13 C 212/2024-29 — Městský soud v Brně

1. Žalobou doručenou soudu dne 2. 1. 2024 se žalobkyně domáhala zaplacení částky 27 769 Kč s příslušenstvím z titulu smlouvy o zápůjčce ze dne 24. 1. 2023 uzavřené mezi žalovaným a žalobkyní. Na základě uvedené smlouvy poskytla žalobkyně žalovanému finanční prostředky ve výši 18 000 Kč. Žalovaný se spolu s jistinou zavázal k zaplacení poplatku ve výši 4 387 Kč s tím, že splatnost obou nároků nastane dne 23. 2. 2023. Žalobkyně rovněž požadovala přisouzení nákladů spojených s uplatněním pohledávky o výši 2 500 Kč a smluvní pokuty o výši 5 382 Kč.2. Žalovaný se k podané žalobě nevyjádřil, přestože byl řádně obeslán.3. Soud k projednání věci samé nenařizoval jednání, neboť účastníci neměli proti tomuto postupu soudu námitky, a z předložených listinných důkazů učinil tato skutková zjištění (§ 115a ve spojení s § 101 odst. 4 o. s. ř.).4. Dne 21. 7. 2022 uzavřel žalovaný s žalobkyní smlouvu nazvanou „Smlouva o zápůjčce“, dle níž se žalobkyně zavázala poskytnout částku 18 000 Kč, kterou měl žalovaný splatit spolu s poplatkem za poskytnutí jistiny ve výši 4 387 Kč do 23. 2. 2023. Smlouva byla žalovaným podepsána elektronicky dálkovým způsobem zadáním PIN kódu. Nedílnou součástí smlouvy byly rovněž Všeobecné obchodní podmínky žalobkyně a Sazebník poplatků, dle nějž je žalobkyně oprávněna vymáhat za každou písemnou upomínku k úhradě dluhu částku 500 Kč. V bodu 2.3. smlouvy byla dále sjednána smluvní pokuta ve výši 0,1 % denně z dlužné částky (smlouva o zápůjčce ze dne 24. 1. 2023 + všeobecné obchodní podmínky). Jistinu ve výši 18 000 Kč žalobkyně zaslal žalovanému na jeho bankovní účet ještě v den uzavření smlouvy (výpis z běžného účtu žalobkyně ze dne 24. 1. 2023 + přípis od , právnická osoba, . ze dne 6. 9. 2024). Žalovaný byl k úhradě dlužné částky opakovaně upomínán (upomínky ze dne 2. 3. 2023, 9. 3. 2023, 16. 3. 2023, 25. 3. 2023 a 9. 4. 2023). K uhrazení dlužné částky byl žalovaný vyzván rovněž předžalobní výzvou ze dne 20. 11. 2023 (předžalobní výzva + podací lístek).5. Schopnost žalovaného řádně hradit úvěry byla dle tvrzení žalobkyně prověřována na základě informací poskytnutých žalovaným v žádosti o poskytnutí úvěru. Informace o rodinných, pracovních, příjmových a výdajových poměrech byly údajně ověřeny nahlédnutím do relevantních databází a na základě žalovaným předložených dokumentů. Žalobkyně však k uvedeným tvrzením nepředložila soudu žádné důkazy, a to ani přes výzvu soudu doručenou žalobkyni dne 21. 8. 2024. K uvedené výzvě žalobkyně uvedla, že k posouzení úvěruschopnosti žalovaného nebude doplňovat žádná tvrzení. O potřebě doplnit skutečnosti a důkazy stran ověření úvěruschopnosti žalované proto nebyla žalobkyně dále poučena podle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. Dle soudu tedy žalobkyně ve vztahu k prověřování úvěruschopnosti žalovaného neunesla břemeno tvrzení a břemeno důkazní.6. Soud má za to, že obdobně jako za předchozí právní úpravy obsažené v zákoně č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, platné a účinné do 30. 11. 2016, je namístě se i nyní, za účinnosti zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, z úřední povinnosti (tedy i bez námitky žalovaného) zabývat otázkou, zda ze strany žalobkyně jakožto poskytovatele úvěru byla před vlastním uzavřením smlouvy splněna její zákonná povinnost zkoumat s odbornou péčí úvěruschopnost spotřebitele (zde žalovaného). Žalovaný totiž smlouvu uzavíral v postavení spotřebitele ve smyslu § 419 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“). Z § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru plyne, že schopnost dlužníka splácet úvěr má věřitel povinnost zkoumat na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Věřitel má s odbornou péčí posoudit, zda dlužník nebude mít zjevný problém úvěr splácet (srov. nález Ústavního soudu ČR sp. zn. III. ÚS 4129/18), přičemž nesmí spoléhat toliko dlužníkova tvrzení, ale sám musí tato tvrzení ověřit, popřípadě si je nechat od od dlužníka dostatečně podložit (rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, č. j. 1 As 30/2015-39).7. Takto rozsáhlé požadavky na prověřování poměrů dlužníka ze strany věřitele jsou dány vývojem spotřebitelských vztahů, který má negativní celospolečenské dopady a vede ke spirále předlužování spotřebitelů, včetně pádu spotřebitele a všech osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů, jejich přechodu do šedé ekonomiky atd. (rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). Při výkladu a aplikaci právních předpisů, tj. i zákona o spotřebitelském úvěru, nelze pomíjet jejich účel a smysl, ale je v mich třeba vždy nalézat i zásady uznávané demokratickými právními státy (srov. nález Ústavního soudu ze dne 7. 5. 2009, sp. zn. I. ÚS 523/07). Mezi ně náleží i zásada rovnosti a s ní související zásada ochrany slabší strany, jejímž projevem je i ochrana spotřebitele, vtělená do zvláštní úpravy spotřebitelských vztahů, která usměrňuje v oblasti soukromého práva uplatnění obecné zásady autonomie vůle. Nelze tedy vycházet pouze z toho, že žalovaný smlouvu uzavřel, a pokud mu podmínky smlouvy nevyhovovaly, nemusel ji s žalobkyní uzavírat. Nelze současně tolerovat systematické porušování či obcházení zákona ze strany poskytovatelů jen s poukazem na zásadu pacta sunt servanda s tím, že spotřebitel přístup poskytovatele na připraveném formuláři odsouhlasil (rozhodnutí Krajského soudu v Praze sp. zn. 27 Co 221/2019).8. Žalobkyně v řízení neprokázala, že řádně zkoumala úvěruschopnost žalovaného, když před poskytnutím úvěru žalované nebyly zkoumány jeho pravidelné příjmy a výdaje, nebylo provedeno jejich porovnání s výši poskytnutého úvěru, a žalobkyně ani neuvedla, jakým konkrétním způsobem posuzovala schopnost žalovaného úvěr splácet. Obecné tvrzení o tom, že žalobkyně posoudila poměry žalovaného na základě jím poskytnutých údajů a nahlédnutím do dostupných evidencí, nelze považovat za dostatečné posouzení úvěruschopnosti žalovaného, obzvlášť za situace, kdy žalobkyně k těmto tvrzením nepředložila soudu ani přes výzvu žádné důkazy.9. V souladu s § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Pokud žalobkyně neprokázala, že dostatečně zjišťovala a prověřovala výdaje žalovaného, je zřejmé, že jednala v rozporu s touto svojí zákonnou povinností.10. Pokud tedy byla následně mezi žalobkyní jakožto věřitelem a žalovaným jakožto dlužníkem, uzavřena úvěrová smlouva, je tato smlouva neplatná jednak pro rozpor se zákonem (§ 580 odst. 1 o. z. ve spojení s § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018) a dále pro rozpor s dobrými mravy (§ 580 odst. 1 o. z., nález Ústavního soudu ČR sp. zn. III. ÚS 4129/18). Jak již soud konstatoval výše, jde o neplatnost absolutní, tzn. že úvěrová smlouva je neplatná, aniž by žalovaný neplatnost namítal.11. V řízení bylo zjištěno, že žalobkyně poskytla žalovanému částku o výši 18 000 Kč, kterou – a to ani zčásti – žalovaný žalobkyni nevrátil. Na straně žalovaného tedy došlo ve smyslu § 2991 o. z. k bezdůvodnému obohacení ve výši 18 000 Kč, což je částka, kterou musí žalovaný žalobkyni jako ochuzené vydat. Soud stanovil přiměřenou lhůtu k zaplacení bezdůvodného obohacení v souladu s ustanovením § 87 zákona o spotřebitelském úvěru, které je speciálním ustanovením vůči úpravě bezdůvodného obohacení v občanském zákoníku, a to 30 dnů od právní moci rozsudku. Tímto je též stanovena splatnost částky bezdůvodného obohacení, a případné prodlení žalovaného tak může nastat až po marném uplynutí soudem stanovené lhůty k zaplacení (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021). Proto soud výrokem I. podané žalobě částečně vyhověl.12. Vzhledem k tomu, že úvěrová smlouva byla z důvodu nedostatečného zkoumání úvěruschopnosti žalovaného absolutně neplatná, nepřiznal soud žalobkyni požadované poplatky, úroky z prodlení a smluvní pokutu, neboť podklad pro jejich přiznání – úvěrová smlouva – také odpadl. Ve zbytku žaloby týkající se úroků z prodlení, poplatků a smluvní pokuty proto soud žalobu výrokem II. zamítl.13. Výrokem č. III. soud rozhodl o nákladech řízení. podle ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř. když úspěch žalobkyně a žalované po kapitalizaci úroků ke dni vyhlášení rozsudku byl téměř stejný. Proto soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.