Městský soud v Brně 72 C 83/2026-25 – Náklady řízení

Předmětem řízení byl nárok žalobkyně na zaplacení žalované částky s příslušenstvím z titulu nesplaceného úvěru.2. Svou žalobu žalobkyně odůvodnila tím, že dne 23. 5. 2025 poté, co posoudila úvěruschopnost žalovaného, k čemuž ale nemá žádné listinné důkazy, uzavřela právní předchůdkyně žalobkyně , právnická osoba, s žalovaným prostřednictvím prostředků komunikace na dálku smlouvu o úvěru, na jejímž základě žalovanému poskytla úvěr ve výši 22 000 Kč se smluvním úrokem 11 470 Kč. Žalovaný úvěr ani přes výzvy nevrátil.3. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. K projednání věci samé nebylo nařizováno jednání, neboť ve věci bylo možné rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci s tímto postupem soudu za použití § 101 odst. 4 o. s. ř. souhlasili.4. Z obsahu spisu soud zjistil a vzal za prokázán následující skutkový stav.5. Mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovaným byla dne 23. 5. 2025 uzavřena smlouva o úvěru č. , hodnota, . Na základě uzavřené smlouvy byl žalovanému poskytnut úvěr ve výši 22 000 Kč s úrokem 279,83 % ročně a s RPSN 1 141 % (zjištěno ze smlouvy o úvěru č. , hodnota, , potvrzení o verifikační platbě a potvrzení o platbě jistiny).6. Žalovaný byl vyzván k úhradě 27 115 Kč a následně 33 633 (zjištěno z výzvy ze dne 28. 6. 2025 a ze dne 31. 7. 2025 a podacího lístku).7. Dne 29. 8. 2025 žalovaný uhradil částku ve výši 500 Kč (zjištěno z potvrzení o finančních transakcích)8. Pohledávka za žalovaným byla postoupena žalobkyni, o čemž byl žalovaný písemně uvědomen (zjištěno ze smlouvy o postoupení pohledávek, seznamu postoupených pohledávek, oznámení o postoupení pohledávky a dodatku č. , hodnota, a potvrzení o podání zásilky).9. Žalovaný byl opětovně vyzván k zaplacení před podáním žaloby (zjištěno z výzvy ze dne 18. 12. 2025 a potvrzení o podání zásilky10. Na základě takto zjištěného skutkového stavu a po jeho právním posouzení soud dospěl k závěru, že žaloba je jen z části důvodná.11. Pohledávka za žalovaným byla postoupena v souladu s § 1879 a násl. o. z. žalobkyni, čímž je dána její aktivní legitimace ve sporu.12. Soud se nejprve zabýval platností úvěrové smlouvy. Charakter smluvního ujednání mezi účastníky byl spotřebitelskou smlouvou, neboť žalobkyně v rámci své podnikatelské činnosti poskytuje spotřebitelům úvěry. Podle zákona č. 257/2016, Sb. o spotřebitelském úvěru, je povinností věřitele posoudit při sjednávání spotřebitelského úvěru s odbornou péčí schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr. Z posouzení úvěruschopnosti spotřebitele pak musí být zřejmé, že spotřebitel bude schopen splácet úvěr, jinak je smlouva o spotřebitelském úvěru neplatná. Soud zásadně přihlíží k neplatnosti právního jednání, které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek i bez návrhu (§ 588 o. z.).13. Soud má s ohledem na absenci důkazů za to, že v projednávané věci právní předchůdkyně žalobkyně rezignovala na svoji povinnost zkoumat úvěruschopnost žalovaného tj. nedostála své povinnosti, neboť nepostupovala s odbornou péčí při posuzování schopnosti žalovaného splácet úvěr (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2019, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). Soud za účelem prokazování posouzení úvěruschopnosti žalovaného nenařizoval jednání, kde by žalobkyni v tomto směru poučil dle § 118a o. s. ř., neboť žalobkyně výslovně uvedla, že těmito důkazy nedisponuje a poučení by tak bylo neúčelné.14. Soud tedy dospěl k závěru, že smlouva o úvěru je od počátku absolutně neplatná pro rozpor se zákonem a pro zjevné narušení veřejného pořádku. Právní předchůdkyně žalobkyně tak žalovanému poskytla plnění ve výši 22 000 Kč bez právního důvodu a na straně žalovaného vzniklo přijetím plnění bez právního důvodu bezdůvodné obohacení. Žalovaný byl proto podle § 2991 o. z. povinen vydat žalobkyni, oč se na její úkor obohatil s tím, že soud zohlednil platbu žalovaného ve výši 500 Kč (výrok I).15. Ve zbytku nároku soud žalobu zamítl (výrok II.), neboť ujednání o zbývajících nárocích vychází z absolutně neplatné smlouvy.16. Ustanovení § 87 odst. 1 a 2 zákona o spotřebitelském úvěru představuje speciální úpravu k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení, které vedle vypořádání plnění z neplatné smlouvy současně stanoví povinnost spotřebitele vrátit poskytnutou a dosud nesplacenou jistinu v době přiměřené možnostem spotřebitele. Účelem § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je postih věřitele, který nedostatečně posoudil schopnost spotřebitele řádně splácet úvěr, v podobě ztráty zisku na smluvních úrocích, smluvních pokutách a dalších poplatcích. Současně je pak vypořádání poskytnutých plnění z neplatné smlouvy dle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru projevem ochrany spotřebitele v tom smyslu, že poskytnutou jistinu není dlužník povinen vrátit ihned, ale až v době odpovídající jeho možnostem. Splatnost nevrácené jistiny v souladu § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru nastává v době přiměřené možnostem spotřebitele, určení počátku prodlení spotřebitele s vrácením nesplacené jistiny proto není možné odvíjet od výzvy věřitele k plnění, jako je tomu v případě obecné úpravy bezdůvodného obohacení podle o. z. Pokud spotřebitel vrací poskytnutou jistinu podle svých možností, nemůže se dostat do prodlení a věřiteli tak nemůže vzniknout nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. Novou dobu splatnosti nevrácené jistiny je v takovém případě nutné určit podle dohody účastníků, v opačném případě ji založí soud svým rozhodnutím. Do této doby však není spotřebitel v prodlení s vrácením poskytnuté jistiny a věřitel není oprávněn žádat nejen veškeré smluvní úroky, poplatky či smluvní pokuty sjednané podle absolutně neplatné smlouvy, ale není ani oprávněn žádat úrok z prodlení, neboť splatnost nevrácené jistiny dosud nenastala (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, č.j. 33 Cdo 3675/2021). Mezi účastníky nebyla ujednána lhůta splatnosti poskytnuté a dosud nevrácené jistiny. Žalovaný je nekontaktní, na výzvy soudu ani žalobkyně nereaguje. Soudu nejsou známy majetkové a výdělkové poměry žalovaného, na základě kterých by bylo možné stanovit splatnost nevrácené jistiny a určit způsob jejího splácení.17. Výrok o nákladech řízení vychází z § 142 odst. 2 o. s. ř., podle kterého měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo.