13 C 179/2025-46 — Městský soud v Brně

1. Žalobou doručenou soudu dne , datum, se žalobkyně domáhala vydání rozhodnutí, jímž by soud žalovanému uložil povinnost k zaplacení částky 31 650,48 Kč s příslušenstvím, a to z titulu smlouvy o úvěru č. , hodnota, uzavřené mezi žalobkyní a žalovaným dne , datum, . Žalobkyně uvedla, že na základě uvedené smlouvy převedla na bankovní účet žalovaného postupně částky 5 000 Kč, 8 000 Kč a 1 017 Kč, a to jako úvěr z uvedené smlouvy. Protože však žalovaný úvěr řádně a včas nesplácel a do doby podání žaloby na něm uhradil pouze 17,14 Kč, rozhodla se žalobkyně dlužnou jistinu úvěru včetně příslušenství a poplatků vymáhat po žalovaném soudní cestou.2. Žalovaný se k žalobě přes výzvu soudu nevyjádřil.3. Soud k projednání věci samé nenařizoval jednání, neboť lze ve věci rozhodnout jen na základě účastníky předložených důkazů a účastníci s tímto postupem souhlasili (§ 115a o. s. ř.) Zatímco žalobkyně svůj souhlas vyjádřila již ve svém návrhu na zahájení řízení, žalovaný na příslušnou výzvu soudu, která mu byla doručena dne 22. 1. 2026, nereagoval. S odkazem na znění ustanovení § 101 odst. 4 o. s. ř. má proto soud za to, že žalovaná s postupem podle § 115a o. s. ř. souhlasila.4. Z předložených listinných důkazů učinil soud tato skutková zjištění (§ 115a ve spojení s § 101 odst. 4 o. s. ř.):5. Ze smlouvy o revolvingovém spotřebitelském úvěru č. , hodnota, ze dne , datum, soud zjistil, že mezi žalobkyní a žalovaným byla uzavřena dálkovým způsobem smlouva o úvěru. Na jejím základě se žalobkyně zavázala žalovanému poskytnout úvěr až do výše 80 000 Kč, a to bezhotovostně pod variabilním symbolem , var. symbol, . Smlouvu žalovaný podepsal elektronicky a jeho totožnost byla ověřena prostřednictvím služby , Anonymizováno, . Úvěr ve výši 8 000 Kč, 5 000 Kč a 1 017 Kč poskytla žalobkyně žalovanému na jeho bankovní účet č. , č. účtu, (prokázáno výpisem z bankovního účtu žalovaného vč. potvrzení banky o majiteli účtu).6. Co se týče zjišťování úvěruschopnosti žalovaného ze strany žalobkyně před uzavřením smlouvy o úvěru, k němu soud zjistil následující: Z listiny označené jako „Identifikovatelné příjmy“ vyplývá, že žalovaný doložil svůj příjem v průměrné výši 32 300 Kč měsíčně prostřednictvím výpisu ze svého bankovního účtu. Z výpisu posouzení úvěruschopnosti pak vyplývá, že žalovaný sdělil, že má čistý měsíční příjem ve výši 33 500 Kč, náklady na bydlení ve výši 2 000 Kč a další výdaje ve výši 10 716 Kč měsíčně. Z uvedeného výpisu je zřejmé, že výdaje žalovaného byly automaticky vypočteny, a to jako tzv. minimální výdaje ve výši 7 369,66666666667 Kč. Výpis též obsahuje údaj o částce, kterou žalovaný v době před uzavřením úvěrové smlouvy s žalobkyní hradil na své předchozí nesplacené úvěry.7. Žalovaný úvěr žalobkyni zcela neuhradil, byť byl k jeho úhradě a dále i k úhradě poplatků vyzván, a to jak e-mailem žalobkyně ze dne , datum, , tak následně též právním zástupcem žalobkyně prostřednictvím předžalobní výzvy ze dne 29. 8. 2025 (prokázáno e-mailem a předžalobní výzvou vč. potvrzení o podání).8. Po podřazení zjištěného skutkového stavu pod shora citovaná ustanovení občanského zákoníku a zákona o spotřebitelském úvěru soud dospěl k závěru, že žaloba je důvodná, avšak pouze v rozsahu nevrácené části jistiny ve výši 13 999,86 Kč.9. Mezi žalobkyní a žalovaným byla uzavřena smlouva o úvěru ve smyslu § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“) ve spojení s § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „občanský zákoník“). Na jejím základě žalobkyně žalovanému poslala na jeho bankovní účet tři samostatné částky v souhrnné výši 14 017 Kč.10. Jelikož byla žalobkyně osobou poskytující úvěr v rámci své podnikatelské činnosti ve smyslu § 7 zákona o spotřebitelském úvěru, byla jakožto poskytovatel úvěru povinna před uzavřením smlouvy o úvěru důkladně posoudit úvěruschopnost žalovaného, jak vyžaduje § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Poklud by soud došel k závěru, že žalobkyně tuto svou povinnost nesplnila, byla by smlouva o úvěru absolutně neplatná, a žalovaný by tak byl povinen vrátit žalobkyni toliko poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru, a to v době přiměřené jeho možnostem (srov. § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru). Proto se soud v prvé řadě zabýval otázkou, zda vůbec žalobkyně tuto svou předsmluvní povinnost řádně splnila.11. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru měla žalobkyně prověřit úvěruschopnost žalovaného na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných informací, přiměřených k povaze, délce, výši a rizikovosti úvěru, získaných z relevantních vnitřních nebo vnějších zdrojů, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Žalovanému přitom měla úvěr poskytnout pouze tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti žalovaného vyplynulo, že zde nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti žalovaného spotřebitelský úvěr splácet.12. Posuzování úvěruschopnosti poskytovatelem úvěru představuje kvalifikovanou činnost profesionála v příslušném oboru. Odborná péče poskytovatele úvěru přitom spočívá mj. v tom, že se nemůže bez dalšího spoléhat na údaje tvrzené spotřebitelem. Jak v tomto ohledu opakovaně zdůraznil Nejvyšší soud, věřitel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nepostupuje s odbornou péčí, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Odborná péče totiž předpokládá, že poskytovatel údaje, které mu spotřebitel uvedl, ověří, resp. že si je nechá od spotřebitele podložit (srov. rozsudky Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018., sp. zn. 33 Cdo 201/2018 a 33 Cdo 2981/2022). Obdobně jako Nejvyšší soud se vyjádřil též Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku ze dne 1. 4. 2015, č. j. 1 As 30/2015-39, který byl publikován ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pod č. 3225/2015, a jehož závěry opakovaně citoval též Ústavní soud – viz nálezy sp. zn. III. ÚS 4129/18 či Pl. ÚS 10/17).13. Uvedené závěry českých soudů jsou zcela v souladu s judikaturou Soudního dvora Evropské unie (dále jen „SDEU“), který v rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C-449/13 uvedl, že poskytovatel úvěru má povinnost (a nese v tomto ohledu důkazní břemeno) posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací a na informace podané jen spotřebitelem může spoléhat jen tehdy, jsou-li dostatečné a podložené doklady.14. Ačkoliv je ze shora uvedeného zřejmé, že nejvýznamnější roli v rámci zkoumání úvěruschopnosti hraje zejména ověřování získaných informací, žalobkyně tuto svou povinnost nesplnila řádně.15. Žalobkyně se vůbec nezabývala výdaji žalovaného ani jeho sociální situací. Z ničeho navíc není zřejmé, že se příjmové transakce zachycené na listině označené jako „Identifikovatelné příjmy“ týkají skutečně žalovaného. Příjem žalovaného uvedený v této listině navíc není nijak doložen a ani není zřejmý jeho původ. Současně si žalobkyně neověřila, s kým dalším žalovaný sdílí domácnost, tedy zda jde o další výdělečně činnou osobou či naopak o nezaopatřené dítě. Stejně tak žalobkyně nezjistila nic ohledně bydlení žalovaného (tedy zda bydlí v nájmu či „ve vlastním“), což je pro posouzení úvěruschopnosti žalovaného zcela zásadní informace. Lze tak uzavřít, že se žalobkyně výdajovou stránkou žalovaného při zkoumání schopnosti žalovaného úvěr splácet prakticky nezabývala, natož aby cokoliv ověřovala. Schopnost řádně splácet úvěr není určena pouze výší příjmu, ale celou řadou dalších faktorů, zejména pak výší reálných výdajů, otázkou životního stylu či skutečností, zda dlužník nesplácí současně i jiné splátky. Přitom právě výdajovou stránku žadatele o úvěr měla žalobkyně podrobně zkoumat, aby mohla srovnáním příjmů a výdajů posoudit, jaká je jeho reálná schopnost zvažovaný úvěr řádně a bez problémů splácet. Lze tedy uzavřít, že pokud se žalobkyně před uzavřením smlouvy spokojila pouze s nikterak nedoloženou výší příjmů žalovaného, při posouzení schopnosti žalovaného splácet úvěr nedostála své povinnosti postupovat s odbornou péčí.16. Vzhledem k tomu, že před uzavřením smlouvy o úvěru existovaly důvodné pochybnosti o schopnosti žalovaného spotřebitelský úvěr splácet a žalobkyni se tyto pochybnosti nepodařilo odstranit, je nezbytné dojít k závěru, že žalobkyně svou povinnost dle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru nesplnila, a smlouvu je proto potřeba považovat za absolutně neplatnou (srov. § 86 odst. 1, 2 a § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru). Z tohoto důvodu je žalovaný povinen vrátit toliko jistinu poskytnutého úvěrů ve smyslu § 87 odst. 1 věty třetí zákona o spotřebitelském úvěru, tedy částku, která je svou povahou bezdůvodným obohacením, a to samozřejmě poníženou o již zaplacenou částku (v tomto případě 17,14 Kč). Proto soud v rozsahu dosud nevrácené jistiny úvěru žalobě vyhověl (výrok I.) a ve zbytku žalobu jako nedůvodnou zamítl (výrok II).17. Výrok o náhradě nákladů řízení (výrok III.) vychází z § 142 odst. 2 o. s. ř., podle něhož by p