19 CO 350/2021-90 — Městský soud v Praze

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně zamítl žalobu, jíž se každý ze žalobců domáhal vůči žalované zaplacení částky [částka] spolu se zákonným úrokem z prodlení od [datum] do zaplacení (výroky I. a II.), a dále rozhodl o povinnosti každého ze žalobců k náhradě nákladů řízení žalované ve výši [částka] (výroky III. a IV.). 2. Takto rozhodl o žalobě, jíž se žalobci domáhali vůči žalované zaplacení náhrady za zpoždění letu č. QS [číslo] z Dubrovníku do [obec] dne [datum], provozovaného žalovanou. Tento let měl zpoždění 2:40 hodiny, žalobci proto nestihli navazující let do Kodaně a do své cílové destinace se dostali více než 3 hodiny po původně plánovaném příletu. Na tomto základě dovozovali žalobci svůj nárok z nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 261/2004, kterým se stanoví pravidla náhrad a pomoci cestujícím v letecké dopravě v případě odepření nástupu na palubu, zrušení nebo významného zpoždění letů (dále jen„ nařízení č. 261/2004“). 3. Žalovaná se podané žalobě bránila s tím, že nárok žalobců je promlčen, neboť nebyl ze strany žalobců včas uplatněn; k uplatnění nároku prostřednictvím [právnická osoba] nelze přihlížet. 4. Soud prvního stupně vyšel na základě provedeného dokazování a nesporných tvrzení účastníků po skutkové stránce ze zjištění, že oba žalobci cestovali dne [datum] letem č. QS [číslo] z Dubrovníku do [obec], přičemž tento let byl zpožděn o 2:40 hodiny a žalobci následně nestihli navazující let do Kodaně. Výzvu k zaplacení související kompenzace podala dne [datum] [právnická osoba], a to v návaznosti na smlouvy o postoupení pohledávek ze dne [datum]. V postupních smlouvách jsou označeni cestující (žalobci) a je zde uvedeno číslo rezervace (QBHEI2), jinak je postupovaný nárok dále identifikován pouze tak, že je odvozován (mimo jiné) z nařízení č. 261/2004; podpis žalobců na smlouvách je přenesen prostřednictvím počítače, podpis postupníka připojen není. V rámci odkazovaných podmínek [právnická osoba] (známých soudu z jeho úřední činnosti) je smlouva považována za uzavřenou tehdy, když postupitel podepíše formulář postoupení nebo zmocňující dokument. Reálně však kontraktační proces probíhá tak, že cestující svým podpisem vyplňuje pouze prázdné pole v rámci webového dotazníku, nepodepisuje tedy postupní smlouvu a tuto ani neobdrží. Služba byla nabízena jako bezplatná, z odkazovaných podmínek a ceníku však plyne, že v případě úspěchu je převod dohodnuté části odškodnění postupiteli podmíněn úhradou poplatku ve výši 25 %, resp. 50 % z celkové vyplacené částky. Žalobci v té souvislosti dále tvrdili, že došlo ke zpětnému postoupení těchto pohledávek. Jiná výzva k úhradě (než výše uvedená) předmětných nároků zjištěna nebyla, pouze s výjimkou pozdější předžalobní výzvy ze dne [datum]. 5. Po právní stránce soud prvního stupně vyšel z toho, že nárok žalobců vůči žalované podle ustanovení Čl. 3 odst. 1 a Čl. 7 odst. 1 nařízení č. 261/2004 je sice dán, postupní smlouva (uzavřená podle německého práva) je však neplatná podle ustanovení § 134 německého občanského zákoníku (Bürgerliches Gesetzbuch, dále jen„ BGB“), neboť nebyly splněny požadavky na její písemnou formu (§ 126 BGB) a nadto jde o důsledek využití nezkušenosti cestujících coby spotřebitelů (§ 138 BGB), jimž byla původně přislíbena bezplatná služba, avšak podle odkazovaných podmínek a ceníku jim měly být účtovány další nepřehledně uvedené poplatky. Jde proto o nepřiměřené podmínky ve smyslu ustanovení Čl. 5 směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 2011/83. Byly-li tedy za těchto okolností nároky žalobců uplatněny [právnická osoba], která k tomu nebyla na základě neplatné postupní smlouvy legitimována, pak k tomuto uplatnění nelze přihlížet. Nakolik se předmětný nárok promlčuje podle ustanovení § 2553 odst. 3 o. z. ve lhůtě 6 měsíců, není-li v této lhůtě uplatněn u dopravce, pak k námitce žalované nelze žalobcům jejich právo přiznat. 6. O náhradě nákladů řízení soud prvního stupně rozhodl podle ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že právo na ni přiznal procesně úspěšné žalované. Výši takto přiznané částky pak určil součtem tří paušálních náhrad po [částka] podle vyhlášky č. 254/2015 Sb. a ustanovení § 151 odst. 3 o. s. ř., výslednou povinnost k úhradě částky [částka] pak rozdělil mezi oba žalobce rovným dílem. 7. Proti tomuto rozsudku podali žalobci odvolání, v němž zdůraznili, že o splnění podmínek pro vznik nároku podle nařízení č. 261/2004 nebylo v dané věci mezi účastníky sporu. Dále uvedli, že citované nařízení nestanoví povinnost notifikace, žalovaná by proto měla při splnění podmínek pro vznik nároku cestujících již bez dalšího k vyplacení kompenzace přistoupit. Jakékoli rozšiřování okruhu podmínek je pak třeba shledat v rozporu s cílem nařízení č. 261/2004, sledujícím zajištění vysoké úrovně ochrany cestujících se zásadním zřetelem na požadavky ochrany spotřebitele (bod 1 Preambule). Dále žalobci s odkazem na rozsudek SDEU ze dne [datum] ve věci C [číslo] ([jméno] [příjmení] [příjmení] vs. [jmnéno] [příjmení] [příjmení] NV) zdůraznili požadavek rovnocennosti a efektivity, který není naplněn v situaci, kdy se promlčecí lhůty v ostatních členských státech pohybují v rozmezí 1 až 10 let; cestující uplatňující své nároky podle českého práva jsou pak významně znevýhodněni oproti těm, kteří své nároky uplatňují před soudy jiných členských státu podle jejich práva. Ani pokud by bylo namístě notifikační povinnost z ustanovení § 2553 o. z. dovodit (jakkoli nařízení č. 261/2004 nelze považovat za přepravní řád), nelze nad tento rámec požadovat, aby notifikace byla odeslána přímo cestujícími (žalobci v té souvislosti odkázali na rozsudky Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 18 C 12/2021-28, a ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 33 C 66/2021). V textu zaslané výzvy [právnická osoba] je přitom zcela jednoznačně specifikováno, o jaké cestující a jaká jejich práva se jedná, žalovaná tak měla veškeré podklady pro posouzení důvodnosti nároku, který jako takový ostatně ani nijak nezpochybnila. Pokud pak jde o posouzení platnosti postupní smlouvy, upozornili žalobci na to, že soudem prvního stupně citovanou směrnici nelze aplikovat přímo, neboť byla do německého práva implementována zákonem k jejímu provedení (Gesetz zur Umsetzung der Verbraucherrechterichtlinie und zur Änderung des Gesetzes zur Regelung der Wohnungsvermittlung) a příslušná právní úprava je nyní obsažena v ustanoveních § 312 a § 355 a násl. BGB. Dále žalobci připomněli, že německé právo k platnosti postoupení nevyžaduje písemnou formu (§ 398 BGB) a nelze tu dovozovat ani rozpor s dobrými mravy podle ustanovení § 138 odst. 1 BGB, nadto za situace, kdy žalovaná na uplatněný nárok vůbec nijak nereagovala. Ke zneužití nezkušenosti cestujícího pak žalobci uvedli, že jejich závazek na úhradu určité částky vůči [právnická osoba] by byl vznikl pouze v případě úspěšného vymožení kompenzace, zatímco jmenovaná společnost nesla veškeré s tím spojené náklady a související riziko neúspěchu; veškeré podmínky smlouvy byly žalobcům v okamžiku jejího uzavření známy a s jejich vědomím žalobci přistoupili k jejímu podpisu. Nyní jsou nadto v postavení žalobců právě sami cestující (a nikoli postupník), otázka (ne) platnosti postupní smlouvy by proto vůbec neměla být v rámci jejich vlastního vztahu vůči žalované řešena. Žalobci proto závěrem navrhli změnu napadeného rozhodnutí tak, že jejich nároku bude vyhověno, popřípadě zrušení napadeného rozsudku a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení. 8. Žalovaná ve svém vyjádření k podanému odvolání souhlasila s napadeným rozhodnutím, pokud byl žalobci uplatněný nárok k její námitce shledán promlčeným a žaloba byla proto zamítnuta. Notifikační povinnost byla s odkazem na ustanovení § 2553 odst. 3 o. z. dovozena ustálenou rozhodovací praxí zdejšího odvolacího soudu (kupř. rozsudky ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 58 Co 176/2021, nebo ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 18 Co 265/2019). Samo nařízení č. 261/2004 předpokládá další (notifikační) aktivitu cestujícího (srov. čl. 5 odst. 1 písm. c/), přičemž související lhůty jsou věcí úpravy každého členského státu; v poměrech České republiky pak jde právě o ustanovení § 2553 odst. 3 o. z., řešící uplatnění nároku z opožděně provedené přepravy. Pokud měl být nárok žalobců uplatněn ze strany [právnická osoba], stalo se tak na základě neplatné postupní smlouvy; na ni pak nelze hledět ani jako na plnou moc, neboť jmenované společnosti bylo rozhodnutím německého soudu zakázáno vystupovat jako obecný zmocněnec (pro rozpor se zákonem o mimosoudních právních službách). K jednání [právnická osoba] proto nelze z uvedených důvodů přihlížet. Současně žalovaná upozornila, že rozhodnutí zdejšího odvolacího soudu vydaná pod sp. zn. 25 Co 224/2021 a 17 Co 225 2021 byla napadena dovoláními, navrhla proto přerušení tohoto řízení do rozhodnutí o těchto dovoláních. Nadto žalovaná zpochybnila i vůli samotných žalobců vést toto řízení s tím, že v jiné věci jiných žalobců nebyla právní zástupkyně ani ve lhůtě 2,5 měs