17 CO 351/2022-85 — Městský soud v Praze

1. Soud I. stupně uvedeným rozsudkem uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku [částka] s příslušenstvím specifikovaným ve výroku I. a náklady řízení ve výši [částka]. 2. Takto rozhodl o žalobě, kterou se žalobkyně domáhala po žalované vrácení zápůjčky [částka] s příslušenstvím, a to na základě smlouvy o zápůjčce ze dne [datum]. Tvrdila, že peníze byly poskytnuty a zápůjčka měla být vrácena do [datum]. Žalovaná na výzvu k plnění ve svém vyjádření dluh uznala a přislíbila jeho vrácení při zlepšení ekonomické situace. 3. Žalovaná žádala žalobu zamítnout. Nesporovala, že smlouva o zápůjčce byla mezi účastnicemi uzavřena a na jejím základě uvedenou finanční částku obdržela. Upozornila na část smlouvy, kde se strany dohodly, že pro případ, že bude žalovaná v prodlení s vrácením zápůjčky, poskytuje žalovaná jako„ jistinu“ dvě umělecká díla, jejichž hodnota byla určena znaleckým posudkem soudního znalce na celkovou výši [částka]. Dle názoru žalované se jednalo o zajištění dluhu ve formě převodu vlastnictví k uměleckým předmětům s odkládací podmínkou, a to ke dni marného uplynutí lhůty pro vrácení zápůjčky. Žalobkyně se tak stala vlastnicí uvedených uměleckých objektů, jejichž hodnota převyšuje o [částka] výši poskytnuté zápůjčky a dluh vůči žalobkyni zanikl ke dni [datum]. 4. Na základě provedeného dokazování dospěl soud k závěru, že účastnice platně a účinně uzavřely dne [datum] smlouvu o zápůjčce, a to převedením finančních prostředků ve výši [částka] na účet č. [bankovní účet]. Dle této smlouvy bylo mezi stranami ujednáno, že předmět zápůjčky má být vrácen nejpozději dne [datum]. S ohledem na skutečnost, že v řízení bylo prokázáno, a žalovanou nebylo rozporováno, že žalovaná zápůjčku nevrátila, splatnost zápůjčky nastala ke dni [datum]. Věc právně posoudil dle § 2390 o.z. a násl., dále dle § 1312 až 1319 o.z. 5. Současně vzal za prokázané, že mezi účastnicemi byla dne [datum] uzavřena zástavní smlouva ve smyslu § 1312 a násl. o. z., na základě níž bylo ujednáno, že se zřizuje zástavní právo ve prospěch žalobkyně, jakožto zástavního věřitele, přičemž jako zástava byly označeny dva umělecké objekty žalované, blíže specifikované ve znaleckých posudcích tvořících součást smlouvy, v hodnotě [částka]. Ačkoli zástavní smlouva splňuje zákonné náležitosti a vyjma části o propadné zástavě ji shledal platnou, má tato toliko obligační účinky, neboť zástavní právo dosud nemohlo vzniknout. 6. Relativně neplatné (k námitce žalobkyně) shledal ujednání zástavní smlouvy, dle kterého v případě zpoždění vrácení zápůjčky se umělecké objekty žalované stávají vlastnictvím žalobkyně. Odkázal v tomto směru na ust. § 1315 odst. 2 písm. b) o.z., dle něhož platí, že dokud zajištěný dluh nedospěje, zakazuje se ujednat, že věřitel může zástavu zpeněžit libovolným způsobem nebo si ji za libovolnou, anebo předem určenou cenu může ponechat. Takové ujednání občanský zákoník označuje jako zakázané a chrání zástavního dlužníka před sjednáváním tzv. propadných zástav ve fázi, než nastoupí uhrazovací funkce zástavního práva. 7. Soud dále poukázal na tzv. dvoufázovou konstrukci zástavního práva, která předpokládá nejen titul, tedy smlouvu, kterou je zástavní vztah ujednán, ale rovněž k němu musí přistoupit další právní skutečnost, a to odevzdání zástavy zástavnímu věřiteli. Ujednání stran o tom, že zástava zůstává u dlužníka, tedy žalované, v úschově do data vrácení zápůjčky a následně, že se v případě zpoždění s plněním dluhu stává zástava (umělecké objekty) rovnou majetkem zástavního věřitele, není ujednáním, na základě kterého by bylo možné dovodit vznik zástavního práva. Je tomu tak proto, že to zákon neupravuje, a tudíž nepředpokládá. Ujednání stran o ponechání si věci zástavním dlužníkem tak není možné shledat jako platným ujednáním a je třeba aplikovat ustanovení § 1317 odst. 1 o.z., dle kterého zástavní právo k movité věci vznikne odevzdáním zástavnímu věřiteli. Jak vyplynulo z vyjádření žalované ze dne [datum] zástava je stále v držení žalované, k jejímu odevzdání tedy nedošlo a zástavní právo dosud nevzniklo. 8. Pokud jde o tvrzení žalované, že jde o zajištění dluhu ve formě převodu vlastnictví k uměleckým předmětům s odkládací podmínkou ke dni marného uplynutí lhůty pro vrácení zápůjčky, k tomu soud uvedl, že smyslem zajišťovacího převodu práva dle ustanovení § 2040 a násl. o.z. je dočasný převod práva k věci z věřitele na dlužníka s vyvratitelnou právní domněnkou, že se jedná o převod s rozvazovací podmínkou, že dluh bude splněn. Smyslem zajišťovacího převodu práva je totiž vždy převod vlastnického práva, ať již se sjednáním zpětného odkupu či nikoli. Uvedené proto nelze na projednávaný případ aplikovat, neboť jak vyplývá ze smlouvy o zápůjčce, k převodu vlastnického práva k objektům žalované nedošlo. 9. Soud I. stupně z uvedených důvodů žalobě vyhověl a žalovanou zavázal k náhradě nákladů žalobkyni dle § 142 odst. 1 o.s.ř. 10. Proti rozsudku podala žalovaná odvolání. Uvedla, že řízení před soudem I. stupně bylo zmatečné, nepředvídatelné a plné názorových veletočů, kdy soud vyslovil svůj předběžný názor na věc a následně zaujal názor opačný. Soud dle jejího názoru nesprávně vyhodnotil zajišťovací institut, který si účastnice sjednaly s tím, že jde o zástavu. Ve skutečnosti šlo o smíšenou transakci, kdy nevrácením zapůjčených finančních prostředků ze strany žalované ve lhůtě splatnosti, žalobkyně bez dalšího nabyla [datum] vlastnické právo k předmětným uměleckým objektům. Právní jednání má být vždy považováno za platné. V této věci si dvě svéprávné osoby sjednaly svobodně způsob zániku závazku pro případ prodlení s úhradou dluhu. Je to způsob, který sice zákon neupravuje, ale ani ho nezakazuje. Navrhla změnu rozsudku tak, že žaloba bude zamítnuta. 11. Odvolací soud přezkoumal z podnětu odvolání žalované rozsudek soudu I. stupně a řízení, které předcházelo jeho vydání, podle § 212 a § 212a o.s.ř., postupem podle § 214 odst. 1 o.s.ř., a po doplnění dokazování usnesením Policie ČR OŘ [obec a číslo], 3. oddělení hospodářské kriminality ze dne [datum], dospěl k závěru, že odvolání není opodstatněné. 12. Soud I. stupně zjistil spolehlivě a úplně skutkový stav věci. Odůvodnění jeho rozsudku je dostatečné, důkazy hodnotil postupem podle § 132 o.s.ř. a vyvodil z nich správný jak skutkový, tak právní závěr. 13. Z výše uvedeného usnesení Policie ČR odvolací soud zjistil, že žalovaná byla stíhána pro podezření ze spáchání zločinu podvodu dle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) TZ, kterého se měla dopustit tím, že uvedla poškozenou žalobkyni v omyl, když na ní vylákala poskytnutí půjčky ve výši [částka], kdy jako jistinu poskytla své dvě plastiky v údajné hodnotě [částka], o nichž jí muselo být známo, že dané hodnoty nedosahují. Půjčku nevrátila, čímž způsobila poškozené žalobkyni škodu ve výši [částka]. Z odůvodnění uvedeného usnesení je zřejmé, že policejní orgán zadal vypracování nových znaleckých posudků znalci [příjmení] [jméno] [příjmení], který obě plastiky ohodnotil částkou [částka] Trestní věc byla dle tohoto usnesení odložena dle § 159a odst. 1 TŘ s odkazem na to, že žalovaná při podání vysvětlení uvedla, že si je svého závazku vědoma a hodlá jej řádně splatit. 14. Odvolací soud ve shodě se soudem I. stupně má za jednoznačně prokázané uzavření smlouvy o zápůjčce dle § 2390 a násl. o.z., přičemž není sporu o tom, že žalovaná částka byla žalované vyplacena a dosud nebyla vrácena ani její část. Žalovaná na výzvu k plnění reagovala tak, že má zájem dlužnou částku uhradit, jakmile obdrží finanční prostředky od investorů. Obdobným způsobem reagovala i při výslechu na policii. Tento její projev nelze považovat za uznání závazku ve smyslu § 2053 o.z. 15. Soud I. stupně se dále zabýval obsahem 2. části smlouvy o zápůjčce, kde si účastnice ujednaly, že žalovaná poskytuje žalobkyni jako„ jistinu“ dva umělecké objekty v hodnotě [částka] dle znaleckého posudku, jež je přílohou smlouvy. Objekty zůstávají u dlužníka v úschově do data vrácení půjčky – [datum]. Pokud by bylo vrácení půjčky zpožděno, objekty se stávají majetkem věřitele. Toto ujednání soud posoudil jako zástavní smlouvu podle § 1309 o.z. a současně správně dovodil, že zástavní právo nemohlo vzniknout, neboť zástava nebyla odevzdána zástavnímu věřiteli ve smyslu § 1317 o.z., navíc zástavní smlouva obsahuje neplatné ujednání o propadné zástavě ve smyslu §1315 o.z. 16. Pokud jde o obranu žalované, že se nejedná o zástavu, ale o zajišťovací převod práva ve smyslu § 2040 o.z., tu soud I. stupně neakceptoval. Konstatoval, že na tento institut je třeba pohlížet jako na dočasný převod práva s rozvazovací podmínkou. 17. K tomu odvolací soud dodává, že uvedeným způsobem je k zajištění závazku převedeno vlastnické právo na věřitele, který má věc u sebe. Pomine-li důvod trvání zajišťovacího převodu práva, umožní věřitel osobě, která zajištění poskytla výkon vlastnického práva v předešlém rozsahu nebo uzavřením další smlouvy se zaváže převést zpět právo dlužníkovi. Při nesplnění závazku dlužníkem není věřitel povinen pře