30 CO 128/2021-87 — Městský soud v Praze

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni do tří dnů od právní moci rozsudku 120.000 Kč (výrok I.), zamítl žalobu ohledně 120.000 Kč (výrok II.) a uložil žalované zaplatit žalobkyni do tří dnů od právní moci rozsudku náhradu nákladů řízení 30.798 Kč (výrok III.). 2. Rozhodl tak o žalobě, kterou se žalobkyně domáhala zaplacení 240.000 Kč jako přiměřeného zadostiučinění ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem („ OdpŠk“), a to za nemajetkovou újmu, která jí vznikla v důsledku nepřiměřené délky správního řízení o její žádosti o uznání zahraničního vysokoškolského vzdělání a kvalifikace vedeného u [anonymizována dvě slova] v [obec] („ [anonymizováno]“) pod sp. zn. [číslo]. 3. Soud prvního stupně v napadeném rozsudku podrobně shrnul průběh řízení vedeného u [anonymizováno] pod sp. zn. [číslo]. Zejména konstatoval, že žalobkyně 19. 6. 2008 podala u [anonymizováno] žádost o uznání zahraničního vysokoškolského vzdělání a kvalifikace, a to konkrétně jejího právnického vzdělání získaného na [anonymizována tři slova] v [anonymizováno] prostřednictvím [anonymizována tři slova] [anonymizována tři slova] [právnická osoba] Rozhodnutím z 20. 8. 2008 [anonymizováno] této žádosti zcela vyhověla, dne 29. 6. 2010 však Nejvyšší státní zástupkyně napadla toto rozhodnutí správní žalobou, o níž bylo následně u Krajského soudu v Plzni („ Krajský soud“) vedeno řízení pod sp. zn. 27 A 55/2010. V tomto řízení Krajský soud 27. 4. 2011 vydal rozsudek, kterým napadené rozhodnutí [anonymizováno] zrušil z důvodu jeho nepřezkoumatelnosti a nesrozumitelnosti a věc vrátil [anonymizováno] k dalšímu řízení. 29. 10. 2013 žalobkyně zaslala [anonymizováno] dotaz na stav řízení a [anonymizováno] nato usnesením z 11. 12. 2013 přerušila řízení. Usnesení o přerušení řízení bylo k odvolání žalobkyně potvrzeno rozhodnutím žalované ze 7. 5. 2014 10. 7. 2014. ZČU oznámila žalobkyni pokračování v řízení a 1. 8. 2014 [anonymizováno] vydala rozhodnutí, kterým žádost žalobkyně o uznání zamítla. Proti tomuto rozhodnutí podala žalobkyně 18. 8. 2014 odvolání, ve dnech 27. 2. 2015, 7. 5. 2015 a 17. 6. 2015 se žalobkyně opakovaně dotazovala na stav řízení. 27. 8. 2015 žalobkyně zaslala [anonymizována dvě slova] jakožto nadřízenému orgánu žalované žádost o učinění opatření proti nečinnosti správního orgánu. 8. 9. 2015 žalovaná vydala rozhodnutí, kterým napadené rozhodnutí [anonymizováno] zrušila a vrátila věc k novému projednání. 29. 4. 2016 žalobkyně vyzvala [anonymizováno] k novému projednání věci a vydání rozhodnutí, [anonymizováno] nato žalobkyni sdělila, že teprve 10. 5. 2016 jí byl ze strany žalované vrácen spis. 24. 6. 2016 [anonymizováno] vydala rozhodnutí, kterým řízení o žádosti žalobkyně zastavila. I toto rozhodnutí však bylo následně k odvolání žalobkyně zrušeno a věc byla vrácena [anonymizováno] k dalšímu řízení rozhodnutím žalované z 26. 1. 2017. V dalším řízení [anonymizováno] učinila dotaz na [anonymizována tři slova] [země] a po další urgenci ze strany žalobkyně a seznámení žalobkyně s podklady rozhodnutí pak [anonymizováno] 3. 10. 2018 vydala rozhodnutí, kterým žádost žalobkyně zamítla. K odvolání žalobkyně poté žalovaná toto rozhodnutí potvrdila svým rozhodnutím z [datum], které nabylo právní moci 25. 1. 2019. 4. Po právní stránce soud prvního stupně zjištěný skutkový stav posoudil podle § 1, § 13 a § 31a OdpŠk. Soud prvního stupně především dospěl k závěru, že na posuzované správní řízení ve smyslu judikatorních kritérií dopadá čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, neboť (1) se v něm jedná o spor o právo či závazek, který je opravdový a vážný a řízení má vliv na existenci, rozsah či způsob jeho výkonu, (2) toto právo či závazek má svůj základ ve vnitrostátním právu a (3) ve věci se jedná o právo či závazek„ civilní“ povahy, neboť má bezprostřední dopad na možnost získání adekvátního zaměstnání na trhu práce. S ohledem na uvedené pak soud prvního stupně shledal, že připadá v úvahu existence nesprávného úředního postupu v podobě nepřiměřené celkové délky řízení, a je proto na místě vycházet ze závěru stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu z 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010 („ Stanovisko“). V projednávaném případě celková délka posuzovaného správního řízení činila 7 let a 8 měsíců a tuto délku soud prvního stupně hodnotil jako nepřiměřenou. V takovém případě lze ve smyslu Stanoviska předpokládat vznik nemajetkové újmy na straně žalobkyně. Pouhé konstatování porušení práva se soudu prvního stupně nejevilo jako dostačující, a přistoupil proto k zadostiučinění v penězích. Výši peněžitého zadostiučinění soud prvního stupně s odkazem na Stanovisko vypočetl tak, že vyšel ze základní částky 100.000 Kč (15.000 Kč za první dva roky řízení a stejná částka za každý další rok řízení). Dále soud prvního stupně zvážil, zda jsou naplněna zákonná kritéria pro zvýšení či snížení této částky, a shledal, že tuto částku je na místě zvýšit o 20 % s ohledem na zcela neadekvátní délku řízení a opakované průtahy, na kterých se jednoznačně podílel správní orgán, a ke kterým docházelo navzdory opakovaným urgencím ze strany žalobkyně. Z těchto důvodů soud prvního stupně žalobě vyhověl ohledně částky 120.000 Kč a ve zbytku ji zamítl. S odkazem na § 142 odst. 3 o. s. ř. pak soud prvního stupně žalobkyni přiznal právo na náhradu nákladů řízení. 5. Proti výrokům I. a III. tohoto rozsudku podala žalovaná včasné odvolání, v němž předně polemizovala s názorem soudu prvního stupně, že v případě posuzovaného řízení připadá v úvahu odškodnění za nepřiměřenou délku řízení, a že na věc lze tedy aplikovat Stanovisko. Dle názoru žalované se v posuzovaném řízení přímo neřešilo žádní konkrétní právo civilní povahy, neboť řízení o uznání zahraničního vysokoškolského vzdělání a kvalifikace je řízením o veřejném subjektivním právu; žádný případ takového řízení dosud nebyl posuzován ani v judikatuře Evropského soudu pro lidská práva. Aplikaci Stanoviska pak není možné odůvodnit ani tím, že by předmětem posuzovaného správního řízení bylo základní právo či svoboda, u nichž by ve smyslu aktuální judikatury právo na přiměřenou délku řízení vyplývalo z čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Právo na uznání zahraničního vysokoškolského vzdělání totiž dle žalované nemá ústavněprávní základ, není jakkoliv podřazeno právu na vzdělání a má pouze zákonnou povahu. Dle názoru žalované se proto soud prvního stupně měl zabývat pouze tím, zda je dán nesprávný úřední postup spočívající v průtazích v řízení, a zda následkem takových průtahů žalobkyni vznikla nemajetková újma. Dle názoru žalované přitom ke vzniku takové újmy na straně žalobkyně nedošlo, jelikož žalobkyně nemohla být v nejistotě ohledně toho, zda bude moci vykonávat právnické povolání na základě neplatného diplomu. Z přípisu [anonymizována čtyři slova] [země] z 23. 5. 2017, [číslo] [číslo], totiž vyplývá, že žalobkyní předložený diplom neodpovídá státnímu vzoru [země] platnému v době jeho vystavení, neopravňuje k zařazení do práce dle kvalifikace, a není tedy dokladem o vysokoškolském vzdělání žalobkyně. Dle názoru žalované tak žalobkyně nemohla mít legitimní očekávání, že jí bude uznáno vzdělání na [anonymizována tři slova] poté, co bylo v médiích zveřejněno, že studiem na této škole nebylo možné dosáhnout právnického vzdělání rovnocenného se vzděláním získaným na právnických fakultách v ČR. Žalovaná má proto za prokázané, že žalobkyni nemajetková újma nevznikla, a zadostiučinění jí proto nemůže být poskytnuto. Nad rámec uvedeného žalovaná vytkla soudu prvního stupně, že při výpočtu výše přiznaného zadostiučinění opomněl zohlednit, podíl žalobkyně na délce řízení v podobě její nedostatečné součinnosti (v této souvislosti žalovaná poukázala na prodlevu v řízení způsobenou v létě 2018 žádostí žalobkyně o změnu termínu k nahlédnutí do spisu). Z uvedených důvodů žalovaná navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek ve vyhovujícím výroku změnil tak, že žalobu zamítne. 6. Žalobkyně se k podanému odvolání vyjádřila tak, že napadený rozsudek považuje za správný. Soud prvního stupně řádně posoudil kritéria aplikovatelnosti čl. 6 Úmluvy a jeho závěry v tomto směru odpovídají i recentní judikatuře Městského soudu v Praze. Argumentace žalované dle názoru žalobkyně vypovídá o nedostatku sebereflexe ohledně toho, co žalovaná žalobkyni extrémním porušováním lhůt způsobila. Předmět správního řízení je dle názoru žalobkyně na místě podřadit pod čl. 6 Úmluvy, neboť zájem žalobkyně na požadované nostrifikaci byl jednoznačně opravdový a vážný a výsledek řízení měl bezprostřední dopad na možnosti výkonu jejího zaměstnání či povolání včetně dopadu do majetkové sféry. I kdyby navíc odvolací soud dovodil, že posuzované správní řízení nespadá pod čl. 6 Úmluvy a jeho předmětem není základní právo, jednalo by se v projednávaném případě dle žalobkyně o nesprávný úřední postup, neboť byly prok