55 C 41/2021-200 — Městský soud v Brně

1. Žalobce se žalobou doručenou Městskému soudu v Brně dne , datum, domáhal vydání rozhodnutí, kterým by soud v plném rozsahu nahradil rozhodnutí , Anonymizováno, č.j. , číslo, ze dne , datum, .2. Žalobu odůvodnil tím, že napadené rozhodnutí je nezákonné, neboť bylo vydáno v rozporu s právními předpisy, a tím byl žalobce na svých právech dotčen. Žalobce uvedl, že je nástupnickou společností obchodní společnosti , právnická osoba, , která dne , datum, uzavřela s žalovaným Smlouvu o dodávce elektřiny vyrobené z obnovitelného zdroje s převzetím závazku dodat elektřinu do elektrizační soustavy č. , číslo, . Na základě této smlouvy se právní předchůdce žalobce zavázal vyrábět a dodávat do distribuční sítě elektřinu a žalovaný se zavázal tuto elektřinu odebírat. K úhradě sjednané ceny za odebranou elektřinu v období července 2012 vystavil právní předchůdce žalobce dne , datum, fakturu č. , číslo, znějící na částku ve výši 4.254.104,40 Kč se splatností dne 17. 9. 2012. Žalovaný však smluvně sjednanou cenu za dodanou elektřinu neuhradil, proto žalobce jakožto navrhovatel podal k , Anonymizováno, (dále jen jako „správní orgán“) návrh o vydání rozhodnutí, kterým by žalovanému jakožto odpůrci byla uložena povinnost uhradit žalobci částku ve výši 4.254.104,40 Kč. Správní orgán dospěl k závěru, že odpůrce není ve smyslu ustanovení § 54 odst. 13 zákona č. 165/2012 Sb. o podporovaných zdrojích energie a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen jako „zákon o podporovaných zdrojích energie“) pasivně legitimován, neboť pokud odpůrce neuhradil předmětnou fakturu na zaplacení podpory před 1. 1. 2013, resp. tuto odmítl uhradit, materiálně projevil vůli neuznat nárok navrhovatele na danou výkupní cenu. Žalobce označil argumentaci správního orgánu jako nesprávnou, a tím i nezákonnou. Žalobce je přesvědčen, že ze znění ustanovení § 54 odst. 13 zákona o podporovaných zdrojích energie vyplývá, že pokud jde o samotný projev vůle, musí být tento učiněn za následujících podmínek: 1. odmítnutí musí být výslovné, tedy určité a srozumitelné, aby nebylo pochyb, že provozovatel přenosové soustavy odmítá přiznat výrobci nárok na výkupní cenu; 2. musí být zřejmé, zda provozovatel přenosové soustavy nárok výrobce odmítá zcela anebo zčásti, a pokud zčásti, tak z jaké části, a 3. provozovatel přenosové soustavy tak musel učinit do 31. 12. 2012, jedině v takovém případě přešly práva a závazky s účinností k 1. 1. 2013 na , Anonymizováno, . Pokud tedy žalovaný nesdělil do 31. 12. 2012 právnímu předchůdci žalobce, že odmítá přiznat zcela nebo zčásti nárok na výkupní cenu, pak práva a závazky vzniklé do 31. 12. 2012 na , Anonymizováno, nepřešly a žalovaný je pasivně legitimován. Žalobce dále uvedl, že mezi stranami není sporné, že právní předchůdce žalobce začal vyrábět a dodávat elektřinu do konce roku 2010, sporným je to, zda výroba a dodávky elektřiny byly právním předchůdcem žalobce uskutečněny v souladu s rozhodnutím o udělení licence a se vznikem oprávnění k výkonu licencované činnosti. Správní orgán svým rozhodnutím č.j. , Anonymizováno, ze dne , datum, udělil právnímu předchůdci žalobce licenci k výrobě elektřiny, toto rozhodnutí bylo následně zrušeno rozsudkem Krajského soudu v Brně č.j. 62 A 111/2013-599 ze dne 9. 10. 2015. Správní orgán v rámci žalobou napadeného rozhodnutí zcela nesprávně a svévolně přisoudil zrušujícímu rozsudku Krajského soudu v Brně účinky, kdy uvedl, že tento zrušující rozsudek působí ex tunc, pročež předmětnou výrobnu (fotovoltaickou elektrárnu , Anonymizováno, .) již nadále není možno považovat za zdroj uvedený do provozu v roce 2010. Toto hodnocení správního orgánu je v rozporu s konstantní judikaturou soudů, dle které může mít případné zrušení individuálního správní aktu soudem účinky pouze ex nunc. Ke dni 31. 12. 2010 byla přitom fotovoltaická elektrárna , Anonymizováno, . funkční a schopna výroby elektrické energie a dodávání elektřiny do elektrizační soustavy, kdy je nutno zdůraznit, že nebylo povinností právního předchůdce žalobce mít elektrárnu dokončenou celou, pro získání licence postačovalo její dokončení z pohledu energetického zákona. Pravidlo, že k revizi elektrických zařízení a instalací lze přistoupit teprve v okamžiku, kdy jsou plně dokončeny, dotvořila až judikatura Nejvyššího správního soudu, jejíž počátek lze spatřovat v rozsudku č.j. 7 As 204/2015-66 ze dne 10. 12. 2015. V posuzovaném případě tedy nelze právnímu předchůdci žalobce klást za vinu, že toto pravidlo neznal, když bylo vytvořeno judikaturou až o 5 (resp. 7) let později. Právní předchůdce žalobce přitom nebyl odborníkem v oblasti revizí elektrických zařízení, a i kdyby věděl, že stavba fotovoltaické elektrárny , Anonymizováno, . není v době, kdy právní předchůdce žalobce požádal o vyhotovení revizní zprávy, zcela dokončena, nelze z toho vyvozovat závěr, že věděl, že za takové situace nelze revizní zprávu vyhotovit. Bezpečnost předmětné fotovoltaické elektrárny byla přitom zjišťována nejen před odevzdáním revizních zpráv, a to samotným revizním technikem , jméno FO, ve dnech , datum, . až , datum, , ale i následně po několika letech jejího provozu. Znalecký posudek ze dne , datum, a analýza paralelního připojení ze dne , datum, , které hodnotily podle podkladů obdržených z trestního a správního spisu, dospěly k jednoznačnému závěru, že předmětná fotovoltaická elektrárna jako energetické zařízení (nikoliv stavba jako celek), byla ke dni vydání licence dokončena, provozuschopná a bezpečná. Žalobce shrnul, že žalovaný je ve věci pasivně legitimován; že žalobce (resp. jeho právní předchůdce) byl v předmětné době držitelem licence k výrobě elektřiny dle platných právních předpisů; že samotná licence nebyla zrušena v rámci samostatného soudního řízení, ale bylo zrušeno jen „formální“ rozhodnutí o udělení licence, které již nezakládalo žádná materiální práva a povinnosti, takže samotné zrušení tohoto rozhodnutí již nemělo žádné právní účinky; že ke zrušení rozhodnutí (jak výslovně konstatovaly soudy), došlo navíc účinky ex nunc; a že současně žalobce (resp. jeho právní předchůdce) byl v dobré víře v udělenou licenci (tedy správní rozhodnutí, které bylo podmínkou pro získání výkupních cen dle cenového nařízení č. 4/2009), jelikož ke stanovenému datu 31. 12. 2010 byla elektrárna po věcné stránce dokončená a příslušná revizní zpráva byla v pořádku. Žalobce označil napadené rozhodnutí správního orgánu za nesouladné s platnými právními předpisy, kdy došlo k nesprávnému vyhodnocení skutkového stavu, k nesprávné aplikaci platných právních předpisů a k nerespektování právních závěrů soudů v souvisejících řízeních.3. Žalovaný se k žalobou uplatněnému nároku vyjádřil v rámci podání doručeného soudu dne , datum, , kde uvedl, že žalobcem tvrzený nárok na úhradu podpory ve formě výkupních cen za dodávku elektřiny ve výši stanovené pro fotovoltaické elektrárny uvedené do provozu v roce 2010 nikdy nevznikl, a tedy ani neexistuje a žalovaný není pasivně věcně legitimován. Pasivní věcná legitimace žalovaného přitom není dána s odkazem na ustanovení § 54 odst. 13 zákona o podporovaných zdrojích energie, kdy žalobou uplatněný nárok přešel na operátora trhu, tedy společnost , právnická osoba, . Žádné ustanovení zákona o podporovaných zdrojích energie nestanoví žalovanému ani formu jednání, kterým odmítá přiznat výrobci zcela nebo zčásti nárok na výkupní cenu, a dokonce ani lhůtu, v níž může nárok na výkupní cenu výrobci zcela nebo zčásti odmítnout. Žalovaný odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 32 Cdo 3835/2014, v rámci něhož dovolací soud dospěl k závěru, že s přechodem práv a závazků na , Anonymizováno, není nutné učinit do konce roku 2012 jakýsi specifický úkon ze strany distributora o odmítnutí nároku na výkupní ceny. K otázce dobré víry žalobce ve správnost, zákonnost a neměnnost rozhodnutí o licenci a k legitimnímu očekávání žalobce ve vztahu k nároku na čerpání podpory uvedl, že je zcela zřejmé, že revizní zpráva předložená , Anonymizováno, v rámci licenčního řízení byla vypracována od stolu a bez fyzické kontroly fotovoltaické elektrárny , Anonymizováno, . Revizní zprava tudíž nemohla být podkladem rozhodnutí o udělení licence právnímu předchůdce žalobce, v rámci licenčního řízení tak nebyla prokázána technická způsobilost předmětné výrobny k provozu, tudíž nebyly splněny podmínky pro vydání licence a rozhodnutí o licenci bylo vydáno v rozporu se zákonem. Právní předchůdce žalobce nemohl být v dobré víře, že revizní činnosti popsané v revizní zprávě mohly proběhnout způsobem, jakým revizní zprávy popisují, a tedy nemohl být v dobré víře ani ve správnost a zákonnost rozhodnutí o licenci, jinými slovy právní předchůdce žalobce nemohl mít legitimní očekávání a dobrou víru ve vztahu k uplatňovanému nároku na Tarif 2010. V této souvislosti žalovaný připomněl, že na základě rozsudku Krajského soudu v Brně č.j. 10 T 1/2013-5650 ze dne 20. 6. 2018 byl jednatel právního předchůdce žalobce , tituly před jménem, , jméno FO, uznán vinným