21 C 198/2022-42 — Městský soud v Brně

1. Žalobou z 19.1.2022 domáhala se žalobkyně úhrady žalované částky jako zůstatku revolvingového úvěru, který žalovanému poskytla [právnická osoba], jež následně pohledávku za žalovaným postoupila žalobkyni. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil, k jednání se bez omluvy nedostavil. 2. Žalobkyně předložila smlouvu o revolvingovém úvěru, datovanou 24.4.2020, v níž žalovaný uvedl svou adresu [adresa] (dle CEO se mělo jednat o ulici [anonymizováno] [číslo]); ve smlouvě byl sjednán úvěrový limit 80.000,00 Kč, úročený 10,5 % měsíčně a splátky ve výši 11 % nesplaceného úvěru nebo 1.000,00 Kč. Pro případ prodlení byla sjednána smluvní pokuta 0,1 % denně z dlužné částky a náhrada účelně vynaložených nákladů 250,00 Kč ve vztahu ke každé dlužné částce. Žalovanému byla předžalobní výzva zaslána na adresu [adresa]. 3. S ohledem na absenci skutkových tvrzení byla žalobkyně vyzvána, aby žalobu doplnila tak, aby bylo zřejmé, z jakých položek sestává žalovaná částka, když dále byla vyzvána, aby doložila prověřování úvěruschopnosti žalovaného před uzavřením smlouvy a aby objasnila, z jakého důvodu byla veškerá korespondence žalovanému zasílána na (neexistující) adresu odlišnou od adresy uvedené ve smlouvě. Na tuto výzvu žalobkyně nereagovala a prověřování úvěruschopnosti žalovaného nikdy nedoložila, stejně jako nedoplnila požadovaná skutková tvrzení. 4. K další výzvě žalobkyně doložila výpis z účtu žalovaného u [anonymizováno] a doklady o platbách, z nichž vyplývá, že žalovaný čerpal poprvé úvěr 24.4.2020 ve výši 15.000,00 Kč, když celkem čerpal částku 26.793,00 Kč, na úhradách úvěru zaplatil 43.844,19 Kč. Předložené výpisy z účtu s uvedením výše platební povinnosti byly žalovanému zasílány na (neexistující) adresu [adresa]. 5. Z výpisu z účtu žalovaného mBank S.A. vzal soud za prokázáno, že žalovaný čerpal průběžně úvěry od dalších poskytovatelů nebankovních úvěrů, např. v březnu 2021 v celkové výši 124.540,00 Kč, v dubnu 2021 ve výši 24.900,00 Kč. 6. Po takto provedeném dokazování dospěl soud k závěru, že žaloba není důvodná. Výše uvedený závazkový vztah posoudil soud podle § 2395 an. zákona 89/2012 Sb. občanský zákoník (dále jen o.z.) a zákona 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru (dále jen ZSÚ). Ferratum a žalovaný uzavřeli smlouvu o spotřebitelském úvěru, na základě které žalovaný od 24.4.2020 čerpal průběžně revolvingový úvěr, kdy takto inkasoval celkem částku 26.793,00 Kč. 7. Soud v prvé konstatuje, že žalobkyně, která nereagovala na výzvu soudu k doložení prověřování úvěruschopnosti žalovaného ze strany poskytovatele úvěru, nesplnila povinnost, vyplývající z § 86 an. ZSÚ. Daná povinnost posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je citovaným zákonem ukládána poskytovateli pod sankcí neplatnosti smlouvy v případě, že tak poskytovatel neučiní. Úvěr má být navíc poskytnut jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že zde„ nejsou důvodné pochybnosti“ o schopnosti spotřebitele úvěr splatit. Soud proto dospěl k závěru o neplatnosti uzavřené úvěrové smlouvy, když tuto neplatnost konstatuje jako neplatnost absolutní, k níž přihlíží z úřední povinnosti, tedy i bez námitky žalovaného jako dlužníka. 8. Pokud jde o posouzení neplatnosti smlouvy jako neplatnosti absolutní, uvádí soud, že shodná povinnost prověřovat úvěruschopnost dlužníka byla věřiteli ve spotřebitelských vztazích uložena i v předchozí právní úpravě obsažené v § 9 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 30.11.2016. V právní praxi nebylo výraznějších pochyb o tom, že důsledkem nesplnění této povinnosti věřitele dle dřívějšího zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 30.11.2016, byla absolutní neplatnost smlouvy. Ačkoli tento dřívější zákon o spotřebitelském úvěru výslovně nestanovil, že následkem porušení povinností podle § 9 odst. 1 tohoto zákona je absolutní neplatnost smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, bylo taktéž v mnoha rozhodnutích finančního arbitra opakovaně konstatováno, že tento výklad je z hlediska ochrany spotřebitele nutný a nasvědčuje mu i legislativní vývoj ochrany spotřebitele a samotné právní úpravy spotřebitelských úvěrů a jejich zprostředkování (viz např. nález finančního arbitra ze dne 20.3.2017, sp.zn. FA/4056/2017, FA/SU/374 /2015, ze dne 23.7.2015, sp.zn. FA/7819/2015, FA/SU/208 /2014, ze dne 28. 5. 2018, č.j. FA/SR/SU /1192/2017 – 20 aj.). Pouze jazykový výklad nové právní úpravy účinné od 1.12.2016 a obsažené v § 86 a § 87 zákona č. 257/2016 Sb. by (zejména vzhledem k druhé větě § 87 odst. 1) mohl nasvědčovat, že touto změnou došlo ke změně zákonného důsledku porušení kontinuálně stanovené povinnosti poskytovatele úvěru v tom směru, že nově jím bude nikoli absolutní, ale pouhá relativní neplatnost dotčené smlouvy, kterou, jako takovou, by měl soud zkoumat pouze k námitce spotřebitele. 9. Při výkladu a aplikaci právních předpisů však nelze pomíjet jejich účel a smysl, který není možné hledat jen ve slovech a větách toho kterého předpisu, ale je v něm třeba vždy nalézat i zásady uznávané demokratickými právními státy (srov. nález Ústavního soudu ze dne 7.5.2009, sp. zn. I. ÚS 523/07). Mezi tyto náleží i zásada rovnosti a s ní související zásada ochrany slabší strany, jejímž projevem je i ochrana spotřebitele, vtělená do zvláštní úpravy spotřebitelských vztahů, která usměrňuje v oblasti soukromého práva uplatnění obecné zásady autonomie vůle. Nelze tedy vycházet pouze z toho, že žalovaná smlouvu uzavřela, a pokud jí podmínky smlouvy nevyhovovaly, nemusela ji uzavírat, stejně jako nelze tolerovat systematické porušování či obcházení zákona ze strany poskytovatelů jen s poukazem na zásadu pacta sunt servanda s tím, že spotřebitel postup poskytovatele na připraveném formuláři odsouhlasil. K výkladu právních norem Ústavní soud již v usnesení svého pléna ze dne 3.4.2007, sp. zn. Pl. ÚS 92/06, zdůraznil, že„ obecný soud není absolutně vázán doslovným zněním zákona, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit, pokud to vyžaduje účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů, jež mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku; povinnost soudů nalézat právo neznamená pouze vyhledávat přímé a výslovné pokyny v zákonném textu, ale též povinnost zjišťovat a formulovat, co je konkrétním právem i tam, kde jde o interpretaci abstraktních norem a ústavních zásad“ (srov. též nález sp. zn. Pl. ÚS 21/96). Jinými slovy, soudy musí při své činnosti postupovat tak, aby interpretační a aplikační právní problémy řešily s maximální mírou racionality. Jestliže interpretace právní normy za použití jazykové metody výkladu vede k nerozumným výsledkům, zakládajícím neodůvodněnou nerovnost mezi subjekty, je na místě použít další výkladové metody, jako je metoda výkladu systematického, logického, teleologického či historického, které by přiměřeně korigovaly interpretační výsledky plynoucí ze základního, nikoliv však jediného, výkladu jazykového. 10. Zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, jímž se v této věci právní vztahy řídí, vychází ze zásady rovnosti stran, kdy fakticky nerovné postavení spotřebitele ve vztahu s podnikatelem je dorovnáváno dotčenou právní úpravou směřující k vyvážení této faktické nerovnosti, projevující se ochranou slabší strany. Při jeho výkladu je třeba si uvědomit, že spotřebitel je skutečně slabší stranou, a je tak vůči poskytovateli při uzavírání smlouvy znevýhodněn. Nemá na rozdíl od poskytovatelů před uzavřením smlouvy znalost oboru, dostatek profesionálních zkušeností, právní poradenství, účinný marketing, ekonomickou sílu, nemá možnost stanovovat si smluvní podmínky, když smlouvy bývají uzavírány jako adhezní, apod. Současně již z podstaty věci si peněžní prostředky ze spotřebitelského úvěru nejčastěji obstarávají takové osoby, které volných peněžních prostředků zpravidla nemají mnoho nazbyt, nebo je dokonce zcela postrádají, a jejich cílem je úvěr (někdy za každou cenu) získat. Svou schopnost úvěr splácet pak subjektivně často přeceňují a naopak podceňují rizika s jeho vzetím spojená. Také proto je zákonem povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele před uzavřením smlouvy ukládána nikoli spotřebiteli samotnému, ale poskytovateli, od něhož se očekává, že k tomuto přistoupí jakožto profesionál v daném oboru s náležitou odbornou péčí a objektivitou. Pro naznačené nerovné postavení smluvních stran je tedy na místě tuto nerovnováhu účinně v případě sporu vyvažovat. Relativní neplatnost jako následek porušení právní úpravy na ochranu spotřebitele toto účinné vyvažování znemožňuje, ba naopak by se v jejím důsledku stala pouze relativní i celá zákonem stanovená ochrana spotřebitele jako taková. Bez toho, že by soud sám ex offo mohl přihlédnout k tomu, zda poskytovatel dostál své zákonné povinnosti, či zda naopak nastaly zákonné důsledky jejího porušení v podobě neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru, je ochrana spotřebitele touto úpravou zamýšlená pouze iluzorní. 11. Tento náhled, odmítají