32 C 70/2022-81 — Městský soud v Brně

Žalobce se žalobou ze dne 8. 4. 2022 domáhal po žalovaném zaplacení částky 230 381,48 Kč s příslušenstvím. Uvedl, že jeho právní předchůdce uzavřel s žalovaným smlouvu o rychlé půjčce, na jejímž základě žalovanému poskytl částku 246 000 Kč. Žalovaný však řádně a včas neplatil, došlo k zesplatnění úvěru. Žalovanému byla z důvodu neznámého pobytu ustanovena opatrovnice, která namítala, že právní předchůdce nedostatečně zkoumal úvěruschopnost a vznesla námitku promlčení. Z provedeného dokazování bylo zjištěno, že právní předchůdce žalobce uzavřel s žalovaným dne 7. 6. 2017 smlouvu o rychlé půjčce, na jejímž základě poskytl žalovanému částku 246 000 Kč (návrh na uzavření smlouvy o rychlé půjčce [číslo] + akceptace návrhu na uzavření smlouvy o rychlé půjčce + potvrzení o příjmu žalovaného + ceník produktů a služeb + vyjádření [právnická osoba] ke zjišťování úvěruschopnosti + produktové podmínky). Žalovaný své závazky hradil nepravidelně (souhrnný výpis pohybů na účtu). Podáním ze dne 24. 10. 2018 byl žalovaný vyzván k úhradě dluhu, jeho závazky byly prohlášeny za okamžitě splatné (prohlášení o okamžité splatnosti + přehled odeslaných zásilek). Pohledávka za žalovaným byla postoupena žalobci (rámcová smlouva o postoupení pohledávek + smlouva o postoupení pohledávek + seznam postupovaných pohledávek + potvrzení o zaplacení úplaty + + prohlášení o pravosti podpisu). Žalovanému byla odeslána předžalobní výzva (předžalobní výzva ze dne 8. 2. 2019 + seznam odeslaných výzev). Žalovanému bylo postoupení pohledávky na žalobce oznamováno dopisem ze dne 14. 12. 2018 (vyrozumění o postoupení pohledávky). Pokud jde o pravomoc českých soudů, tato vyplývá z ustanovení čl. 17 nařízení Brusel I bis, neboť žalovaný je sice slovenské státní příslušnosti, avšak zdržuje se na území České republiky, když ostatně zde i uzavřela předmětnou smlouvu. Soud postupoval dle českého práva v souladu s ustanovením čl. 6 nařízení Řím I. Podle ust. § 2395 o. z. se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Po provedení všech důkazů, jejich zhodnocení a právním posouzení dospěl soud k závěru, že žaloba je toliko částečně důvodná. Mezi žalobcem a žalovaným sice byla uzavřena smlouva o úvěru dle § 2395 a násl. o. z., avšak tuto soud hodnotí jako absolutně neplatnou. Předchůdce žalobce porušil svou povinnost uloženou mu ustanovením § 86 odst. 1 a 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, neboť schopnost žalovaného splácet nebyla dostatečně zjišťována, o čemž svědčí i skutečnost, že žalobce si neověřil skutečnost, že žalovaný je v insolvenci ve Slovenské republice. Žalovaný sice prokazoval své příjmy, avšak zcela zde chybí struktura základních výdajů, druh bydlení a výdaje s tím spojené. Bez těchto údajů nelze učinit závěr o dostatečnosti zjišťovaných údajů. Pokud právní předchůdce žalobce postupoval tak, že žalovanému částku 246 000 Kč odeslal na účet, počínal si zcela lehkomyslně a musel si být vědom vysokého rizika nesplnění závazku ze strany žalovaného. Zda byla zkoumána úvěruschopnost soud zjišťuje z úřední povinnosti (srov. závěry usnesení Ústavního soudu ze dne 6. 10. 2021 sp. zn. Pl. ÚS 3/20). Rezignací na ověřování úvěruschopnosti žalovaného navíc s ohledem na důsledky, které nesplnění této povinnosti má též pro společnost obecně (neboť důsledky neschopnosti dlužníka dluh splácet se nedotýkají jen dlužníka, ale též společnosti jako celku, když na ni mají vliv důsledky dlužníkova předlužení a případné insolvence; k tomu shodně srov. též odůvodnění nálezu Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18). Lze též odkázat na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015, v němž je zdůrazněno, že součástí odborné péče poskytovatele úvěru je i taková obezřetnost, že poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným žadatelem, ale sám tyto údaje prověří, případně si je nechá žadatelem doložit, v opačném případě se dopouští správního deliktu. Protože však žalovaný čerpal částku 246 000 Kč, došlo u něj k bezdůvodnému obohacení podle ustanovení § 2991 odst. 2 o. z. a toto obohacení je povinen žalobci vydat podle ustanovení § 2991 odst. 1 o. z. a § 87 zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru. Žalobce žalovaného vyzval k zaplacení podáním ze dne 24. 10. 2018. Je-li vycházeno ze zákonné domněnky dojití třetí pracovní den dle § 573 o. z., je žalovaný v prodlení se zaplacením částky od 30. 10. 2018. Výše úroku z prodlení byla stanovena dle § 1968 o. z., § 2 nař. vlády č. 351/2013 Sb. Ve zbývající části pak soud žalobu jako nedůvodnou z výše uvedených důvodů zamítl. Soud se neztotožnil s námitkou promlčení vznesenou opatrovnicí vzhledem k ustanovení § 2054 odst. 2 o. z., neboť žalovaný částečně hradil poskytnuto částku, z čehož lze usuzovat na uznání i zbytku dluhu. V návaznosti na ustanovení § 639 o. z. zde činí promlčecí lhůta deset let, která zjevně dosud neuplynula. Převážně úspěšný žalobce má právo na náhradu nákladů řízení podle § 142 odst. 2 o.s.ř. Žalobce byl ve věci převážně úspěšný, soud mu proto přiznal právo na náhradu nákladů řízení ve výši 20,72%. Úspěch žalobce činí ke dni rozhodnutí celkem 257 153,36 Kč (60,36%), neúspěch 168 866,38 Kč (39,64%). Náklady ve věci úspěšného žalobce představují soudní poplatek ve výši 9 216 Kč, odměnu advokáta za čtyři úkony právní pomoci po 9 260 Kč dle § 7 vyhl. č. 177/1996 Sb. (příprava a převzetí, předžalobní výzva, podání žaloby, účast u jednání), 4 x režijní paušál po 300 Kč dle § 13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb. To vše vyjma soudního poplatku navýšeno o DPH ve výši 21% v souladu s ustanovením § 137 odst. 3 o. s. ř. Celkem tedy náklady řízení činí 55 486,40 Kč, 20,72% činí 11 097 Kč O nákladech opatrovnice bude rozhodnuto samostatným usnesením.