61 C 220/2022-31 — Městský soud v Brně

1. Žalobkyně se návrhem podaným dne 22.8.2022 domáhala po žalované zaplacení částky 23 000 Kč s úroky z prodlení, které do 8.1.2021 kapitalizovala v souvislosti s úhradami žalované za období mezi těmito úhradami, dále se smluvními úroky ve výši 21,27 %, které byly rovněž v souvislosti s prováděnými úhradami kapitalizovány. Žalovaná byla vyzvána k úhradě a následně jí byla zaslána i výzva před podáním žaloby. Jednalo se pohledávku ze smlouvy uzavřené dne 18.1.2019 s původním věřitelem a právním předchůdcem žalobce, společností [právnická osoba] 2. Žalovaná se k věci písemně nevyjádřila. 3. Soud ve věci za souhlasu účastníků nenařizoval jednání a rozhodl v jejich nepřítomnosti za splnění podmínek uvedených v ust. § 115a o.s.ř. 4. Ze Smlouvy o spotřebitelském úvěru v hotovosti [číslo] vzal soud za prokázané, že obsahuje podpis žalované a zprostředkovatele úvěru, a to k datu 18.1.2019. Dle formuláře byl sjednán úvěr ve výši 23 000 Kč, žalovaná je identifikována jménem, příjmením, rodným číslem a adresou [adresa žalované]. Dále je ve smlouvě uvedeno, že celková výše každé z šedesáti týdenních splátek činí 558 Kč, zápůjční úroková sazba 32,15 % p.a. a celková částka, kterou má žalovaná jako klient zaplatit činí 43 470 Kč. 5. Z listiny nadepsané Karta zákazníka obsahující označení [anonymizováno] půjčka, bez uvedení čísla smlouvy vzal soud za prokázané, že žalovaná požádala o poskytnutí částky ve výši 23 000 Kč. Uvedla, že žije společně s manželem a dvěma nezaopatřenými dětmi v nájmu, jehož výše není uvedena, zdrojem jejích příjmů je mzda ve výši 14 250 Kč, měsíční výdaje na bydlení činí 2 000 Kč, osobní výdaje 4 500 Kč, splátky úvěrů ze zápůjček 1 680 Kč. Z toho plyne, že rozdíl mezi měsíčními příjmy (14 250 Kč) a výdaji (8 180 Kč) činí 6 070 Kč. V listině označené výplatní lístky a pracovní smlouva nebyly soudu předloženy. Nijak specifikovány nebyly výdaje dalších členů rodiny, věk dětí ani finanční poměry manžela. 6. Ze smlouvy o postoupení pohledávky a soupisu pohledávek vzal soud za prokázaně, že byla dne 7.1.2022 uzavřena mezi žalobcem jako postupníkem a společností [právnická osoba] jako postupitelem. Postoupení bylo žalované oznámeno dne 7.1.2022. Po takto provedeném dokazování soud zhodnotil jeho výsledky a dospěl k následujícím závěrům: 7. V lednu 2019 právní předchůdce žalobkyně a žalovaná jednaly o poskytnutí úvěru, žalovaná předložila žalobkyni pracovní smlouvu a výplatní lístky, blíže v listinách nespecifikované. Údaje údajně z listin vyplývající neodpovídají hodnocení klienta zpracovanému žalobkyní, neboť nebyly nijak doloženy ani vysvětleny příjmy, náklady na bydlení ani to, kdo vlastně tvoří společnou rodinnou domácnost. Žádný z údajů, které mají zobrazit úvahy o výši poskytovaného úvěru, výši příjmů a situaci rodiny, není konkrétní a ani čímkoliv doložený. 8. Za prokázané lze vzít, že žalobkyně žalované dne 18.1.2019 poskytla v hotovosti při uzavření smlouvy částku ve výši 23 000 Kč. Pokud však žalobkyně tvrdí, že řádně zkoumala úvěruschopnost žalované, pak tuto skutečnost dokládá pouze vytištěným formulářem, jehož souvislost s věcí lze dovozovat pouze z toho, že je na něm uvedeno jméno, adresa a rodné číslo žalované. 9. Soud tedy dospěl k závěru, že smlouvu podepsanou žalovanou a žalobkyní dne 18.1.2019 nelze považovat za platně uzavřenou, naopak jedná se o smlouvu absolutně neplatnou, a to z více důvodů. 10. V první řadě je tato smlouva neplatná vzhledem k tomu, že žalobkyně zjevně před jejím uzavřením neposuzovala schopnost žalované úvěr splácet, neboť nezjišťovala informace týkající se jejich příjmů jinak, než posouzením předložených dokladů o měsíčním příjmu ze zaměstnání. Naprosto nelze konstatovat, že by při tomto posuzování postupovala s odbornou péčí a vyvinula jakoukoliv vlastní iniciativu, a to za situace, kdy schopnost splácet úvěr nevyplývá pouze z výše příjmů ze zaměstnání, ale z celé řady dalších faktorů, mimo jiné též ze skutečnosti, zda dlužník současně nesplácí jiné splátky, z výše jeho reálných výdajů, které vůbec nebyly nejen zjišťovány, ale ani jinak ověřovány a jak žalobkyně podmínky smlouvy zjistila a hodnotila. Jestliže za této situace žalované vyplatila úvěrovou částku, nejednala s odbornou péčí, musela si být vědoma rizika nesplnění závazku ze strany žalované a rezignací na ověřování úvěruschopnosti porušila svou povinnost, kterou jí ukládá ust. § 86 odst. 1 a 2 zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru. S ohledem na důsledky, které nesplnění této povinnosti má též pro širší společnost, neboť neschopnost dlužníka dluh splácet se nedotýká jen jeho samostatného, ale rovněž společnosti jako celku, v souvislosti s dlužníkovým předlužením a následnou insolvencí (srovnej též odůvodnění nálezu Ústavního soudu ze dne 26.2.2019, sp. zn. III.ÚS 4129/18). Soud proto dospěl k závěru, že smlouva o úvěru v projednávané věci zjevně narušuje veřejný pořádek a je tedy absolutně neplatná dle ust. § 588 o.z., neboť jak z judikatury Ústavního soudu, tak Nejvyššího soudu a i Nejvyššího soudu správního vyplývá, jak je uvedeno v rozsudku sp. zn. 1As 30/2015, že součástí odborné péče poskytovatele úvěru je i taková obezřetnost, že poskytovatel nespoléhá na údaje a schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným žadatelem, ale sám tyto údaje prověří, případně si je nechá žadatelem doložit a v opačném případě se dopouští správního deliktu. 11. Dalším důvodem neplatnosti posuzované smlouvy o úvěru je zjevný rozpor jejího obsahu s dobrými mravy, tedy ve skutečnosti rozpor s požadavkem přiměřenosti, který stanoví významnou nerovnováhu práv a povinností v neprospěch žalovaného jako spotřebitele (ust. § 1813 o.z.). Soud tím má na mysli zjevný nepoměr finanční částky žalované poskytnuté (23 000 Kč) a úplaty, k jejímuž zaplacení se žalovaná měla zavázat (43 470 Kč). Smlouva je dále nevyvážená i v řadě dalších ujednání, a to ve prospěch žalobkyně a neprospěch žalované, pro nadbytečnost je však soud již neuvádí. 12. Soud tedy na základě závěru o neplatnosti uzavřené smlouvy hodnotil skutečnost, že žalobkyně žalované poskytla na její účet částku 23 000 Kč, ze které postupnými splátkami mělo být již uhrazeno 8 743 Kč. Jestliže tedy na straně žalované došlo k bezdůvodnému obohacení ve smyslu ust. § 2991 odst. 2 o.z., které je povinna dle odst. 1 cit. ust. žalobkyni vydat, pak lze žalobu shledat důvodnou pouze co do částky 14 266 Kč, která byla soudem žalobkyni přiznána. 13. Pokud jde o příslušenství pohledávky, v obecné rovině je při plnění z neplatné smlouvy nutné vycházet ze zásad bezdůvodného obohacení stanovených občanským zákoníkem. Ustanovení § 87 odst. 1 a 2 zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru (dále jen ZOS) však představuje speciální úpravu k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení, které vedle vypořádání plnění z neplatné smlouvy současně stanoví povinnost spotřebitele vrátit poskytnutou a dosud nesplacenou jistinu v době přiměřené možnostem spotřebitele. Účelem ust. § 87 ZOS je postih věřitele, který nedostatečně posoudil schopnost spotřebitele řádně splácet úvěr, v podobě ztráty zisku na smluvních úrocích, smluvních pokutách a dalších poplatcích. Současně je pak vypořádání poskytnutých plnění z neplatné smlouvy dle citovaného ustanovení projevem ochrany spotřebitele v tom smyslu, že poskytnutou jistinu není dlužník povinen vrátit ihned, ale až v době odpovídající jeho možnostem. Splatnost nevrácené jistiny tak nastává v době přiměřené možnostem spotřebitele, určení počátku prodlení spotřebitele s vrácením nesplacené jistiny proto není možné odvíjet od výzvy věřitele k plnění, jako je tomu v případě obecné úpravy bezdůvodného obohacení dle občanského zákoníku. Pokud spotřebitel vrací poskytnutou jistinu podle svých možností, nemůže se dostat do prodlení a věřiteli tak nemůže vzniknout nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o.z. Novou dobu splatnosti nevrácené jistiny je v takovém případě nutné určit dle dohody účastníků, v opačném případě ji založí soud svým rozhodnutím. Do této doby však není spotřebitel v prodlení s vrácením poskytnuté jistiny a věřitel není oprávněn žádat nejen veškeré smluvní úroky, poplatky či smluvní pokuty sjednané dle absolutně neplatné smlouvy, ale není ani oprávněn žádat úrok z prodlení, neboť splatnost nevrácené jistiny dosud nenastala (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20.4.2022, č.j. 33 Cdo 3675/2021). 14. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle ust. § 142 odst. 2 o.s.ř., neboť žalovaná byla ve věci v převažující části úspěšná. Žádné náklady jí však nevznikly a žalované nevzniklo na přiznání těchto nákladů právo.