62 C 17/2024-39 — Městský soud v Brně

1. Žalobkyně se žalobou doručenou soudu dne 28. 7. 2023 domáhala po žalované zaplacení 13.180 Kč s příslušenstvím. Uvedla, že žalovaná uzavřela dne 8. 7. 2021 s právním předchůdcem žalobkyně (, právnická osoba, ) smlouvu o spotřebitelském úvěru č. , hodnota, , na základě které byla žalované v hotovosti poskytnuta částka 8.000 Kč. Žalovaná se zavázala vrátit tuto částku spolu s poplatkem v celkové výši 6.400 Kč v 60 týdenních splátkách po 240 Kč. Žalovaná neplnila řádně a včas smlouvou sjednané povinnosti a dostala se do prodlení s platbou pravidelných splátek; na dluh uhradila 1.220 Kč. S účinností ke dni 23. 3. 2023 právní předchůdce žalobkyně postoupil pohledávku za žalovanou na žalobkyni.2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila.3. Soud v této věci rozhodoval pouze na základě listinných důkazů, neboť to typová povaha věci umožňuje (skutková zjištění o právně významných skutečnostech, jež jsou mezi účastníky sporné, lze činit jen na základě listin) a bez jednání ve smyslu § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, v platném znění (dále jen „o. s. ř.“); žalobkyně s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasila, souhlas žalované se předpokládá (§ 101 odst. 4 o. s. ř.).4. Dne 26. 1. 2021 byla mezi společností , právnická osoba, , a žalovanou uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru č. , hodnota, . Žalovaná svým podpisem potvrdila, že jí byla v hotovosti poskytnuta částka ve výši 8.000 Kč a zavázala se tuto částku vrátit spolu s úrokem v pevné výši 1.600 Kč s úrokovou sazbou 22,38 % ročně, odměnou za administrativní činnost ve výši 1.600 Kč a poplatkem za hotovostní inkaso splátek ve výši 3.200 Kč; tj. celkem 14.400 Kč, v 60 týdenních splátkách ve výši 240 Kč nejpozději do 22. 3. 2022.5. V souvislosti s uzavřením smlouvy o úvěru byla vyplněna zákaznická karta žalované. Žalovaná uvedla, že je svobodná a má vyživovací povinnost vůči jedné osobě. Žalovaná byla v době žádosti o poskytnutí úvěru na mateřské/rodičovské dovolené, její čistý příjem činil 11.436 Kč (7.600 Kč mateřská/rodičovská podpora, 3.836 Kč příspěvek na dítě). Výdaje na bydlení žalované činily 4.182 Kč, osobní výdaje činily 5.400 Kč. Totožnost žalované byla ověřena předložením občanského průkazu, výše příjmů a výdajů byla ověřena předložením výměry mateřského/rodičovského příspěvku a nájemní smlouvou.6. Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 23. 3. 2023 byla pohledávka za žalovanou s účinností ke dni 23. 3. 2023 postoupena na žalobkyni. Žalovaná byla o postoupení pohledávky informována dopisem ze dne 19. 4. 2023; dopis byl odeslán téhož dne.7. Předžalobní výzvou ze dne 10. 7. 2023 žalobkyně upozornila žalovanou na výši dluhu a vyzvala ji k jeho zaplacení; výzva byla odeslána téhož dne.8. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“), poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.9. Podle § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.10. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem11. Podle § 87 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům.12. Podle § 547 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „občanský zákoník“), musí právní jednání obsahem a účelem odpovídat dobrým mravům i zákonu.13. Podle § 588 občanského zákoníku soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.14. Neplatnost smlouvy ve smyslu § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru jako důsledek porušení zákonem stanovené povinnosti poskytovatele (řádně a s odbornou péčí) posoudit úvěruschopnost spotřebitele, je neplatností absolutní. Soud k neplatnosti právního jednání, které se příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek, přihlíží i bez návrhu (srov. rozhodnutí ESD č. C–679/18 a též ÚS ČR, sp. zn. III ÚS 4129/18). Soud se proto z úřední činnosti nejdříve zabýval platností předmětné smlouvy o úvěru.15. Smluvní ujednání mezi účastníky bylo svým charakterem spotřebitelskou smlouvou, neboť žalobkyně v rámci své podnikatelské činnosti poskytovala spotřebitelům úvěry. Podle zákona o spotřebitelském úvěru je povinností věřitele s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr. Z posouzení úvěruschopnosti spotřebitele pak musí být zřejmé, že spotřebitel bude schopen splácet úvěr, jinak je smlouva o spotřebitelském úvěru neplatná.16. V posuzované věci žalovaná sice předložila předchůdci žalobkyně přehled o svých pravidelných měsíčních příjmech a výdajích, avšak ze zákaznické karty nevyplývá, že by informace poskytnuté žalovanou byly ze strany předchůdce žalobkyně dostatečně ověřovány. Zdrojem příjmu žalované byly pouze dávky státní podpory, žalovaná tedy byla v době žádosti o poskytnutí úvěru zcela závislá na podpoře poskytované státem. Příspěvek na dítě nadto nelze považovat za příjem žalobkyně, jak učinil předchůdce žalobkyně, neboť se jedná o částku, která je primárně určena pro potřeby nezletilého dítěte, nikoli rodiče. Přihlédnout je potřeba také k tomu, že předchůdce žalobkyně za použitelný příjem označil částku 1.854 Kč. Při zohlednění měsíčních výdajů na splátky, tj. 960 Kč, tak žalované měly zůstat volné prostředky pouze ve výši cca 900 Kč na zajištění veškerých potřeb svých i svého dítěte.17. Právní předchůdce žalobkyně tedy postupoval formálně a do žádosti o úvěr uvedl údaje sdělené žalovanou bez toho, aniž by dostatečně hodnotil příjmy a výdaje žalované, ačkoliv poskytnuté údaje samy o sobě vyvolávaly pochybnosti o jejich věrohodnosti. Právě dostatečné zjištění a ověření převisu příjmů nad výdaji úvěrované osoby je nutné pro určení schopnosti řádně hradit dluh. Pouhé doplnění čísel do formuláře, aniž je zřejmé, na základě, čeho a jak byly tyto údaje získány, proto nelze považovat za zákonem vyžadované posouzení s odbornou péčí „na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací“. Součástí odborné péče poskytovatele úvěru je taková obezřetnost, kdy poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným spotřebitelem, ale sám tyto údaje aktivně prověří, případně si je nechá od spotřebitele doložit, obzvláště pak v případě, že takto poskytnuté údaje vyvolávají pochybnosti o jejich pravdivosti (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, č.j. 1 As 30/2015-39, a dále rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp.zn. 33 Cdo 2178/2018).18. Právní předchůdce žalobkyně nedostál své zákonem stanovené povinnosti, když poskytl žalované úvěr v rozporu s § 86 zákona o spotřebitelském úvěru. Právní předchůdce žalobkyně zcela nesprávně vyhodnotil údaje o příjmech a výdajích žalované, řádně tedy neposoudil, jaké jsou skutečné volné měsíční prostředky žalované a zda tedy žalovaná bude schopna hradit splátky úvěru. Za této situace neměl být úvěr žalované vůbec poskytnut.19. Soud proto uzavřel, že smlouva o úvěru byla od počátku absolutně neplatná. V obecné rovině je při plnění z neplatné smlouvy nutné vycházet ze zásad bezdůvodného obohacení stanovených občanským zákoníkem. Ustanovení § 87 odst. 1 a 2 zákona o spotřebitelském úvěru však představuje