19 CO 376/2021-128 — Městský soud v Praze

1. Soud I. stupně rozhodoval k návrhu žalobkyně, jímž se po žalovaném domáhala zaplacení částky [částka] s příslušenstvím z titulu dluhu za poskytnutou zdravotní péči. 2. Žalovaný prostřednictvím svého opatrovníka navrhl, aby soud řízení zastavil s ohledem na nedostatek pravomoci českých soudů projednat tuto věc. 3. Napadeným rozsudkem soud I. stupně uložil žalovanému zaplatit žalobkyni [částka] s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z této částky [částka] od [datum] do zaplacení (I.) a náhradu nákladů řízení ve výši [částka] (II.). 4. Soud I. stupně se nejprve zabýval podmínkami řízení ve smyslu § 103 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.”). Mezinárodní příslušnost posuzoval s ohledem na ukrajinskou státní příslušnost žalovaného ve smyslu čl. 48 odst. 5 smlouvy mezi Českou republikou a Ukrajinou o právní pomoci v občanských věcech podepsané dne [datum] v [město] vyhlášené pod [číslo] Sb. m. s. (dále jen„ smlouva mezi ČR a UKR“) dle toho, kde má odpůrce bydliště, pobyt, sídlo anebo se nalézá sporný nemovitý majetek. Vzhledem k tomu, že se nepodařilo zjistit, že měl žalovaný ke dni podání žaloby bydliště nebo pobyt na území ČR, bylo usnesením ze dne [datum rozhodnutí], č.j. 59 C 67/2020 - 47, řízení zastaveno. K odvolání Městský soud v Praze usnesením ze dne [datum rozhodnutí], č.j. 19 Co 43/2021 - 58 napadené usnesení soudu I. stupně zrušil pro předčasnost se závazným právním pokynem, provést důkladnější pátrání po pobytu žalovaného v ČR a pokusit se mu doručit na adresu jeho trvalého bydliště na Ukrajině. Pokus o doručení na Ukrajinu byl neúspěšný, když příslušné orgány sdělily, že žalovanému nemohla být zásilka doručena s ohledem na jeho pobyt na sezónních pracích v ČR. Uzavřel, že se jeví pravděpodobné, že žalovaný zde fakticky pobývá, tedy je dána pravomoc českých soudů k projednání věci. 5. Soud I. stupně vyšel ze zjištění, že žalobkyně poskytla žalovanému ve dnech [datum] až [datum] zdravotní péči v souvislosti s jeho [pobytem], která byla vyfakturována na částku [částka] se splatností dne [datum]. Žalovaný dluh dne [datum] uznal co do důvodu a výše a zavázal se ho uhradit pomocí splátkového kalendáře. Uhradil pouze [částka]. Po korekci fakturovaných položek byl dluh ponížen o úhradu, částku [částka] a ohledně zbytku ve výši [částka] byl vyzván k plnění. 6. Smluvní vztah mezi účastníky posoudil jako vztah založený smlouvou o péči lidu dle § 2636 odst. 1, 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“). Žalobkyně, na jejím základě poskytla žalovanému, který není účastníkem veřejného zdravotního pojištění dle zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění, zdravotní péči dle § 9 odst. 1 zákona č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách (dále jen„ ZZS“). Cena za ni byla stanovena dle vyhlášky č. 134/1998 Sb. a Cenového předpisu Ministerstva zdravotnictví [číslo] ze dne [datum]. Žalovaný dluh, který uznal ve smyslu § 2053 o. z., neuhradil. Prodlení posoudil dle § 1968 o. z. a úroky z prodlení dle § 1970 o. z. ve výši dle nařízení vlády č. 351/2013 Sb. 7. O náhradě nákladů řízení rozhodl dle § 142 odst. 1 o. s. ř. a vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 254/2015 Sb. 8. Rozhodnutí napadl včasným odvoláním žalovaný prostřednictvím svého opatrovníka z důvodu dle § 205 odst. 2 písm. a), b), e), g) o. s. ř. Zopakoval argumentaci o nedostatku pravomoci českých soudů, že žalovaný nikdy neměl povolen pobyt na území ČR, že není evidován Českou správou sociálního zabezpečení ani Úřadem práce, že pokus o doručení na na Ukrajinu byl neúspěšný. Namítal, že informace o sezonních pracích žalovaného neznamená, že se zde nacházel v době zahájení řízení a že se zde zdržoval s úmyslem žít zde trvale dle § 80 odst. 1 věta prvá o. z. Má za to, že se nejedná ani o případ dle § 80 odst. 1 věta druhá o. z., když žalovaný uváděl trvalé bydliště na Ukrajině a pouze kontaktní adresu v ČR. Nadto uvedl telefonní kontakt, který je dle předvolby ukrajinským telefonním číslem. Namítl, že nejsou ani dány žádné indicie o majetku v ČR. Za situace, kdy žalovaný má bydliště na Ukrajině a jeho bydliště nebo pobyt v jiném místě není znám, navrhl, aby odvolací soud napadené rozhodnutí zrušil, řízení pro nedostatek pravomoci zastavil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. 9. Žalobkyně naopak shledala napadené rozhodnutí správné, když nebylo prokázáno, že by žalovaný měl bydliště na Ukrajině. Namítala, že Smlouva mezi ČR a UKR neupravuje mezinárodní příslušnost pro případ, kdy adresa bydliště či pobytu žalovaného není známa, ať již na území ČR, EU nebo mimo EU. Odkázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Nd 25/2014, kde byl v obdobné věci, učiněn závěr, že pravomoc mají soudy toho členského státu, na jehož území se nacházelo poslední známé bydliště spotřebitele. To bylo v dané věci na adrese [adresa], kterou žalovaný sám označil jako přechodné bydliště/kontaktní adresa. Navrhla potvrzení napadeného rozhodnutí. 10. Odvolací soud přezkoumal z podnětu podaného odvolání napadený rozsudek v mezích odvolatelem vymezených, včetně řízení, které mu předcházelo dle § 212 a § 212a o. s. ř., dospěl k závěru, že odvolání není důvodné. 11. Odvolací soud konstatuje, že napadenému rozhodnutí předcházel korektně provedený proces dokazování v souladu s § 132 o. s. ř., tedy vycházel ze skutkového stavu i právního hodnocení učiněného soudem I. stupně, v podrobnostech tak odkazuje na odůvodnění napadeného rozhodnutí. Dále poznamenává, že žalovaný prostřednictvím opatrovníka ani nebrojil proti skutkovému zjištění či právnímu posouzení věci, ale namítal pouze nedostatek podmínek řízení dle § 103 o. s. ř., spočívajících v absenci mezinárodní příslušnosti soudů ČR. 12. Odvolací soud naopak považuje dovození mezinárodní příslušnosti soudem I. stupně za správné v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu. Soud I. stupně s ohledem na státní občanství žalovaného vycházel správně z čl. 48 odst. 5 smlouva mezi ČR a UKR, dle něhož je pravomocný věc rozhodnout soud, kde má odpůrce bydliště, pobyt, sídlo anebo se nalézá sporný nemovitý majetek. Ani po doplněném zjišťování bydliště žalovaného na základě pokynu stanoveného usnesením Městského soudu v Praze ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 19 Co 43/2021 – 58 se nepodařilo doručit žalovanému na Ukrajinu ani najisto postavit, že ke dni podání žaloby měl žalovaný faktické bydliště, na jím udané adrese [adresa], Sasovka 59. Informace o sezónních pracích žalovaného v ČR nebyla poskytnuta žalovaným, nebyla v řízení ani prokázána, tedy z ní nelze vycházet. Sám žalovaný za svůj přechodný pobyt označil žalobkyni adresu [adresa] Ani na tuto adresu se však nepodařilo soudu doručit. Lze tak uzavřít, že faktické bydliště žalovaného, případně pobyt, ani jeho majetek na území ČR, ke dni podání žalobního návrhu nebylo zjištěno. Bydliště je přitom pojem, který je třeba vykládat na základě § 80 o. z., dle něhož má člověk bydliště v místě, kde se zdržuje s úmyslem žít tam s výhradou změny okolností trvale; takový úmysl může vyplývat z jeho prohlášení nebo z okolností případu. Nemá-li člověk bydliště, považuje se za ně místo, kde žije. Soudní judikatura dovodila, že bydlištěm fyzické osoby je třeba rozumět obec, resp. městský obvod, v němž tato osoba bydlí s úmyslem zdržovat se zde trvale a obsah pojmu bydliště tak nemusí být totožný s obsahem pojmu trvalý pobyt, kterého užívají předpisy správního práva upravující evidenci obyvatel (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 30 Cdo 444/04). 13. Odvolací soud tak považuje odkaz žalobkyně na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 30 Nd 25/2014 za zcela přiléhavý. Toto rozhodnutí vychází shodně ze situace, kdy žalovaný je státním příslušníkem země mimo EU, jeho poslední bydliště bylo na území ČR, avšak současné nebylo známé. V odůvodnění se tak stanoví, že„ Z judikatury Soudního dvora Evropské unie vyplývá, že je cílem nařízení Brusel I zabránit situacím odepření spravedlnosti, kterým by byl vystaven žalobce z důvodu nemožnosti lokalizovat žalovaného. V případech, kdy je bydliště žalovaného neznámé, je požadavek dodržování práva žalovaného na obhajobu třeba naplňovat při dodržování práva žalobce obrátit se na soud, aby rozhodl o opodstatněnosti jeho návrhů. Na rozdíl od situace žalovaného, který může, jestliže byl zbaven možnosti účinné obrany, dosáhnout dodržení práva na obhajobu tím, že podle čl. 34 bodu 2 nařízení Brusel I napadne uznání rozsudku, hrozí totiž žalobci, že bude zbaven veškeré možnosti podat žalobu.“ I zde je žalovaný státní příslušník země mimo EU, jeho poslední známý faktický pobyt byl na adrese v [obec a číslo], [ulice], tuto adresu sám žalovaný žalobkyni sdělil s tím, že je na této adrese kontaktní. O svém následném bydlišti, popřípadě pobytu, však již žalobkyni neinformoval, a tento nebyl ani prokázán. Závěr soudu I. stupně o pravomoci českých soudů k projednání věci je tak správný. 14. Odvolací soud k samotnému nároku pouze poznamenává, že soud I. stupně správně