94 C 94/2022-34 — Městský soud v Brně

1. Návrhem ze dne 29. 10. 2021 se žalobkyně domáhala zaplacení částky 15 000 Kč s příslušenstvím s tím, že dne 19. 10. 2007 žalovaná uzavřela s právním předchůdcem žalobkyně [právnická osoba] smlouvu o půjčce. Žalovaná nezaplatila na svůj dluh ničeho, sjednané úroky a poplatky nejsou předmětem tohoto řízení, žalobkyně, jíž byla pohledávka postoupena, tak požaduje toliko jistinu a úroky z prodlení. 2. Žalovaná se k podané žalobě nevyjádřila. 3. Soud k projednání věci samé nenařizoval jednání, neboť účastníci neměli proti tomuto postupu soudu námitky a z předložených listinných důkazů učinil tento závěr o skutkovém stavu věci (§ 115a ve spojení s § 101 odst. 4 o.s.ř.): 4. Smlouvou ze dne 19. 10. 2007 [právnická osoba] poskytl žalované částku 15 000 Kč s tím, že žalovaná zaplatí navíc„ poplatek“ ve výši 10 440 Kč. Převzetí celé částky v hotovosti potvrdila žalovaná podpisem smlouvy. Celkový dluh ve výši 25 440 Kč měla žalovaná zaplatit v 53 týdenních splátkách po 480 Kč. 5. Žalobkyně v rámci uzavírání smlouvy zjistila, že žalovaná dosahuje jakožto prodavačka měsíčního příjmu 9 660 Kč, na nájemním bydlení vynakládá měsíčně částku 2 000 Kč a na domácnost také částku 2 000 Kč (zákaznická karta). Příjmy a výdaje žalobkyně nijak neprověřovala. 6. Dne 18. 12. 2020 postoupila [právnická osoba] za žalovanou žalobkyni (smlouva o postoupení pohledávek, seznam postupovaných pohledávek, oznámení žalované, podací lístek z 1. 2. 2021). Žalobkyně vyzvala žalovanou k zaplacení předžalobní upomínkou (předžalobní výzva z 29. 7. 2021, podací lístek z 30. 7. 2021). 7. Mezi právní předchůdkyní žalobkyně, společností [právnická osoba] a žalovanou byla uzavřena smlouva o zápůjčce, která je podle svého obsahu smlouvou o spotřebitelském úvěru (§ 657 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, v tehdejším znění, článek 8 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS). 8. Soud nejprve z úřední povinnosti zabýval tím, zda společnost žalobkyně jakožto věřitel před uzavřením smlouvy o úvěru splnila svou povinnost posoudit úvěruschopnost žalované – dlužníka, neboť úvěrová smlouva měla být jakožto s dlužníkem uzavřena se spotřebitelem (§ 419 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku). K námitce žalobkyně, že smlouva byla uzavřena před účinností zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, soud uvádí, že úvěruschopnost je třeba z moci úřední posuzovat už u smluv uzavřených ode dne 23.4.2008, kdy se stala účinnou směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru, neboť články 8 a 23 směrnice č. 2008/48/ES musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele (rozsudek ze dne 5. března 2020, vydaném ve věci C -679/18). 9. Schopnost dlužníka splácet úvěr má věřitel povinnost zkoumat na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet (§ 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru). Věřitel má s odbornou péčí posoudit, zda dlužník nebude mít zjevný problém úvěr splácet (nález Ústavního soudu ČR sp. zn. III. ÚS 4129/18), přičemž součástí odborné péče věřitele je taková obezřetnost, že poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným dlužníkem, ale sám tyto údaje prověří, případně si je nechá od dlužníka doložit (rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, č. j. 1 As 30/2015-39), neboť pouhá ničím nepodložená prohlášení spotřebitele nemohou být sama o sobě kvalifikována jako dostatečná, nejsou-li podepřena žádnými doklady (rozsudek Soudního dvora EU sp. zn. C -449-13). 10. Žalobkyně neprokázala, že by prověřovala ani samotné příjmy žalované ani její výdaje, kdy z toho co uvedla žalovaná při sjednávání v zákaznické kartě bylo možné dovodit, že její majetkové poměry nejsou dobré (příjem pod 10 000 Kč). Právní předchůdkyně žalobkyně se nepozastavila ani nad tím, zda a kde žalovaná vynakládá na nájemním bydlení pouze částku 2 000 Kč, kdy minimálně tato okolnost měla vést právní předchůdkyně žalobkyně k pochybnostem o poměrech žalované a k nutnosti jejich prověření, nikoli jen spoléhání na tvrzení žalované. 11. Pokud tedy byla následně mezi žalobkyní jakožto věřitelem a žalovanou jakožto dlužníkem, uzavřena úvěrová smlouva je tato smlouva pro rozpor se zákonem na ochranu spotřebitele směrnice č. 2008/48/ES) neplatná. 12. Soud se dále zabýval otázkou platnosti ujednání o výši souhrnného poplatku a dospěl k závěru, že tento nárok požadovaný žalobkyní je neplatný také pro rozpor s dobrými mravy (§ 39 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku) a pro rozpor se zákonem (§ 56 odst. 1 občanského zákoníku), neboť ujednání o odměně ve výši zcela zjevně nepřiměřené částce poskytnuté na úvěru a znamená k újmě spotřebitele značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran, a to v části, v níž tato částka přesahuje 30 % z jistiny za dobu splatnosti úvěru. Není přitom podstatné, jak poskytovatel úvěru svou odměnu ve smlouvě označí (typicky jako„ poplatek za poskytnutí úvěru“,„ obchodní úrok“ – stanovený ovšem fixní částkou bez ohledu na fakticitu plateb, případně jakékoli jiné označení), ani to, zda tuto odměnu označuje a uvádí jako celkovou částku, či zda uvádí jakékoli její složky. Za podstatné je třeba považovat to, že všechny tyto částky jsou svou povahou odměnou poskytovatele úvěru, a musí být přiměřené výši poskytované částky a délce doby, po niž je úvěr splácen (srov. např. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 3. 2012, sp. zn. 101 VSPH 14/2012 vydaný ve skutkově i právně obdobné věci). 13. Vzhledem k tomu, že právní důvod plnění právní předchůdkyně žalobkyně odpadl (úvěrová smlouva je neplatná) je třeba na plnění, které žalobkyně poskytla žalované ve výši 10 000 Kč, hledět nikoli jako na plnění právní předchůdkyně žalobkyně ze smlouvy, ale jako na bezdůvodné obohacení žalované (§ 451 an. občanského zákoníku). Soud proto výrokem I. přiznal žalobkyni, na níž právní předchůdkyně žalobkyně pohledávku postoupila, nárok na zaplacení poskytnuté půjčky – jistiny se zákonnými úroky z prodlení, splatnými od výzvy k zaplacení. Lhůtu k plnění pak soud stanovil přiměřenou, třídenní (§ 160 odst. 1 o.s.ř). 14. Výrokem II. pak soud žalobu do zbývajícího příslušenství (úroků z prodlení), na které žalobkyně z důvodu neplatnosti smlouvy o úvěru neměla nárok, zamítl. 15. Procesně co do jistiny plně úspěšné žalobkyni soud přiznal (§ 142 odst. 1 o.s.ř.) právo na náhradu nákladů řízení, které tvoří odměna za zastupování za tři úkony právní služby (příprava a převzetí zastoupení, výzva k plnění se základním skutkovým a právním rozborem předcházející návrhu ve věci samé, žaloba) ve výši 900 Kč (sazba odměny za jeden úkon činí 300 Kč, § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu) a náhrada hotových výdajů advokáta ve výši 300 Kč (režijní paušál za jeden úkon činí 100 Kč, § 14b odst. 5 písm. a) vyhlášky č. 177/1996 Sb.), náhradu daně z přidané hodnoty ve výši 252 Kč a soudní poplatek ve výši 800 Kč. Náhradu nákladů řízení v celkové výši 2 252 Kč uložil soud zaplatit žalované, a to do tří dnů od právní moci rozsudku (§ 160 odst. 1 o.s.ř.) k rukám zástupce žalobkyně (§ 149 odst. 1 o.s.ř.).