20 CO 429/2021-164 — Městský soud v Praze

1. Napadeným rozsudkem uznal soud I. stupně žalovaného povinným zaplatit žalobkyni částku [částka] a na náhradu nákladů řízení [částka]. Žalobkyně se jakožto postupnice pohledávky [právnická osoba] z postupní smlouvy ze dne [datum] domáhala na žalovaném uvedené částky z titulu sjednané smluvní pokuty ve výši 0,5 % denně z částky [částka] za období [datum] do [datum] z prodlení s úhradou částky [částka], představující nedoplatek ceny díla (Rekonstrukce a stavební úpravy společných prostor bytového domu [ulice a číslo], [obec a číslo]) podle smlouvy o dílo ze dne [datum], pravomocně žalobkyni vůči žalovanému přiznané rozsudkem u Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne [datum rozhodnutí], č.j. 12C 215/2016-194, se spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 70 Co 316/2019-257 s právní mocí dne [datum], na níž žalovaný dosud nic neuhradil. Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby s obranou, že výše smluvní pokuty je nepřiměřená, jelikož žalobkyni nevznikla žádná škoda, a že její nárok je rozporný s dobrými mravy, protože žalovaný uplatnil vůči zhotoviteli díla a původnímu věřiteli nárok na slevu z ceny díla ve výši [částka], který mu byl pravomocně přiznán Obvodního soudu pro Prahu 5, ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 4 C 115/2020-101. 2. Soud I. stupně na základě důkazních zjištění, popsaných v odstavci 5 až 15 rozsudku, skutkově uzavřel, že mezi společností [právnická osoba] a žalobkyní byla dne [datum] uzavřena smlouva o postoupení pohledávky, vzniklé postupiteli vůči žalovanému na základě smlouvy o dílo, uzavřené mezi [právnická osoba] a žalovaným dne [datum], na nedoplatku ceny odevzdaného a převzatého díla ze dvou faktur v celkové výši [částka], včetně příslušenství a smluvní pokuty ve [anonymizováno] 0,5% denně, sjednané za prodlení s úhradou ceny díla. Postoupení pohledávky bylo žalovanému oznámeno [datum]. Žalobkyni byla rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 12 C 215/2016-194 ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 70 Co 316/2019-257 přiznána vůči žalovanému z uvedeného titulu částka [částka] se zákonným úrokem z prodlení. 3. Soud I. stupně s odkazem na §§ 580, 1879, 2048, 2051 zák. č. 89/2012, občanský zákoník (o.z.) dovodil, že žalobkyně má právo na zaplacení požadované smluvní pokuty, sjednané v souladu s § 2048 o. z. ve smlouvě o dílo ze dne [datum] za prodlení žalovaného s úhradou ceny díla ve výši 0,5 % denně. Shrnul, že dílo bylo zhotovitelem odevzdáno a žalovaným převzato a zhotovitel vystavil žalovanému faktury za doplatek ceny díla a následné vícepráce v částkách [částka] (faktura [číslo] 2015) a [částka] (faktura [číslo] [rok]), které žalovaný ve splatnosti neuhradil. Zhotovitel tuto pohledávku v celkové výši [částka] postoupil, včetně příslušenství a smluvní pokuty z částky [částka] za každý den prodlení s úhradou od [datum] do zaplacení, žalobkyni, které z ní byla pravomocně přisouzená částka [částka] s příslušenstvím. Soud I. stupně neshledal uplatnění smluvní pokuty žalobkyní rozporným s dobrými mravy, neboť žalovaný neprokázal své tvrzení, že postoupení pohledávky žalobkyni ze strany zhotovitele bylo šikanózním jednáním, jehož účelem bylo poškození žalovaného. Rozsudek pro uznání, jímž bylo vyhověno nároku žalovaného proti zhotoviteli díla z vad díla, označil pro rozhodnutí tohoto sporu za irelevantní, a zdůraznil značný časový odstup uplatnění nároku z vad díla žalovaným v roce [rok] od postoupení pohledávky žalobkyni v roce 2015. Výši předmětné smluvní pokuty neshledal s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu ČR (rozhodnutí sp. zn. 32 Odo 1299/2006, sp. zn. 33 Cdo 3123/2010, sp.zn. 32 Cdo 3622/2011) nepřiměřenou a proto nepřistoupil k její moderaci. S tímto odůvodněním soud I. stupně žalobě vyhověl a podle § 142 odst. 1 zák. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (o.s.ř.) přiznal procesně úspěšné žalobkyni náhradu nákladů řízení ve specifikaci, popsané v odstavci 27 rozsudku. 4. Proti rozsudku podal žalovaný včasné odvolání. Namítl, že soud I. stupně se dostatečně nezabýval jeho námitkou rozporu nároku žalobkyně s dobrými mravy, kterou zhodnotil generalizujícím způsobem bez ohledu na individuální okolnosti věci. Dovozoval, že postoupení pohledávky žalobkyni bylo vedeno úmyslem jej poškodit a způsobit zásadní nerovnost v daném smluvním vztahu. Zdůraznil, že zhotoviteli byla rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne [datum rozhodnutí] č.j. 4C 115/2020-101 uložena povinnost uhradit mu z titulu vad zhotoveného díla [částka] s úrokem z prodlení a z hlediska časové souslednosti se lze domnívat, že zhotovitel za spolupráce se žalobkyní činil od počátku kroky k reálnému znemožnění domožení se tohoto nároku žalovaným. Za dané situace nelze tyto nároky posuzovat bez vzájemné souvislosti, žalovaný provedl dne [datum] zápočet vzájemných pohledávek a v exekučním řízení, vedeném pro pohledávku žalobkyně ve výši [částka], se domáhá zastavení exekuce z důvodu zániku pohledávky. Žalovaný dále citoval judikaturu Nejvyššího soudu ČR a Ústavního soudu ČR k otázce dobrých mravů s přesvědčením, že ve věci jsou splněny podmínky pro aplikaci § 3 odst. l o.z. (správně § 2 odst. 3 o.z.) s ohledem na jednání žalobkyně v blízké součinnosti se zhotovitelem, k čemuž poukázal na místní souvislost jejich sídel a předmět činnosti žalobkyně, která těží se skutečnosti, že její právní předchůdce neprovedl dílo řádně a její postup je za situace, kdy zhotovitel svým jednáním znemožnil reklamování díla, nemorální. Žalovaný navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil soudu I. stupně k novému projednání a rozhodnutí. 5. Žalobkyně navrhla potvrzení napadeného rozsudku, s jehož závěrem se ztotožnila. Oponovala, že v rozporu s dobrými mravy je dlouhodobé konání žalovaného, který ani na její opakované výzvy a přes pravomocná soudní rozhodnutí neuhradil pohledávku, nabytou žalobkyní již v roce 2015, a v mezidobí vyváděl byty ze svého vlastnictví. Výzvu k odstranění vad díla zaslal žalovaný zhotoviteli až po právní moci uvedených rozhodnutí ve prospěch žalobkyně a téměř pět let po dokončení a předání díla. Zhotovitel se nebránil vydanému rozsudku pro uznání, v čemž mohl jednat i ve shodě se žalovaným, a žalobkyně za jeho liknavost nemůže nést odpovědnost. Odvolací argumentace judikaturou k otázce institutu dobrých mravů je pouze obecná a soud I. stupně se s touto námitkou žalovaného dostatečně vypořádal. 6. Podle obsahu odvolání uplatnil žalovaný odvolací důvody ve smyslu § 205 odst. 2 písm. e) a g) o.s.ř. Odvolací soud proto z jeho podnětu přezkoumal napadený rozsudek včetně řízení, které mu předcházelo, v intencích § 212 a § 212a odst. 1 a 5 o.s.ř., odvolání však neshledal důvodným. Odvolací soud se plně ztotožnil se závěry soudu I. stupně, který správně na podkladě důkazních zjištění vyložil, proč nepřisvědčil obraně žalované a jeho rozsudek je řádně odůvodněn. Pravomocnými rozsudky soudů obou stupňů byla postavena najisto existence pohledávky na úhradu nedoplatků ceny díla, postoupené ve smyslu § [číslo] odst. 1 o.z žalobkyni postupní smlouvou ze dne [datum], včetně jejího zajištění smluvní pokutou, sjednané v souladu s § 2048 odst. l o.s.ř. Žalovaný na tuto pohledávku nic neplnil, žalobkyně se proto oprávněně domáhá zaplacení smluvní pokuty za žalované období. Proti těmto závěrům žalovaný nijak nebrojil. Sjednaná výše smluvní pokuty (0,5% denně z dlužné částky, což v daném případě představuje [částka] denně) není, jak již podrobně vysvětlil soud I. stupně, z pohledu konstantní judikatury nepřiměřená (srov. též rozhodnutí Nejvyššího soudu, sp.zn. 33 Odo 236/2005) a její celková výše odráží délku prodlení žalovaného (1 087 dní) se splněním dluhu (srov. též. rozsudek Nejvyššího sp.zn. 23 Cdo 1749/2015). 7. Nárok, přisouzený na základě fikce jeho uznání žalovanému vůči původnímu věřiteli (zhotoviteli díla), není sám o sobě pro posouzení žalobního nároku významný a tvrzení žalovaného o rozporu žalobního nároku s dobrými mravy je založeno jen na domněnkách a spekulacích o jednání žalobkyně a původního věřitele ve shodě ke škodě žalovaného bez označení konkrétní skutečnosti, o níž by se opíraly. Časový průběh věci těmto domněnkám nenasvědčuje, neboť pohledávka z nezaplacených faktur za doplatek ceny díla byla žalobkyni postoupena v prosinci 2015 dlouho před tím, než žalovaný počal uplatňovat nároky z vady díla proti zhotoviteli (u soudu v roce 2020). Žalovaný taktéž netvrdil ani neprokazoval, že by žalobkyni existenci pohledávky z tohoto titulu bezprostředně po postoupení pohledávky ve smyslu § 1884 odst. 1 o.z. oznámil. Ve shodě se soudem I. stupně proto odvolací soud neshledal žádnou okolnost, na jejímž základě by měl být nárok žalobkyně na zaplacení smluvní pokuty jakožto zajištění postoupené pohledávky posouzen jako odporující dobrým mravům ve smyslu § 2 odst. 3 o.z či § 580 o.z. Žalovaný ani žádnou takovou konkrétní okolnost netvrdil a není proto ani zřejmé, k prokázání jakého jeho tvrzení měly jím navrhované důkazy, které soud I. stupně s