42 C 9/2024-66 — Městský soud v Brně

1. Žalobou ze dne 18.9.2023 se žalobce domáhal po žalovaném zaplacení částky 98.329 Kč s příslušenstvím z titulu smlouvy o revolvingovém úvěru č. , hodnota, ze dne , datum, . Žalovaný se k žalobě přes výzvu soudu nevyjádřil.2. V souladu s § 115a ve spojení s § 101 odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“) soud k projednání věci samé nenařizoval jednání, neboť účastníci neměli proti tomuto postupu námitky (žalovaný se k věci na výzvu soudu nevyjádřil, žalobce vyjádřil svůj souhlas již v návrhu) a ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky (žalobcem) předložených listinných důkazů.3. Z předložených listinných důkazů soud učinil následující závěr o skutkovém stavu věci:4. Žalovaný uzavřel s žalobcem , datum, smlouvu o bezúčelovém revolvingovém úvěru č. , hodnota, , na jejímž základě se žalobce zavázal poskytnout žalovanému úvěr ve výši do 100.0000 Kč. (tzv. „, Anonymizováno, , dále ve smlouvě zakotveno, že rozsah služeb, poplatků a odměn odpovídá tarifu , Anonymizováno, , jméno FO, ) Revolvingový úvěr bylo možno čerpat prostřednictvím karty nebo jiným dohodnutým způsobem. Součástí smlouvy byl učiněn i sazebník obsahující úrokovou sazbu a poplatky; dále tvořily součást smlouvy sjednané úvěrové podmínky žalobce s kódem , Anonymizováno, . Pravidelná měsíční splátka byla tvořena 4% dlužné částky, nejméně ve výši 400 Kč. Celkem měl žalovaný na úvěru uhradit částku 114.702 Kč, při sjednaném ročním úroku ve výši 26,28 %, RPSN 30,74 %. V rámci poplatků sjednány např. poplatek za vedení účtu 39 Kč/měsíc, měsíční inkaso dlužné částky za poplatek 19 Kč/měsíc, v téže sazbě , Anonymizováno, , jednorázový odklad splátek za 199 Kč, poplatek za 2. a další poplatek z bankomatu ve výši 59 Kč. Dále bylo doloženo, že žalobce plnil ve prospěch žalovaného na úvěru celkem částku 100.000 Kč (dne 24.1.2023 částku 84.000 Kč převodem na účet č. , č. účtu, a dále dne 24.1.2023 převodem částky 16.000 Kč na účet č. , č. účtu, . Při jednorázovém čerpání celého úvěrového rámce tak dílčí splátka odpovídala splátce 4.000 Kč měsíčně. Žalovaný dosud v rámci splátek uhradil pouze částku 4.042 Kč platbou ze dne 21.2.2023. Způsob čerpání úvěru, splácení a jejich zacílení na úhradu dluhu vyplývá z výpisu sestavného žalobcem k uvedené smlouvě. Dopisem ze dne 19.6.2023 byl žalovaný vyzván k úhradě celkové dlužné částky 108.372,62 Kč ze sjednaného úvěru v souvislosti s jeho zesplatněním pro prodlení žalovaného se splátkami. Dopisem ze dne 13.7.2023 byl žalovaný ze strany žalobce vyzván k plnění dluhu v rámci předžalobní výzvy.5. Co se týká prověření úvěruschopnosti žalovaného, z karty klienta a úvěrové smlouvy vyplývá, že u toho jako u spotřebitele bylo evidováno, že je bezdětným, žijícím v podnájmu, s čistým zaměstnaneckým příjmem ve výši 33.000 Kč, s dalším příjmem domácnosti ve výši 25.000 Kč, s měsíčními výdaji domácnosti ve výši 28.000 Kč. Dále zaznamenána negativní evidence v registrech NRKI (zde pozitivní vyhodnocení), SOLUS (žádný závazek po splatnosti), CRIBIS/CEE a ISIR (nenalezen). Neuvedeny žádné další údaje ke konkrétním výdajům žalobce. Předloženou metodikou posouzení úvěruschopnosti žalobce vysvětloval své interní postupy a limity posuzování v dané oblasti. Z dodatečného předložení způsobu ověření bonity žalovaného (MLS klienta) žalobce poukazoval na dva způsoby prověření žalovaného (klient vs. domácnost), kdy ve svých propočtech operoval s měsíčními výdaji žalovaného ve výši 4.470 Kč (životní minimum) a částky 1.999 Kč (splátky jiným společnostem), včetně předjímané řešené splátky z revolvingového úvěru ve výši 4.000 Kč měsíčně. Blíže však nebyly jakkoli zpracovány reálné výdaje žalovaného, které mj. vyplývaly z jím předložených podkladů v podobě dílčích kopií částečných výpisů z jeho účtu u , právnická osoba, . (fotokopie displeje telefonu s otevřeným bankovnictvím). Právě z těchto částečných výpisů vyplynuly pravidelné odchozí platby označené jako „alimenty“ ve výši 4.000 Kč a „alimenty Lucka“ ve výši 4.500 Kč (každý z označených alimentů na jiný účet), dále pak výdaje označené jako „nájemné“ ve výši 15.000 Kč měsíčně. Z dalšího průzkumu žalobce vyplývaly jiné aktivní závazky žalovaného, konkrétně 1) osobní úvěr z 8.12.2022 v celkové výši 80.000 Kč, splátky á 1.999 Kč, zbývajících 60 splátek ve výši 119.939 Kč, dále pak 2) otevřený kontokorentní úvěr ve výši 5.000 Kč z 8.12.2022, dosud bez čerpání. Dále zjištěny z historie 2 odvolané splátkové kontrakty, 1 odmítnutá žádost o kreditní kartu. Další reálné běžné výdaje žalovaného (strava, doprava, léky, volný čas apod.) nebo dopady jím nepřiznané rodinné situace (reálně zjistitelná povinnost k úhradě alimentů, tudíž očekávatelné vyživovací povinnosti) nebyly jakkoli zohledněny. Reálná existence dalšího příjmu domácnosti nebyla jakkoli neprověřena.6. Dle ust. § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, v platném znění (dále jen „o. z.“), smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.7. Dle ust. § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „ZoSU“), poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.8. Dle ust. § 86 odst. 1 ZoSU poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.9. Dle ust. § 580 odst. 1 OZ neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.10. Dle ust. § 588 OZ soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.11. Soud se nejprve z úřední povinnosti (SDEU C-679/18 OPR-Finance) zabýval tím, zda žalobce jakožto věřitel před uzavřením smlouvy o úvěru splnil svou povinnost posoudit úvěruschopnost žalovaného coby dlužníka, neboť úvěrová smlouva měla být jakožto s dlužníkem uzavřena se spotřebitelem (§ 419 o. z.). Schopnost dlužníka splácet úvěr má věřitel povinnost zkoumat především z informací, které se má snažit získat od dlužníka, příp. pokud by to bylo nezbytné, také z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů (§ 86 ZoSU). Věřitel má s odbornou péčí posoudit, zda dlužník nebude mít zjevný problém úvěr splácet (nález Ústavního soudu ČR sp. zn. III. ÚS 4129/18), přičemž součástí odborné péče věřitele je taková obezřetnost, že poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným dlužníkem, ale sám tyto údaje prověří, případně si je nechá od dlužníka doložit (rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, č. j. 1 As 30/2015-39).12. Takto rozsáhlé požadavky na prověřování poměrů dlužníka ze strany věřitele jsou dány vývojem spotřebitelských vztahů, který má negativní celospolečenské dopady a vede ke spirále předlužování spotřebitelů, včetně pádu spotřebitele a všech osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů, jejich přechodu do šedé ekonomiky atd. (rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). Při výkladu a aplikaci právních předpisů, tj. i zákona o spotřebitelském úvěru, nelze pomíjet jejich účel a smysl, ale je v něm třeba vždy nalézat i zásady uznávané demokratickými právními státy (srov. nález Ústavního soudu ze dne 7. 5. 2009, sp. zn. I. ÚS 523/07). Mezi tyto náleží i zásada rovnosti a s ní související zásada ochrany slabší strany, jejímž projevem je i ochrana spotřebitele, vtělená do zvláštní úpravy spotřebitelských vztahů, která usměrňuje v oblasti soukromého práva uplatnění obecné zásady autonomie vůle. Nelze tedy vycházet pouze z toho, že žalovaný smlouvu uzavřel, a pokud mu podmínky smlouvy nevyhovovaly, nemusel ji s žalobkyní uzavírat. Nelze současně tolerovat systematické porušování či