11 CO 339/2021-243 — Městský soud v Praze

1. Napadeným rozsudkem nalézací soud uložil žalovanému povinnost odstranit prodejní stánek s občerstvením, který se nachází na pozemku č. parc. [číslo] v katastrálním území Žižkov, a to v těsné blízkosti stavby občanské vybavenosti postavené na pozemku č. parc. [číslo] v katastrálním území Žižkov, a takto vyklizený pozemek předat žalobkyni (výrok I.), dále mu uložil povinnost vyklidit pozemek č. parc. [číslo] v katastrálním území Žižkov, v části dlážděné plochy, kde se nachází dřevěný přístřešek na zpevněné cestě, na druhé straně proti prodejnímu stánku s občerstvením, vše v blízkosti stavby občanské vybavenosti, postavené na pozemku č. parc. [číslo], a takto vyklizený pozemek předat žalobkyni (výrok II.), uložil mu povinnost zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů řízení [částka] (výrok III.) a vyslovil, že České republice – Obvodnímu soudu pro Prahu 3 se přiznává náhrada nákladů řízení za vypracovaný znalecký posudek ve výši [částka] (výrok IV.). Takto soud rozhodl poté, co byl předchozí rozsudek nalézacího soudu změněn rozsudkem soudu odvolacího tak, že se ve věci nevydává rozsudek pro zmeškání, a žalobkyně po výzvě učiněné v intencích citovaného rozsudku odvolacího soudu upřesnila žalobní petit. Nalézací soud po provedeném dokazování dospěl k závěru, že mezi žalobkyní, jakožto legitimním správcem pozemku, a žalovaným došlo dne [datum] k platnému uzavření nájemní smlouvy (dále jen„ smlouva“), jejímž předmětem byla mj. předmětná část pozemku, na níž se nachází pivnice, jako věc nemovitá, a prodejní kiosek, jako věc movitá. Na základě této smlouvy došlo mezi účastníky k platnému narovnání dosavadních právních vztahů z nájemní smlouvy z roku 2000 a její výpovědi z roku 2004, a to tak, že účastníci nemají vůči sobě, vztaženo k těmto právním jednáním, žádná vzájemná nevypořádaná práva. Vzhledem k tomu, že došlo k uzavření smlouvy v době trvání účinnosti obč. zák., je třeba posuzovat podmínky zániku nájemního vztahu ze smlouvy do [datum] podle staré právní úpravy a od [datum], kdy nabyl účinnosti o. z., podle nové právní úpravy (viz § 3074 odst. 1 o. z.). Uvedená smlouva byla sjednána na dobu určitou do [datum], tedy na 78 dnů. Jelikož žalobkyně nepodala do 30 dnů od skončení nájmu u soudu reivindikační žalobu a účastníci ve smlouvě nevyloučili obnovu nájmu sjednaného na dobu určitou, docházelo mezi nimi bez dalšího k opakovanému obnovování nájmu za týchž podmínek, jak bylo ujednáno ve smlouvě, a to až do konce účinnosti obč. zák., tedy do [datum] (viz § 676 odst. 2 obč. zák.). Podle nové právní úpravy (počínaje dnem nabytí účinnosti o. z., tj. [datum]) došlo po 44. obnovení nájmu k zániku původního nájemního poměru, přičemž následně docházelo k jeho opakovanému nahrazování nájemními poměry novými (pro které platily téže podmínky, jaké byly ujednány ve smlouvě). Rozhodující skutečností, v důsledku které došlo k ukončení nájmu, bylo doručení předžalobní výzvy žalovanému dne [datum], tedy 42. den šedesátého čtvrtého prodloužení (a později nahrazení) nájemního poměru, v níž žalobkyně vyzvala žalovaného, aby vyklidil předmětný pozemek. V souladu s § 2230 o. z., tak došlo k ukončení nájmu dne [datum], tedy poslední den šedesátého čtvrtého prodloužení (později nahrazení) nájmu. Vzhledem k tomu, že žalovanému zaniklo nájemní právo a že žalobkyně odvolala svůj souhlas k instalaci prodejního kiosku na předmětném pozemku, zaniklo žalovanému též občanskoprávní oprávnění mít na předmětném pozemku stavbu pivnice a stavbu prodejního kiosku. K tomu soud konstatoval, že žalovaný zřídil stavbu pivnice, jakožto věc nemovitou, na předmětném pozemku se souhlasem žalobkyně, aniž měl zajištěno jednostranně nevypověditelné právo mít na tomto pozemku stavbu, a to od samého počátku její výstavby, když v roce 1995 uzavřel s žalobkyní nájemní smlouvu na dobu neurčitou a později též v roce 2000. V obou těchto případech však žalovaný z obsahu a povahy zmiňovaných smluv mohl a měl vědět, že tyto smlouvy mohly být jednostranně vypověditelné, a to bez ohledu na skutečnost, že tyto byly uzavřeny na dobu neurčitou, pročež žalovaný na sebe vzal vědomě riziko z toho plynoucí (s odkazem na rozsudek sp. zn. 22 Cdo 1398/2000). Nalézací soud se dále vyrovnal s námitkami žalovaného, které vznesl v průběhu řízení. K námitce žalovaného ohledně nedostatku aktivní věcné legitimace žalobkyně soud dospěl k závěru, že aktivní věcná legitimace žalobkyně je pro toto řízení dána dle ustanovení § 19 odst. 1 zákona č. 131/2000 Sb., o hlavním městě [obec], kterým se svěřuje do správy žalobkyně předmětný pozemek ve vlastnictví hlavního města Prahy a na jejímž základě vykonává žalobkyně práva a povinnosti vlastníka pozemku. Naproti tomu aktivní věcná legitimace hlavního města Prahy k podání reivindikační žaloby je v daném případě citovanou právní úpravou vyloučena, neboť žalovaný, který užívá předmětný pozemek svěřený do správy žalobkyni bez právního důvodu, nezasahuje – přísně vzato – do vlastnického práva hlavního města Prahy, nýbrž právě do práva žalobkyně jí svěřený pozemek spravovat a v jeho rámci vykonávat všechna práva a povinnosti vlastníka a rozhodovat o všech majetkoprávních úkonech v plném rozsahu (srov. § 17 Statutu hl. m. [obec]). Výlučně žalobkyně je proto aktivně věcně legitimována domáhat se ochrany proti zásahům do tohoto jejího práva reivindikační žalobou obdobnou žalobě vlastnické (srov. rozsudek 26 Cdo 3244/2012, viz § 1040 odst. 1 o. z.). K námitce žalovaného, že není vlastníkem prodejního kiosku, když tento vlastní společnost [právnická osoba], jak je patrné z žádosti k jeho instalaci ze dne [datum], proto žalovaný pro nedostatek pasivní věcné legitimace nemůže prodejní kiosek z pozemku odstranit, soud vyložil, že toto tvrzení žalovaného je zcela účelové, neboť z provedeného dokazování (ohledáním místa a z nesporných tvrzení účastníků) bylo zjištěno, že prodejní kiosek je věcí movitou, kterou lze z předmětného pozemku přesunout tak, aby nedošlo k jeho poškození. Otázka vlastnictví prodejního kiosku navíc není v tomto řízení relevantní, jelikož se žalobkyně žalobou mimo jiné domáhá vyklizení předmětného pozemku, jehož nájemcem byl žalovaný, a v případě, že se souhlasem žalovaného byl na pozemek umístěn prodejní kiosek, který navíc doposud žalovaný užívá a užíval, pak žalovaný odpovídá za vyklizení pozemku bez ohledu na faktické vlastnictví kiosku. Navíc to byl žalovaný, který v roce 2002 požádal žalobkyni o instalaci tohoto prodejního kiosku na pozemek, přičemž jeho žádosti žalobkyně dočasně vyhověla. Zmiňovanou žádost napsal a podepsal žalovaný svým jménem, byť je na žádosti uvedena obchodní firma a sídlo společnosti [právnická osoba], na žádosti chybí IČO společnosti [právnická osoba] a ani nelze z jejího obsahu dovodit, že by žalovaný tuto žádost podepsal jako jednatel této společnosti. S ohledem na shora uvedené je tedy nade vši pochybnost dána i v tomto rozsahu řízení pasivní věcná legitimace žalovaného. K námitce žalovaného, že mu k předmětnému pozemku vzniklo právo stavby vydržením ve smyslu § 1243 o. z., soud vyložil, že k vydržení práva stavby musí být kumulativně splněny zákonné podmínky, a to zejména poctivost držitele oprávnění, nepřetržitý výkon oprávnění po určitou dobu, pravost držby a existence právního důvodu. Jelikož žalovaný nedisponuje smlouvou, na jejímž základě by mu svědčilo právo ke stavbě – pivnice na předmětném pozemku, nebyla z tohoto důvodu splněna jedna ze zákonných podmínek pro řádné vydržení práva stavby, proto se soud splněním dalších podmínek pro řádné vydržení stavby žalovaným již nezabýval. Nadto soud rovněž vyloučil možnost mimořádného vydržení práva stavby k předmětnému pozemku žalovaným, a to z toho důvodu, že doposud nedošlo (a ani nemohlo dojít vzhledem k okolnostem ohledně existence nájemního vztahu, popsaného výše shora) ke splnění zákonného předpokladu, tj. uplynutí nepřetržité držby po dobu dvaceti let, neboť minimálně do dne [datum], k němuž si účastníci, dle čl. III smlouvy, sjednali nájem předmětné části pozemku, byl žalovaný pouhým detentorem (neboli třetí osobou, která dočasně fakticky ovládala věc pro držitele, tedy pro žalobkyni) tohoto pozemku, nikoliv jeho držitelem, neboť mu z obsahu smlouvy muselo být zřejmé, že je mu pozemek žalobkyní pronajat, takže nemohl být přesvědčen o tom, že mu k předmětnému pozemku svědčí právo stavby (k tomu viz § 987 o. z. a srov. rozsudek sp. zn. 22 Cdo 728/2000). Jelikož nebyl žalovaným splněn ani tento zákonný předpoklad pro mimořádné vydržení práva stavby, soud se ani v tomto případě dalšími zákonnými podmínkami jeho vzniku již nezabýval. Z uvedených důvodů soud žalobě vyhověl. Lhůtu k vyklizení či odstranění stavby stanovil v souladu s ustanovením § 160 odst. 1 o. s. ř., s tím, že tuto stanovil v souladu s návrhem žalobkyně a předmětu řízení v době trvání jednoho měsíce od nabytí právní moci rozsudku. O náhradě nákladů řízení rozhodl podle § 142 odst. 1 o. s. ř. 2. Proti tomuto rozsudku podal žalovaný včasné a přípustné odvolání. Setrval na své argumentaci o nedostatku věcné aktivn