94 C 151/2022-62 — Městský soud v Brně

1. Předmětem řízení byla žaloba, kterou se žalobkyně domáhala zaplacení částky 186 327,86 Kč s příslušenstvím. Žalobkyně uvedla, že mezi účastníky byla dne 16. 2. 2015 uzavřena smlouva o úvěru [číslo] na jejímž základě byl žalovanému poskytnut úvěr ve výši 700 000 Kč. Mezi stranami byl sjednán úrok ve výši 7,50 % ročně. Žalovaný na svůj dluh uhradil částku 748 414,89 Kč. 2. V souladu s ustanovením § 115a občanského soudního řádu v platném znění (dále jen o.s.ř.) a v souladu s ustanovením § 156 odst. 1 o.s.ř. soud ve věci rozhodoval bez nařízení jednání, na základě účastníky předložených listinných důkazů. 3. Z provedených důkazů má soud prokázáno, že mezi žalobkyní a žalovaným byla uzavřena smlouva, na jejímž základě byl žalovanému poskytnut úvěr ve výši 700 000 Kč, který se žalovaný zavázal splácet prostřednictvím splátek ve výši 9 905 Kč měsíčně se splatností první splátky ke dni 16. 3. 2015. Strany si sjednaly úrok ve výši 7,50 % ročně (ze Smlouvy o úvěru ze dne 16. 2. 2015, ze Sazebníku a Všeobecných obchodních podmínek). 4. Žalovaný na svůj dluh uhradil částku 748 414,89 Kč. 5. Dopisem ze dne 27. 7. 2021 byl žalovaný vyzván k úhradě dluhu ve výši 29 749 Kč (z výzvy ze dne 27. 7. 2021). Následně se stala celá nezaplacená částka ke dni 28. 8. 2021 splatnou (výzva ze dne 28. 8. 2021). Žalovaný byl před podáním žaloby vyzván k zaplacení celé dlužné částky ve výši 200 405,52 Kč (z výzvy k úhradě 23. 2. 2022, z podacího lístku). 6. Žalobkyně ověřovala v době uzavření smlouvy úvěruschopnost žalovaného z údajů, které žalovaný vyplnil v žádosti o poskytnutí úvěru a nahlédnutím do žalovaným předložených dokumentů a dostupných databází. Pro stanovení životních výdajů žalovaného vycházela žalobkyně ze svého interního statistického modelu. 7. Žalovaný uvedl, že je od 12. 6. 2007 zaměstnán u společnosti Česká pošta s.p. a jeho měsíční příjem činí 19 352 Kč, což bylo ověřeno výpisem z účtu žalovaného, ze kterého však kromě příjmu žalovaného nevyplývají skoro žádné další transakce a především je z něj zřejmé, že konečný zůstatek na účtu žalovaného se udržuje jen těsně v kladných číslech, tj. že žalovaný nemá finanční rezervy. Žalovaný rovněž uvedl, že bydlí v nájmu, přičemž výši nájemného nesdělil. Výdaje žalovaný neuvedl žádné. Dále v žádosti žalovaný sdělil, že splácí úvěr ve výši 5 784 Kč (ze žádosti o poskytnutí úvěrového produktu ze dne 16. 2. 2015, z výpisů z účtu žalovaného). Žalobkyně dotazem do registru CCB a vlastních systémů zjistila, že žalovaný má u žalobkyně úvěr se splátkou 5 549 Kč. Tento byl konsolidován částí úvěru, jenž je předmětem tohoto řízení. Výdaje žalobkyně stanovila podle svého interního ekonomického modelu na částku 7 479 Kč (z posouzení úvěruschopnosti klienta). 8. Právním posouzením prokázaného skutkového stavu soud dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. 9. Žalobkyně poskytla na základě smlouvy o úvěru žalovanému částku 700 000 Kč. Vzhledem k tomu, že v tomto vztahu věřitel vystupoval ve smyslu § 420 odst. 1 o. z. v postavení podnikatele a žalovaný ve smyslu § 419 o. z. jako spotřebitel, jedná se o spotřebitelský úvěr a na daný závazek dopadá úprava zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru. 10. V souladu s ustanovením § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru bylo povinností žalobkyně před uzavřením smlouvy prvně zkoumat s odbornou péčí schopnost žalované tento spotřebitelský úvěr splácet. Schopnost dlužníka splácet úvěr má věřitel povinnost zkoumat na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet (§ 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru). Věřitel má s odbornou péčí posoudit, zda dlužník nebude mít zjevný problém úvěr splácet (nález Ústavního soudu ČR sp. zn. III. ÚS 4129/18), přičemž součástí odborné péče věřitele je taková obezřetnost, že poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným dlužníkem, ale sám tyto údaje prověří, případně si je nechá od dlužníka doložit (rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, č. j. 1 As 30/2015-39). 11. V projednávané věci žalobkyně tvrdila, že jí žalovaný poskytl informace, na jejichž základě bylo možno posoudit jeho úvěruschopnost s odbornou péčí, a že žalobkyně tyto poměry prověřovala také nahlédnutím do veřejných rejstříků. Z provedeného dokazování však nevyplývá, že by žalobkyně schopnost žalovaného úvěr splácet s odbornou péčí posoudila. Žalobkyně vycházela při posuzování úvěruschopnosti ze žádosti o poskytnutí úvěru, v níž je uvedena příjmová stránka (doložená výpisem z účtu), nicméně zcela absentuje stránka výdajová, kterou žalobkyně suplovala použitím statistických dat. Žalobkyně tak zcela rezignovala na své povinnosti, když o výdajích neměla žádné reálné informace, natož pak, aby je jakkoliv ověřovala. Schopnost řádně splácet úvěr přitom není určena pouze výší příjmů, ale celou řadou dalších faktorů, zejména výší reálných výdajů, otázkou životního stylu či skutečností, zda dlužník splácí jiné splátky. Přitom právě výdajovou stránku úvěrované osoby má žalobkyně povinnost důkladně zkoumat, aby mohla srovnáním příjmů a výdajů řádně posoudit, jaký je převis příjmů nad skutečnými výdaji, a tedy jaká je reálná schopnost uvažovaný úvěr řádně a bez problémů splácet. Tvrzení žalobkyně o lustraci žalovaného ve veřejně přístupných rejstřících poté není žádným způsobem doloženo. Za této situace tak nelze dospět k jinému závěru, než že žalobkyně jakožto poskytovatel úvěru své povinnosti posoudit schopnost žalovaného splácet úvěr s odbornou péčí nedostála a pokud této povinnosti nedostála, je smlouva s odkazem na ustanovení § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru a na ustanovení § 588 občanského zákoníku pro rozpor se zákonem absolutně neplatná, neboť jde o smlouvu, která svým účelem odporuje zákonu (k tomu srov. opět rozsudek Nejvyššího soudu ČR zn. 33 Cdo 2178/2018 ze dne 25. 7. 2018 či opět nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 4129/18 ze dne 26. 2. 2019). 12. Převzal-li žalovaný předmět úvěru na základě neplatně sjednané smlouvy, pak je jeho povinností tuto částku vrátit v souladu s výše citovaným ustanovením § 2991 odst. 1 o. z. jako bezdůvodné obohacení na základě plnění bez právního důvodu. Žalovaný od žalobkyně obdržel částku 700 000 Kč a uhradil částku 737 313,24 Kč. Ze strany žalovaného tudíž došlo k vrácení celé výše bezdůvodného obohacení a je spíše na žalobkyni, aby žalovanému přeplatek vyúčtovala, vrátila. Soudu proto žalobu výrokem I. zamítnul. 13. Neplatnost právního jednání postihuje všechna ujednání svou povahou neoddělitelná od smlouvy o úvěru, tedy postihuje také ujednání o úroku, smluvních pokutách, poplatcích, pojištění a dalších plněních (§ 576 o. z.). Soud proto ohledně dalších požadovaných nároků žaloby zamítl, neboť nad přisouzené částky, které představují bezdůvodné obohacení žalovaného, jsou veškerá ujednání z uvedených smluv o úvěru co do základu a výše nedůvodná, neboť smlouvy jsou jako celek neplatné z důvodu porušení zákonné povinnosti věřitele zkoumat schopnost dlužníka splácet úvěr před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru. 14. Pokud jde o požadovaný úrok z prodlení z jistiny, důvodová zpráva k ustanovení § 9 zákona o spotřebitelském úvěru uvádí, že s ohledem na fakt, že z neplatnosti smlouvy vyplývá povinnost stran vzájemně si bez zbytečného odkladu vrátit poskytnutá plnění na základě ustanovení o bezdůvodném obohacení, stanoví se na ochranu spotřebitele, že poskytnutou jistinu není povinen vrátit ihned, avšak v době odpovídající jeho možnostem. Pokud spotřebitel vrací poskytnutou jistinu podle svých možností, nemůže se dostat do prodlení, což je hlavním cílem ochrany. V obecné rovině z uvedeného vyplývá, že dokud se spotřebitel nedostane do prodlení s vrácením poskytnuté jistiny, nemůže poskytovateli úvěru vzniknout nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. (srovnej rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 3675/2021 ze dne 20. 4. 2022). 15. Pokud jde o výrok o náhradě nákladů řízení, dle ust. § 142 odst. 1 o. s. ř. by měl právo na náhradu nákladů řízení žalovaný, který měl ve věci úspěch oproti neúspěšné žalobkyni. Žalovanému však v řízení žádné účelně vynaložené náklady nevznikly, proto soud rozhodl tak, že žádnému z účastníků náhradu nákladů nepřiznal.