32 C 27/2022-75 — Městský soud v Brně

Žalobou, doručenou soudu dne 10. 12. 2021, se žalobce domáhal zaplacení částky 16 446,53 Kč s příslušenstvím. Uvedl, že jeho právní předchůdce dne uzavřel s žalovanou celkem tři smlouvy o spotřebitelském úvěru. Dne 15. 3. 2019 byla uzavřena smlouva, na jejímž základě právní předchůdce žalobce poskytl žalované částku 8 000 Kč v hotovosti. Žalovaná se zavázala uhradit poskytnutou částku, úrok ve výši 1 600 Kč, odměnu za administrativní činnost ve výši 1 600 Kč a za hotovostní inkaso splátek 3 200 Kč. To vše mělo být zaplaceno v 60 týdenních splátkách po 240 Kč. Žalovaná však zaplatila toliko 2 980 Kč. Dne 28. 12. 2018 byla uzavřena smlouva, na jejímž základě právní předchůdce žalobce poskytl žalované částku 6 000 Kč v hotovosti. Žalovaná se zavázala uhradit poskytnutou částku, úrok ve výši 1 200 Kč, odměnu za administrativní činnost ve výši 1 200 Kč a za hotovostní inkaso 2 400 Kč. To vše mělo být zaplaceno v 60 týdenních splátkách po 180 Kč. Žalovaná však zaplatila toliko 4 400 Kč. Dne 23. 8. 2018 byla uzavřena smlouva, na jejímž základě právní předchůdce žalobce poskytl žalované částku 8 000 Kč v hotovosti. Žalovaná se zavázala uhradit poskytnutou částku, úrok ve výši 1 600 Kč, odměnu za administrativní činnost ve výši 1 600 Kč a za hotovostní inkaso 3 200 Kč. To vše mělo být zaplaceno v 60 týdenních splátkách po 240 Kč. Žalovaná však zaplatila toliko 9 940 Kč. Žalované byl z důvodu neznámého pobytu ustanoven opatrovník ve smyslu § 29 odst. 3. o. s. ř., který navrhoval zamítnutí žaloby s tím, že namítal neplatnost předmětných smluv a dále pak namítal absenci zkoumání úvěruschopnosti žalované ze strany žalobce. Z provedeného dokazování vzal soud za prokázané, že dne 23. 8. 2018 byla po předchozí žádosti žalované (karta zákazníka, žádost o spotřebitelský úvěr) uzavřena mezi právním předchůdcem žalované a žalovanou smlouva o úvěru na částku 8 000 Kč (smlouva o spotřebitelském úvěru v hotovosti). Dne 28. 12. 2018 byla po předchozí žádosti žalované (karta zákazníka, žádost o spotřebitelský úvěr) uzavřena mezi právním předchůdcem žalované a žalovanou smlouva o úvěru na částku 6 000 Kč (smlouva o spotřebitelském úvěru v hotovosti). Dne 15. 3. 2019 byla po předchozí žádosti žalované (karta zákazníka, žádost o spotřebitelský úvěr) uzavřena mezi právním předchůdcem žalované a žalovanou smlouva o úvěru na částku 6 000 Kč (smlouva o spotřebitelském úvěru v hotovosti). Dne 15. 1. 2021 došlo k postoupení pohledávek na žalobce (smlouva o postoupení pohledávek ze dne 15. 1. 2021 + přehled postupovaných pohledávek) a dopisem ze dne 19. 2. 2021 bylo žalované toto postoupení oznamováno (oznámení o postoupení pohledávky + informace o zpracování osobních údajů + podací lístek ze dne 22. 2. 2021). Dne 13. 5. 2021 byla žalované zasílána předžalobní výzva (předžalobní výzva ze dne 13. 5. 2021). Po provedení všech důkazů, jejich zhodnocení a právním posouzení, soud dospěl k závěru, že žaloba je toliko částečně důvodná. Ze smlouvy ze dne 15. 3. 2019 bylo žalovanou uhrazeno 2 980 Kč, tudíž k zaplacení zbývá 5 020 Kč. Ze smlouvy ze dne 28. 12. 2018 bylo žalovanou uhrazeno 4 400 Kč, tudíž k zaplacení zbývá 1 600 Kč. Ze smlouvy ze dne 23. 8. 2018 bylo žalovanou uhrazeno 9 940 Kč, tudíž k zaplacení nezbývá nic. Současně je nutno uvést, že v případě smlouvy ze dne 23. 8. 2018 nelze částku 1 940 Kč, která byla zaplacena nad poskytnuto částku 8 000 Kč, automaticky započíst na další dvě smlouvy žalované. Zde by musel být ze strany žalované učiněn hmotněprávní úkon ve smyslu § 1982 a násl. o. z. Celkem tedy je žalovaná povinna uhradit částku 6 620 Kč (5 020 + 1 600). Pokud jde o pravomoc českých soudů, tato vyplývá z ustanovení čl. 17 nařízení Brusel I bis, neboť žalovaná je sice slovenské státní příslušnosti, avšak zdržovala se na území České republiky, když ostatně zde i uzavřela předmětnou smlouvu. Soud postupoval dle českého práva v souladu s ustanovením čl. 6 nařízení Řím I. Mezi žalobcem a žalovanou sice byla uzavřena smlouva o úvěru dle § 2395 a násl. o. z., avšak tuto soud hodnotí z více důvodů jako absolutně neplatnou. Předchůdce žalobce porušil svou povinnost uloženou mu ustanovením § 86 odst. 1 a 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, neboť schopnost žalované splácet byla zjišťována pouze formálně. Jsou-li měsíční výdaje posuzované osoby toliko odhadovány na částku 5 800 Kč, jeví se tato částka jako nepřiměřeně nízká, není nijak stanovena její struktura. Chybí údaje o tom, jaký je druh bydlení žalované (zda v nájmu, či ve vlastní nemovitosti), absentují údaje o případně vyživovací povinnosti. Pokud tedy žalobce postupoval tak, že žalované poskytl částky 8 000 Kč, 6 000 Kč a 8 000 Kč, počínal si zcela lehkomyslně a musel si být vědom vysokého rizika nesplnění závazku ze strany žalované. Zda byla zkoumána úvěruschopnost soud zjišťuje z úřední povinnosti (srov. závěry usnesení Ústavního soudu ze dne 6. 10. 2021 sp. zn. Pl. ÚS 3/20). Rezignací na řádné ověřování úvěruschopnosti žalované navíc s ohledem na důsledky, které nesplnění této povinnosti má též pro společnost obecně (neboť důsledky neschopnosti dlužníka dluh splácet se nedotýkají jen dlužníka, ale též společnosti jako celku, když na ni mají vliv důsledky dlužníkova předlužení a případné insolvence; k tomu shodně srov. též odůvodnění nálezu Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18), soud dospěl k závěru, že smlouva o úvěru v projednávané věci též zjevně narušuje veřejný pořádek, a hodnotí ji jako absolutně neplatnou podle ustanovení § 588 o. z. (k neplatnosti smlouvy o úvěru v důsledku neposouzení schopnosti dlužníka úvěr splácet srov. též závěry Nejvyššího soudu v rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, či Ústavního soudu v nálezu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18). Lze též odkázat na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015, v němž je naopak zdůrazněno, že součástí odborné péče poskytovatele úvěru je i taková obezřetnost, že poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným žadatelem, ale sám tyto údaje prověří, případně si je nechá žadatelem doložit, v opačném případě se dopouští správního deliktu. Ze zjištěného skutkového stavu je zřejmé, že žalovaná obdržela od žalobce částku ve výši celkem 22 000 Kč, kterou zcela nevrátila, což na její straně představuje bezdůvodné obohacení, jehož speciální skutkovou podstatu oproti jeho obecné úpravě v občanském zákoníku, zákon o spotřebitelském úvěru nově konstruuje, a to včetně povinnosti vrátit poskytnutou jistinu v přiměřené době podle schopností spotřebitele, což znamená, že žalovaná dosud není v jakémkoliv prodlení s placením prokázaného dluhu, nýbrž že tuto splatnost soud založí teprve svým rozhodnutím. Vzhledem k tomu, že se žalovaná jednání neúčastnila, nemohl soud rozhodnout o splatnosti jinak než dle žádání žalobce, neboť žalovaná své poměry a tedy své schopnosti nedoložila, ani neobjasnila. Tento závěr soudu se opírá o výslovné znění § 87 zákona č. 257/2016 Sb., z jehož výslovného znění slovní konstrukce„ spotřebitel (nikoliv už dlužník) je povinen vrátit v době přiměřené“ vyplývá, že k založení nové platební povinnosti pro žalovaného dojde teprve soudním rozhodnutím a že v době rozhodování soudu žalovaný ještě ani není za dlužníka považován. Jakékoliv odkazy na problematiku splatnosti bezdůvodného obohacení upraveného v občanském zákoníku jsou ve světle zásady lex specialis derrogat lex generalis, dle názoru nalézacího soudu, nepřiléhavé a nepřípustné. Žalovaná je tedy povinna uhradit částku 6 620 Kč a ve zbytku byla žaloba v návaznosti na výše uvedené zamítnuta. Žalobce je povinen doplatit na soudním poplatku částku 200 Kč vzhledem k Položce 2 bod 2 Sazebníku soudních poplatků dle zákona č. 549/1991 Sb. Úspěšná žalovaná má právo na náhradu nákladů řízení podle § 142 odst. 1 o. s. ř., avšak žádné náklady jí nevznikly. V souladu s ustanovením § 148 odst. 1 o. s. ř. bylo žalobci uloženo hradit náklady řízení státu, spočívající v nákladech na opatrovníka, a to dle poměru úspěchu a neúspěchu ve věci, neboť žalobce byl ve sporu převážně neúspěšný. Konkrétní výše nákladů státu, připadající na žalobce, bude určena samostatným usnesením v návaznosti na odměnu opatrovníka, o které bude rozhodnuto po právní moci rozsudku.