61 C 163/2023-24 — Městský soud v Brně

1. Odůvodnění tohoto rozsudku vychází z ustanovení § 157 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“). 2. Předmětem řízení je nárok žalobce na zaplacení částky uvedené ve výroku tohoto rozsudku. Dle tvrzení strany žalující tento nárok vznikl z kupní smlouvy za využití prostředků komunikace na dálku uzavřené dne 11.2.2022. Žalovaný nesplnil povinnost zaplatit cenu dodaného zboží – pěti druhů regálů v množství a specifikaci dle nabídky vyúčtovanou fakturou [číslo] na částku 34 324,31 EUR splatnou dne 26.3.2022. Svůj dluh vůči žalobci co do důvodu i výše uznal písemně dne 12.7.2022 a zavázal se k zaplacení nejpozději 10.7.2022. Částka však nebyla zaplacena v plné výši, neboť byly provedeny pouze dvě úhrady, a to 3 268,64 EUR dne 1.8.2022 a 4 085,80 EUR dne 7.9.2022. Žalobce provedené platby započetl nejprve na náklady spojené s uplatněním pohledávky, zákonné úroky z prodlení a poté na jistinu. Na předžalobní výzvu k zaplacení zůstatku dluhu nebylo žalovaným reagováno. 3. Usnesením ze dne 17. srpna 2023 č. j. 61 C 163/2023-23 soud žalovaného v souladu s ust. § 114b o.s.ř. vyzval, aby se ve lhůtě třiceti dnů ode dne doručení uvedeného usnesení písemně vyjádřil ve věci samé k žalobě, která mu byla doručena spolu s ním. Zároveň soud žalovaného uvedeným usnesením poučil o následcích nesplnění této výzvy vyplývajících ze shora uvedeného zákonného ustanovení. 4. Dne 1.září 2023 bylo toto usnesení doručeno žalovanému do vlastních rukou. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. 5. Vzhledem k tomu, že se žalovaný nevyjádřil ve smyslu ust. § 114b o.s.ř. ve stanovené třicetidenní lhůtě která marně uplynula dnem 2. října 2023, jsou splněny všechny podmínky ust. § 153a odst. 3 o.s.ř. ve spojení s ust. § 114b odst. 5 o.s.ř. pro vydání rozsudku pro uznání. Soud má proto za to, že žalovaný nárok uplatněný žalobou uznává a na základě tohoto uznání (fikcí) rozhodl rozsudkem v souladu s žalobním návrhem, neboť se nejedná o věc, ve které by nebylo možné uzavřít a schválit smír dle ust. § 99 odst. 1 o.s.ř. Nárok žalobce uplatněný žalobou není v rozporu s žádnou kogentní občanskoprávní normou. Podle ust. § 153a odst. 2 o.s.ř. rozsudek pro uznání totiž nelze vydat ve věcech, v nichž nelze uzavřít a schválit smír (§ 99 odst. 1 a 2 o.s.ř.). Meze možností rozhodnout rozsudkem pro uznání jsou tedy zákonem dány týmiž okolnostmi, jimiž je omezena možnost uzavřít a schválit soudní smír. Znamená to, že rozsudkem pro uznání nelze rozhodnout ve věcech, u nichž jejich povaha nepřipouští uzavření smíru a tehdy, kdy by rozsudek pro uznání byl v rozporu s právními předpisy. Právní teorie i soudní praxe zastává názor, že uzavření smíru je přípustné zpravidla ve věcech, v nichž jsou účastníci v typickém dvoustranném poměru, jestliže hmotněprávní úprava nevylučuje, aby si účastníci mezi sebou upravili právní vztahy dispozitivními úkony. Z uvedeného vyplývá, že povahou věci je vyloučeno uzavřít smír zejména a) ve věcech, v nichž lze zahájit řízení i bez návrhu (srov. § 13 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních (dále jen „z. ř. s.“)); b) ve věcech, v nichž se rozhoduje o osobním stavu (srov. 13 z. ř. s. ve spojení s §§ 367, 371 z. ř. s.); c) ve věcech, v nichž hmotné právo nepřipouští vyřízení věci dohodou účastníků právního vztahu. Zda smír není v rozporu s právními předpisy je soud povinen zkoumat při rozhodování o schválení smíru. Protože smír je dvoustranným dispozitivním úkonem účastníků, který má základ v hmotném právu, je v rozporu s právními předpisy zejména tehdy, jestliže a) dohoda účastníků je z hlediska obecných požadavků kladených na právní úkony neplatná; z tohoto pohledu je v rozporu s právními předpisy i takový smír, který nebyl učiněn určitě a srozumitelně (uvedený požadavek je důležitý také proto, že schválený smír je titulem pro exekuci); b) se příčí kogentním ustanovením zákona nebo je obchází (srov. Bureš, Drápal, Krčmář, Mazanec, Občanský soudní řád, Komentář, I. díl, 6. vydání, 2003, C.H.Beck, str. 332, bod 5 a 6). 6. V posuzované věci se jedná o spor z titulu kupní smlouvy. Z toho, co bylo řečeno o přípustnosti uzavření soudního smíru, je nepochybné, že předmětem tohoto řízení jsou subjektivní majetková práva, jimiž mohou účastníci (jejich nositelé) podle jejich povahy i podle příslušných zákonných předpisů volně nakládat, o nichž se rozhoduje ve sporném řízení, ve kterém tedy účastníci mohou uzavřít a schválit smír. Ke shora uvedeným závěrům dospěl Nejvyšší soud ČR ve věci sp. zn. 30 Cdo 641/2005. 7. S ohledem na shora uvedené má tak soud s odkazem na ustanovení § 114b o.s.ř. za to, že žalovaný uznal nárok, který je žalobou uplatňován, a proto ve věci rozhodl rozsudkem pro uznání dle ustanovení § 153b odst. 1 o.s.ř. 8. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle ust. § 142 odst. 3 o.s.ř. Žalobce byl v řízení úspěšný. Soud mu proto přiznal nejen náklady právního zastoupení ve výši třikrát 10 900 Kč dle ust. § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb. za převzetí a přípravu zastoupení, předžalobní výzvu a sepis žaloby, třikrát 300 Kč náhrady hotových výloh ke každému z úkonů, 21 % DPH ve výši 7 056 Kč a 25 851 Kč za zaplacený soudní poplatek.