ECLI: ECLI:CZ:MSBR:2023:21.C.25.2023.1 Datum: 2023-09-20 Předmět: zaplacení 22 560,26 Kč s příslušenstvím - úvěr Ustanovení: ["§ 142 z. č. 99/1963 Sb.", "§ 2991 z. č. 89/2012 Sb.", "§ 2048 z. č. 89/2012 Sb.", "§ 87 z. č. 257/2016 Sb.", "§ 588 z. č. 89/2012 Sb.", "§ 1970 nař. vl. č. 351/2013 Sb.", "§ 9 z. č. 145/2010 Sb.", " ["insolvence""neplatnost právního jednání""peněžité plnění""postoupení pohledávky""smlouva o úvěru"]
O co šlo: zaplacení 22 560,26 Kč s příslušenstvím - úvěr (["§ 142 z. č. 99/1963 Sb.", "§ 2991 z. č. 89/2012 Sb.", "§ 2048 z. č. 89/2012 Sb.", "§ 87 z. č. 257/2016 Sb.", "§ 588 z. č. 89/2012 Sb.", "§ 1970 nař. vl. č. 35)
1. Žalobou z 5.6.2022 domáhala se žalobkyně úhrady žalované částky s tím, že se jedná o zůstatek úvěru, poskytnutému žalované společností [právnická osoba], která následně pohledávku za žalovanou postoupila žalobkyni. Žalovaná navrhovala, aby byla zavázána pouze k úhradě dlužné jistiny, stanovené jako rozdíl částky, která jí byla poskytnuta, a plateb, které realizovala s odůvodněním, že neproběhlo řádné ověřování úvěruschopnosti její osoby. Z jednání se žalobkyně omluvila, a bylo proto jednáno v její nepřítomnosti.
2. Ze Zákaznické karty – žádosti o spotřebitelský úvěr vzal soud za prokázáno, že dne 27.1.2020 byla zástupcem [právnická osoba] (dále PF) vyplněna zákaznická karta žalované, dle které měla žalovaná disponovat příjmem 17.884,00 Kč měsíčně a dalšími příjmy domácnosti 34.500,00 Kč, přičemž žalovaná uvedla, že se jednalo o příjem jejího přítelem, s nímž občas trávila čas, s nímž však nevedla společnou domácnost, a žalovaná sama si nevšimla, že tento údaj byl do žádosti vepsán. V žádosti je dále uveden údaj o další splátkách žalované vůči PF ve výši 3.749,00 Kč měsíčně, a údaj o měsíčních výdajích žalované 3.500,00 Kč – k tomu žalovaná sdělila, že předkládala věřiteli i doklady o nájemném, které bylo daleko vyšší. Žalobkyně předložila k doložení příjmů žalované výplatní pásky za listopad 2019 s čistou mzdou 18.037,00 Kč a prosinec 2019 s čistou mzdou 17.731,00 Kč. Dále žalobkyně doložila výpis z centrální evidence exekucí, avšak datovaný 1.2.2023, dle kterého má žalovaná tři pravomocné exekuce, datované od července do října 2022.
3. Ze zprávy vlastníka domu, v němž žalovaná v době uzavření smlouvy bydlela, vzal soud za prokázáno, že nájemné bylo v roce 2019 ve výši 7.410,00 Kč, zálohy na služby 2.700,00 Kč a poplatky 710,00 Kč (tj. celkem 10.820,00 Kč), k 1.7.2020 došlo ke zvýšení nájemného na 7.750,00 Kč, ostatní platby zůstaly nezměněny (tj. 11.160,00 Kč měsíčně celkem). Z výpisů z účtu žalované vzal soud za prokázáno, že v listopadu 2019 měla na účtu počáteční zůstatek 355,28 Kč, jejím jediným příjmem byla mzda a konečný zůstatek na účtu činil 790,97 Kč. V prosinci 2019 inkasovala dne 9.12.2019 od firmy [anonymizována tři slova] půjčku 46.000,00 Kč, mimoto měla příjem pouze ze mzdy a konečný zůstatek na účtu 1.349,94 Kč. V lednu 2020, kdy čerpala předmětný spotřebitelský úvěr, měla na účtu konečný zůstatek 157,74 Kč.
4. Ze spisu 54 C 147/2022 vzal soud za prokázáno, že stejný věřitel, tj. [právnická osoba], poskytnul žalované dne 7.10.2019 spotřebitelský úvěr ve výši 35.000,00 Kč, který se žalovaná zavázala splácet v měsíčních splátkách po 2.853,00 Kč, kdy poslední splátku žalovaná uhradila v říjnu 2020.
5. Ze smlouvy o spotřebitelském úvěru a formuláře pro standardní informace o spotřebitelském úvěru vzal soud za prokázáno, že dne 27.1.2020 uzavřela PF s žalovanou smlouvu, kterou žalovaná stvrdila, že obdržela v hotovosti úvěrovou jistinu 17.000,00 Kč a zavázala se nad rámec této částky uhradit 10.548,00 Kč a pojištění 1.560,00 Kč, když celkovou částku 29.108,00 Kč se zavázala uhradit v 52 týdenních splátkách po 560,00 Kč (poslední splátku ve výši 548,00 Kč). Součástí smlouvy byly smluvní podmínky, dle kterých byla žalovaná (bod 6.1) v případě prodlení povinna uhradit smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z dlužné částky, s níž je v prodlení, a 300,00 Kč za každou zaslanou upomínku.
6. Z přehledu plateb vzal soud za prokázáno, že žalovaná od počátku hradila splátky nepravidelně a byla v prodlení s úhradami. Poslední splátku uhradila 19.10.2020, a celkem na splátkách zaplatila 14.261,00 Kč.
7. Přípisem z 10.2.2022, odeslaným 11.2.2022, bylo žalované oznámeno postoupení pohledávky žalobkyni a byla vyzvána k úhradě dluhu ve lhůtě do 17.3.2022.
8. Po takto provedeném dokazování dospěl soud k závěru, že žaloba je důvodná pouze zčásti. V řízení bylo prokázáno, že [právnická osoba] (dále PF) a žalovaná uzavřeli úvěrovou smlouvu v režimu § 2395 zákona 89/2012 Sb. občanský zákoník (dále o.z.) a zákona 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru (dále ZSÚ, ve znění účinném ke dni uzavření smlouvy), ve vztahu k nárokované smluvní pokutě pak soud nárok posoudil dle § 2048 o.z. Na základě uzavřené smlouvy žalovaná převzala v hotovosti úvěrovou jistinu 17.000,00 Kč.
9. Soud v prvé řadě posuzoval, zda PF splnila povinnost, vyplývající z ust. § 86 an. ZSÚ, zejména zda jí požadované informace o žalované a jejích majetkových poměrech byly spolehlivé, dostatečné a přiměřené, a zda postupovala čestně, transparentně a se zohledněním práv a zájmů spotřebitele (§ 76 odst. 1 ZSÚ), a s odbornou péčí (§ 75 ZSÚ), kterou definuje § 2, odst. 1, písm. p) zákona 634/1992 Sb. Z výše uvedených závěrů dokazování vyplývá, že věřitelka postupovala značně lehkomyslně. Do příjmů žalobkyně osoba, která vyplňovala formulář, zahrnula i příjem přítele žalované, ačkoliv s tím (i dle zprávy majitele domu) žalovaná nevedla společnou domácnost. Věřitelka zcela rezignovala na řádné prověření majetkových poměrů žalované, ačkoliv již ze samotného faktu, že žalovaná měla dle smlouvy ze 7.10.2019 splácet měsíčně 2.853,00 Kč, dle předmětné smlouvy pak měla hradit 2.240 až 2.800,00 Kč měsíčně (dle počtu týdnů v měsíci), tj. celkem až 5.653,00 Kč měsíčně, přičemž její náklady na bydlení, o nichž věřitelce předložila doklady, činily 10.820,00 Kč (ve formuláři uváděná výše měsíčních výdajů 3.500,00 Kč je v době uzavření smlouvy zcela absurdní, neboť za tuto částku nebylo v dané době možné bydlet ani na ubytovně), tedy celkem základní výdaje žalované jen na bydlení a splátky úvěrů věřitelce (bez zohlednění dalších věřitelů – viz výpisy z účtu) činily 16.473,00 Kč a její příjem činil 17.884,00 Kč měsíčně. Již z tohoto prostého výčtu je zřejmé, že – a to i přičiněním věřitelky, která žalované poskytla v časovém období dvou měsíců dva úvěry – žalovaná nemohla být schopna závazku z úvěrové smlouvy dostát.
10. S ohledem na výše uvedené závěry má soud zato, že u věřitelky nelze mít za splněnou povinnost řádně (s odbornou péčí) posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací. Daná povinnost posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je citovaným zákonem ukládána poskytovateli pod sankcí neplatnosti smlouvy v případě, že tak poskytovatel neučiní. Úvěr má být navíc poskytnut jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že zde„ nejsou důvodné pochybnosti“ o schopnosti spotřebitele úvěr splatit. Soud proto dospěl k závěru o neplatnosti uzavřené úvěrové smlouvy, když tuto neplatnost konstatuje jako neplatnost absolutní, k níž přihlíží z úřední povinnosti.
11. Pokud jde o posouzení neplatnosti smlouvy jako neplatnosti absolutní, uvádí soud, že shodná povinnost prověřovat úvěruschopnost dlužníka byla věřiteli ve spotřebitelských vztazích uložena i v předchozí právní úpravě obsažené v § 9 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 30.11.2016. V právní praxi nebylo výraznějších pochyb o tom, že důsledkem nesplnění této povinnosti věřitele dle dřívějšího zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 30.11.2016, byla absolutní neplatnost smlouvy. Ačkoli tento dřívější zákon o spotřebitelském úvěru výslovně nestanovil, že následkem porušení povinností podle § 9 odst. 1 tohoto zákona je absolutní neplatnost smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, bylo taktéž v mnoha rozhodnutích finančního arbitra opakovaně konstatováno, že tento výklad je z hlediska ochrany spotřebitele nutný a nasvědčuje mu i legislativní vývoj ochrany spotřebitele a samotné právní úpravy spotřebitelských úvěrů a jejich zprostředkování (viz např. nález finančního arbitra ze dne 20.3.2017, sp.zn. FA/4056/2017, FA/SU/374 /2015, ze dne 23.7.2015, sp.zn. FA/7819/2015, FA/SU/208 /2014, ze dne 28. 5. 2018, č.j. FA/SR/SU /1192/2017 – 20 aj.). Pouze jazykový výklad nové právní úpravy účinné od 1.12.2016 a obsažené v § 86 a § 87 zákona č. 257/2016 Sb. by (zejména vzhledem k druhé větě § 87 odst. 1) mohl nasvědčovat, že touto změnou došlo ke změně zákonného důsledku porušení kontinuálně stanovené povinnosti poskytovatele úvěru v tom směru, že nově jím bude nikoli absolutní, ale pouhá relativní neplatnost dotčené smlouvy, kterou, jako takovou, by měl soud zkoumat pouze k námitce spotřebitele.
12. Při výkladu a aplikaci právních předpisů však nelze pomíjet jejich účel a smysl, který není možné hledat jen ve slovech a větách toho kterého předpisu, ale je v něm třeba vždy nalézat i zásady uznávané demokratickými právními státy (srov. nález Ústavního soudu ze dne 7.5.2009, sp. zn. I. ÚS 523/07). Mezi tyto náleží i zásada rovnosti a s ní související zásada ochrany slabší strany, jejímž projevem je i ochrana spotřebitele, vtělená do zvláštní úpravy spotřebitelských vztahů, která usměrňuje v oblasti soukromého práva uplatnění obecné zásady autonomie vůle. Nelze tedy vycházet pouze z toho, že žalovaná smlouvu uzavřela, a pokud jí podmínky smlouvy nevyhovovaly, nemusela ji uzavírat, ste
Provozuje Eucalypt 4 s.r.o., IČO 22103741, Jičínská 226/17, Praha 3 (kontakt). Zdroj dat: e-Sbírka / justice.cz (oficiální). Výklady generovány AI z textu zákona, orientační — nenahrazují radu advokáta.