lhůta k plnění byla stanovena podle ustanovení § 160 odst. 1 o. s. ř. Výše úroku z prodlení pak odpovídá nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Ve zbytku soud žalobu zamítl, neboť ji z důvodů shora vyložených neshledal důvodnou. Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení § 142 odst. 2 o.s.ř. Žalovaná byla při zohlednění kapitalizovaného příslušenství ke dni rozhodnutí soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25.9.2017, sp. zn. 32 Cdo 1492/2017) převážně procesně úspěšná, podle obsahu jí však žádné náklady řízení nevznikly.