19 C 135/2025-19 — Městský soud v Brně

1. Žalobou doručenou soudu dne 1. 4. 2025 se žalobce domáhá zaplacení částky ve výši 12.339 Kč s příslušenstvím. Svoji žalobu odůvodnil tím, že právní předchůdce žalobce uzavřel s žalovaným smlouvu o úvěru, dle které poskytl žalované částku ve výši 8.500 Kč. Žalovaný se zavázal vrátit předchůdci žalobce zpět částku ve výši 12.339 Kč do 24. 12. 2023. Žalovaný však své povinnosti včas a řádně neplnil. Pohledávka za žalovaným byla následně postoupena na žalobce, který se nyní domáhá zaplacení dlužné částky.2. Žalovaný se k věci na výzvu soudu nevyjádřil.3. V souladu s § 115a ve spojení s § 101 odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), soud k projednání věci samé nenařizoval jednání, neboť účastníci neměli proti tomuto postupu námitky (žalovaný se na výzvu soudu nevyjádřil, žalobce vyjádřil souhlas již v návrhu) a ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky (žalobcem) předložených listinných důkazů.4. Z předložených listinných důkazů soud zjistil následující skutkový stav:5. Právní předchůdce žalobce (společnost , Anonymizováno, , právnická osoba, .) a žalovaný uzavřeli smlouvu o úvěru č. , spisová značka, dne , datum, . Na základě smlouvy se předchůdce žalobce zavázal poskytnout žalovanému peněžní prostředky ve výši 8.500 Kč a žalovaný se zavázal vrátit předchůdci žalobce celkovou částku 12.339 Kč, tedy jistinu navýšenou o úroky a poplatky, to vše do 24. 12. 2023 (prokázáno smlouvou a potvrzením o provedené platbě). RPSN dle obsahu smlouvy činila 1278,04 % a roční úroková sazba činila 36 %. Žalovaný dlužnou částku v uvedené lhůtě ani z části neuhradil.6. Ve věci posouzení úvěruschopnosti žalovaného žalobce uvedl, že původní věřitel za daným účelem toto ověřil nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele, konkrétně do insolvenčního rejstříku, centrální evidence exekucí, databáze SOLUS, NRKI a BRKI.7. Dne 13. 1. 2025 postoupil předchůdce žalobce pohledávku za žalovaným na společnost , právnická osoba, ., která následně postoupila ve stejný den pohledávku na žalobce, tedy na společnost , právnická osoba, . (prokázáno smlouvou o postoupení pohledávky včetně příloh). Žalobce oznámil žalovanému postoupení pohledávky dne 22. 1. 2025 (prokázáno oznámením včetně podacího lístku). Ve stejný den vyzval žalobce žalovaného k uhrazení dluhu před podáním žaloby, žalovaný však ani v této lhůtě dluh neuhradil (prokázáno výzvou).8. Věc byla s ohledem na § 3028 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z."), účinného od 1. 1. 2014, posouzena dle tohoto zákona, neboť se jedná o právní poměr vzniklý po 1. 1. 2014, a současně dle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „z. s. ú.“).9. Podle § 2395 o. z., smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.10. Podle § 580 odst. 1 o. z. je právní jednání neplatné, jestliže odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Dle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. Dle ustanovení § 586 o. z. platí, že je-li neplatnost právního jednání stanovena na ochranu zájmu určité osoby, může vznést námitku neplatnosti jen tato osoba.11. Podle § 86 odst. 1 z. s. ú. platí, že poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.12. Podle § 86 odst. 2 z. s. ú. poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.13. Podle § 87 odst. 1 z. s. ú. poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.14. Soud se nejprve z úřední povinnosti (SDEU C-679/18 OPR-Finance) zabýval tím, zda předchůdce žalobce jakožto věřitel před uzavřením smlouvy o úvěru splnil svou povinnost posoudit úvěruschopnost žalovaného – dlužníka, neboť úvěrová smlouva měla být jakožto s dlužníkem uzavřena se spotřebitelem (§ 419 o. z.). Schopnost dlužníka splácet úvěr má věřitel povinnost zkoumat především z informací, které se má snažit získat od dlužníka, příp. pokud by to bylo nezbytné, také z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů (§ 86 z. s. ú.). Věřitel má s odbornou péčí posoudit, zda dlužník nebude mít zjevný problém úvěr splácet (nález Ústavního soudu ČR sp. zn. III. ÚS 4129/18), přičemž součástí odborné péče věřitele je taková obezřetnost, že poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným dlužníkem, ale sám tyto údaje prověří, případně si je nechá od dlužníka doložit (rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, č. j. 1 As 30/2015-39).15. Žalobce uvedl, že pro posouzení úvěruschopnosti žalovaného bylo nahlíženo do veřejně přístupných rejstříků (insolvenční rejstřík, centrální evidence exekucí, SOLUS, NRKI, BRKI). Z uvedeného je však zřejmé, že ve vztahu k posouzení úvěruschopnosti nebyla příjmová ani výdajová stránka žalovaného nikterak ověřována. Dokumenty v podobě výpisů z účtu, pracovní smlouva, nájemní smlouva, hrazené inkaso či listiny prokazující příjem osoby spolužijící tak zcela absentují. Dle soudu je v tomto ohledu nutné zkoumat především to, zda dlužník v měsíčním saldu na výpisu z běžného účtu za delší časové období dosahuje přebytku, který je schopen pokrýt měsíční splátky a další mimořádné výdaje, či zda je dokonce stále v minusu a rozpouští úspory, příp. zda nějakými úsporami vůbec disponuje. Žalobce je navíc vázán péčí odbornou ve smyslu § 75 z. s. ú. Právní předchůdce žalobce však stav ohledně výdajů a příjmů žalovaného přesto žádným konkrétnějším způsobem neprověřil a poskytl žalovanému úvěr (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, č. j. 1 As 30/2015-39).16. Z uvedených důkazů tak dospěl soud k závěru, že předchůdce žalobce se pouze formálně spokojil s tvrzenými skutečnostmi, aniž by se zabýval reálným prověřením příjmů a výdajů žalovaného a nezjišťoval tak, zda je žalovaný natolik solventní, aby si mohl dovolit uzavřít úvěrovou smlouvu a vrátit navýšenou částku úvěru ve lhůtě splatnosti. Soud proto dospěl k závěru, že předchůdce žalobce nesplnil svou zákonnou povinnost coby věřitel, když před uzavřením smlouvy o úvěru neposoudil dodatečným způsobem úvěruschopnost žalovaného a peněžní částku mu přesto poskytl.17. Pokud tedy byla následně mezi původním věřitelem a žalovaným jakožto dlužníkem, uzavřena úvěrová smlouva, je tato smlouva neplatná jednak pro rozpor se zákonem na ochranu spotřebitele (§ 580 odst. 1 o. z. ve spojení s § 86 z. s. ú., rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018) a dále pro rozpor s dobrými mravy (§ 580 odst. 1 o. z., nález Ústavního soudu ČR sp. zn. III. ÚS 4129/18). Vzhledem k tomu, že se jedná o neplatnost pro rozpor se zákonem a dobrými mravy, jde o neplatnost absolutní, tzn. že smluvní ujednání v úvěrové smlouvě je neplatné, aniž by žalovaný neplatnost namítal (§ 588 o. z.). Pro absolutní neplatnost celé uvěrové smlouvy hovoří také zájem na zachování veřejného pořádku (§ 588 o. z.), tj. zájem na posílení principu zodpovědného úvěrování, jak bylo naznačeno výše. Koncepci relativní neplatnosti spotřebitelských smluv jako nedostatečnou ochranu spotřebitelských práv shledává i judikatura Ústavního soudu, kdy v usnesení pléna Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 1/10, bylo uvedeno, že koncepce relativní neplatnosti spotřebitelských smluv by byla nesouladnou s českým ústavním pořádkem, konkrétně s principy rovnosti, přiměřenosti a právní jistoty, kdy v soukromém právu uplatňovaná zásada autonomie vůle musí být korigována zásadou ochrany fakticky slabší smluvní strany (spotřebitele).18. Ze sh