61 C 98/2023-23 — Městský soud v Brně

1. Odůvodnění tohoto rozsudku vychází z ustanovení § 157 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“). 2. Předmětem řízení je nárok žalobkyně na určení vlastnictví a zaplacení částky uvedené ve výroku tohoto rozsudku. Dle tvrzení strany žalující tento nárok vznikl v souvislosti s uzavřením smlouvy č. [anonymizováno] ze dne 25.1.2023 a následného jednání žalovaného. Touto smlouvou převedla žalobkyně na žalovaného osobní automobil značky Fiat Panda [registrační značka] s tím, že žalovaný zajistí změnu údajů o vlastníkovi a provozovateli v registru vozidel. Žalobkyně z opatrnosti podala na registr žádost o změnu údajů. Ta však nemohla být učiněna z důvodu nečinnosti žalovaného a žalobkyně je do současné doby v registru vedena jako vlastník vozidla. Pro tento případ byla v kupní smlouvě sjednána pokuta ve výši 10 000 Kč, kterou žalobkyně uplatnila. 3. Dne 10.3.2023 obdržela žalobkyně výzvu od společnosti [právnická osoba] k vyzvednutí předmětného vozidla, které bylo na základě rozhodnutí Policie České republiky odtaženo z ulice [ulice a číslo] v [obec] a k zaplacení nákladů vzniklých v souvislosti s jeho odstraněním. Žalobkyně však výzvě nemůže vyhovět, protože se jedná o věc, která již není jejím vlastnictvím. Na výzvu k mimosoudnímu vyřešení věci žalovaný nereagoval. 4. Usnesením ze dne 29.5.2023 č. j. 61 C 98/2023-21 soud žalovaného v souladu s ust. § 114b o.s.ř. vyzval, aby se ve lhůtě třiceti dnů ode dne doručení uvedeného usnesení písemně vyjádřil ve věci samé k žalobě, která mu byla doručena spolu s ním. Zároveň soud žalovaného uvedeným usnesením poučil o následcích nesplnění této výzvy vyplývajících ze shora uvedeného zákonného ustanovení. 5. Dne 31.5.2023 bylo toto usnesení doručeno žalovanému do vlastních rukou. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. 6. Vzhledem k tomu, že se žalovaný nevyjádřil ve smyslu ust. § 114b o.s.ř. ve stanovené třicetidenní lhůtě která marně uplynula dnem 30.6.2023, jsou splněny všechny podmínky ust. § 153a odst. 3 o.s.ř. ve spojení s ust. § 114b odst. 5 o.s.ř. pro vydání rozsudku pro uznání. Soud má proto za to, že žalovaný nárok uplatněný žalobou uznává a na základě tohoto uznání (fikcí) rozhodl rozsudkem v souladu s žalobním návrhem, neboť se nejedná o věc, ve které by nebylo možné uzavřít a schválit smír dle ust. § 99 odst. 1 o.s.ř. Nárok žalobce uplatněný žalobou není v rozporu s žádnou kogentní občanskoprávní normou. Podle ust. § 153a odst. 2 o.s.ř. rozsudek pro uznání totiž nelze vydat ve věcech, v nichž nelze uzavřít a schválit smír (§ 99 odst. 1 a 2 o.s.ř.). Meze možností rozhodnout rozsudkem pro uznání jsou tedy zákonem dány týmiž okolnostmi, jimiž je omezena možnost uzavřít a schválit soudní smír. Znamená to, že rozsudkem pro uznání nelze rozhodnout ve věcech, u nichž jejich povaha nepřipouští uzavření smíru a tehdy, kdy by rozsudek pro uznání byl v rozporu s právními předpisy. Právní teorie i soudní praxe zastává názor, že uzavření smíru je přípustné zpravidla ve věcech, v nichž jsou účastníci v typickém dvoustranném poměru, jestliže hmotněprávní úprava nevylučuje, aby si účastníci mezi sebou upravili právní vztahy dispozitivními úkony. Z uvedeného vyplývá, že povahou věci je vyloučeno uzavřít smír zejména a) ve věcech, v nichž lze zahájit řízení i bez návrhu (srov. § 13 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních (dále jen „z. ř. s.“)); b) ve věcech, v nichž se rozhoduje o osobním stavu (srov. 13 z. ř. s. ve spojení s §§ 367, 371 z. ř. s.); c) ve věcech, v nichž hmotné právo nepřipouští vyřízení věci dohodou účastníků právního vztahu. Zda smír není v rozporu s právními předpisy je soud povinen zkoumat při rozhodování o schválení smíru. Protože smír je dvoustranným dispozitivním úkonem účastníků, který má základ v hmotném právu, je v rozporu s právními předpisy zejména tehdy, jestliže a) dohoda účastníků je z hlediska obecných požadavků kladených na právní úkony neplatná; z tohoto pohledu je v rozporu s právními předpisy i takový smír, který nebyl učiněn určitě a srozumitelně (uvedený požadavek je důležitý také proto, že schválený smír je titulem pro exekuci); b) se příčí kogentním ustanovením zákona nebo je obchází (srov. Bureš, Drápal, Krčmář, Mazanec, Občanský soudní řád, Komentář, I. díl, 6. vydání, 2003, C.H.Beck, str. 332, bod 5 a 6). 7. V posuzované věci se jedná o spor z povinností plynoucích z uzavřené kupní smlouvy, tedy na zaplacení kupní smlouvy a určení vlastnictví k předmětu koupě. Z toho, co bylo řečeno o přípustnosti uzavření soudního smíru, je nepochybné, že předmětem tohoto řízení jsou subjektivní majetková práva, jimiž mohou účastníci (jejich nositelé) podle jejich povahy i podle příslušných zákonných předpisů volně nakládat, o nichž se rozhoduje ve sporném řízení, ve kterém tedy účastníci mohou uzavřít a schválit smír. Ke shora uvedeným závěrům dospěl Nejvyšší soud ČR ve věci sp. zn. 30 Cdo 641/2005. 8. S ohledem na shora uvedené má tak soud s odkazem na ustanovení § 114b o.s.ř. za to, že žalovaný uznal nárok, který je žalobou uplatňován, a proto ve věci rozhodl rozsudkem pro uznání dle ustanovení § 153b odst. 1 o.s.ř. 9. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle ust. § 142 odst. 3 o.s.ř. Žalobkyně byla v řízení plně úspěšná. Soud jí proto přiznal náklady vynaložené na zaplacení soudního poplatku ve výši 3 000 Kč a dvakrát 300 Kč z titulu náhrady hotových výloh za předžalobní výzvu a podání žaloby dle ust. § 151 odst. 3 o.s.ř. a ve výši stanovené vyhláškou č. 254/2015 Sb.