20 CO 422/2021-278 — Městský soud v Praze

1. Napadeným rozsudkem soud I. stupně zastavil řízení ohledně částky [částka] s příslušenstvím, žalovanou uznal povinnou zaplatit žalobci [částka] s příslušenstvím a na náhradu nákladů řízení [částka] a ohledně částky [částka] s příslušenstvím žalobu zamítl. Žalobce se domáhal na žalované zaplacení [částka] s příslušenstvím v rozsahu [částka] z titulu náhrady škody a v rozsahu [částka] z titulu zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vzniklých mu v důsledku trestního stíhání, které skončilo postoupením věci do přestupkového řízení. Ohledně částky [částka] s příslušenstvím vzal žalobce po částečném plnění žalované ve výši [částka] žalobu zpět a soud I. stupně proto podle § 96 odst. 2 zák. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (o.s.ř.) řízení v tomto rozsahu zastavil. Žalovaná navrhla zamítnutí zbylého nároku žaloby s obranou, že dostatečnou satisfakcí za utrpěnou nemajetkovou újmu žalobce je konstatování vydání nezákonného rozhodnutí a omluva, jež vyjádřila ve stanovisku v rámci předběžného projednání nároku. Zdůraznila, že věc byla předána do přestupkového řízení, avšak odpovědnost žalobce za přestupek v mezidobí zanikla a nebylo tak postaveno najisto, zda se předmětného skutku dopustil. 2. Soud I. stupně učinil zjištění, podrobně popsaná v odstavcích 7 až 21 napadeného rozsudku. Zjistil zejména, že usnesením Policie České republiky, Krajské ředitelství policie Ústeckého kraje, Služba kriminální policie a vyšetřování, územní odbor [obec], oddělení hospodářské kriminality, č. j.: KRPU [číslo] ze dne [datum] bylo zahájeno trestní stíhání žalobce pro přečin pojistného podvodu podle § 210 odst. 2, odst. 4 trestního zákoníku, kterého se měl dopustit jako řidič osobního vozidla po nehodě dne [datum] uvedením nepravdivých skutečností při nahlášení pojistné události. Trestní oznámení podala pojišťovna [právnická osoba], která z uvedeného důvodu odmítla žalobci poskytnout pojistné plnění. V rámci hlavního líčení Okresního soudu v Teplicích dne 16. 2. 201 pod č.j. 23T 165/20015-508 byla věc podle § 222 odst. 2 trestního řádu postoupena Magistrátu města Teplice s odůvodněním, že se nejedná o trestný čin, avšak skutek by mohl být příslušným orgánem posouzen jako přestupek. Dne [datum] rozhodl přestupkový orgán o odložení věci podle § 76 odst. 1 písm. f) zákona č. 250/2016 Sb. o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich, neboť odpovědnost za přestupek zanikla. 3. Soud I. stupně s odkazem na § 5, § 7 odst. 1, § 8 odst. 1, § 12, § 13 odst. 1, § 14 a § 31a odst. 2, 3 zák. č. 82/1998 Sb. o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (náhradový zákon) a judikaturu Nejvyššího soud ČR a Ústavního soudu ČR konstatoval, že usnesení o zahájení trestního stíhání je nezákonné i v případě, kdy trestní řízení skončí postoupením věci do přestupkového řízení (rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp.zn. 30 Cdo 2813/2011). Při stanovení formy a výše zadostiučinění vyšel zejména ze závěrů rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp.zn. 30 Cdo 2813/2011 (publikováno ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod [číslo]) a jím dovozených kritérií (zejména délka trestního stíhání, povaha trestní věci a následky v osobnostní sféře poškozeného). Konstatoval, že žalobce byl trestně stíhán pro spáchání přečinu pojistného podvodu podle § 210 odst. 2, 4 trestního zákoníku a byl ohrožen sazbou odnětí svobody 1 rok až 5 let, avšak s ohledem na okolnosti případu mu reálně nehrozil nepodmíněný trest odnětí svobody (což se promítlo ve vydaném trestním příkazu). Trestní stíhání žalobce trvalo od [datum] do [datum], zhruba 2 roky a 8 měsíců, orgány veřejné moci postupovaly v řízení v přiměřených lhůtách a proto délku trestního stíhání zhodnotil jako přiměřenou. Z hlediska dopadů trestního stíhání do žalobcovy osobnostní sféry soud I. stupně dovodil, že žalobci vznikla nejen újma, ztotožnitelná se subjektivními pocity frustrace, stresu a nejistoty, ale i újma objektivizované povahy, měl problémy se spaním, trpěl úzkostí ohledně výsledku trestního stíhání, hádal se proto s manželkou, byl nervózní, což se promítlo i do jeho profese kadeřníka, trpěl psychosomatickými obtížemi (souladné výpovědi žalobce, jeho manželky, otce a svědků [příjmení], [příjmení], [příjmení], [příjmení] (kamaráda, kolegyň a zákaznice žalobce). Soud I. stupně vyzdvihl, že žalobce byl bezúhonný, na druhé straně zohlednil, že své příbuzné, známé a zákazníky o svém trestním stíhání sám informoval a ti jej převážně podporovali, a poukázal na to, že jeho finanční a další potíže (zařazení do interního registru nespolehlivých klientů) mu vznikly převážně či zcela v důsledku jednání pojišťovny, nikoliv v důsledku trestního stíhání. Soud I. stupně dále v intencích judikatury Nejvyššího soudu ČR provedl srovnání případu žalobce s věcí, vedenou u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp.zn. 15 C 202/2015 a u Městského soudu v Praze pod sp.zn. 11 Co 30/2017, ohledně nároku poškozeného, stíhaného pro přečin úvěrového podvodu, jemuž bylo přiznáno peněžní zadostiučinění ve výši [částka], oproti žalobci byl však citelně zasažen jeho profesní život, došlo k zajištění prostředků na jeho živnostenských účtech a leasingové a úvěrové společnosti s ním přestaly spolupracovat. Soud I. stupně uzavřel, že přiměřeným zadostiučiněním za újmu, způsobenou žalobci posuzovaným trestním stíháním, je částka [částka], kterou mu přiznal s úrokem z prodlení od [datum] do zaplacení podle § 1970 zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (o.z.) a §15 odst. 2 náhradového zákona, ve výši dané § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. (kterým se určuje výše úroků z prodlení a nákladů spojených s uplatněním pohledávky..). Ve zbytku nároku žalobu zamítl a podle § 142 odst. 3 a 146 odst. 2 o. s. ř. přiznal žalobci náhradu nákladů řízení ve specifikaci, popsané v odstavci 41 rozsudku. 4. Proti vyhovujícímu výroku rozsudku podala žalovaná včasné odvolání. Namítla, že ve věci byla obdobně jako v případech jí zmíněných prvostupňových rozhodnutí přerušena příčinná souvislost mezi trestním stíháním a tvrzenou nemajetkovou újmou, jelikož tvrzení stran této újmy, zejména ohledně finančních potíží žalobce, jsou přikládána k nehodě žalobce a k následnému jednání pojišťovny, která podala trestní stíhání a odmítla žalobci poskytnout pojistné plnění. Oproti soudem I. stupně srovnávanému případu se žalobce dopustil jednání, které naplňovalo minimální znaky přestupku a věc byla odložena jen z důvodu zániku odpovědnosti za přestupek dle § 76 odst. 1 písm. f) zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich. Přiznání peněžitého zadostiučinění žalobci by bylo v rozporu s obecnou zásadou spravedlnosti, když nebylo vysloveno, že žalobce se žádného protiprávního jednání nedopustil. Ve srovnávaném případě byly též zjištěny mnohem závažnější dopady do jednotlivých sfér tamějšího poškozeného, tudíž nejde o případ, použitelný ke srovnání s případem žalobcem. Žalovaná dále poukázala na to, že sám žalobce o svém trestním stíhání otevřeně hovořil a vyvolával tak vědomost veřejnosti o něm a dovozovala, že výpovědi jeho manželky a otce jsou nevěrohodné, protože věc se žalobcem probírali. Žalovaná uzavřela, že žalobci postačí zadostiučinění ve formě konstatování vydání nezákonného rozhodnutí a navrhla, aby odvolací soud napadený výrok rozsudku soudu I. stupně změnil, žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení. 5. Žalobce navrhl potvrzení napadené části rozsudku soudu I. stupně. Zdůraznil, že tvrzení žalované o tom, že se dopustil jednání, naplňující znaky přestupku, je nepravdivé a spekulativní, neboť žádné rozhodnutí v tomto směru neexistuje a žalobce jakékoliv své protiprávní jednání v souvislosti s dotyčnou dopravní nehodou odmítá. Z rozhodnutí soudu ani z výsledku správního řízení nevyplývá, v čem by mělo jeho údajné přestupkové jednání spočívat. Žalobci bylo kladeno za vinu fingování dopravní nehody a poté, co vyšla na základě znaleckého posudku najevo neudržitelnost obžaloby, tvrdil státní zástupce, že se mohl dopustit nespecifikovaného přestupku, jímž zavinil dopravní nehodu. V takovém případě by však nebyla dána totožnost skutku a rozhodnutí trestního soudu, který měl správně žalobce zprostit obžaloby, o postoupení věci do přestupkového řízení je nezákonné, žalobce však proti němu neměl opravný prostředek. Argumentace žalované o absenci příčinné souvislosti mezi trestním řízením a jednáním pojišťovny, která je iniciovala, je zavádějící, neboť postup orgánů činných v trestním řízení poskytl pojišťovně oporu pro její negativní postup vůči žalobci. Okolnosti a průběh předmětného trestního stíhání jsou atypické, trvalo dlouhou dobu a bylo vedeno zcela nedůvodně, proto je nezbytné, aby zadostiučinění bylo poskytnuto v penězích. 6. Z obsahu odvolání žalované se podávají odvolací důvody ve smyslu § 205 odst. 2 písm. e) a g) o.s.ř. Odvolací soud proto z jeho podnětu přezkoumal napadený vyhovující výrok rozsudku I. stupně a řízení, jež rozhodnutí předcházelo, v intencích § 212 a 212a o.s.ř., odvolání žalované však nepřisvědčil. Odvolací soud