21 CO 119/2022-84 — Městský soud v Praze

1. Soud prvního stupně shora označeným rozsudkem výrokem I. zamítl žalobu, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobci [částka], a výrokem II. rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů [anonymizováno]. 2. Takto rozhodl o žalobě, kterou se žalobce domáhal náhrady škody, která mu měla vzniknout v souvislosti s uspokojením restitučního nároku rodiny [příjmení] na vydání pozemků v k.ú. [anonymizováno] a k.ú. [obec], jejichž obvyklá cena ke dni vydání těchto pozemků činila [částka], s tvrzením, že byla způsobena protiprávním jednáním dvou bývalých zaměstnankyň žalovaného - v [anonymizována dvě slova] byly pravomocně shledány vinnými tím, že vypracováním návrhu a následným vydáním rozhodnutí ze dne [datum], č.j.: O [variabilní symbol] [číslo] (dále jen rozhodnutí ze dne [datum]) jako veřejní činitelé při výkonu své pravomoci z nedbalosti zmařily splnění důležitého [anonymizováno] a způsobily takovým činem značnou škodu, čímž spáchaly [anonymizována dvě slova] [anonymizována dvě slova] [anonymizována dvě slova] z nedbalosti podle § 159 odst. 1, odst. 2 písm. b) trestního zákona) v souvislosti s vydáním rozhodnutí ze dne [datum], jímž bylo osvědčeno, že právní předchůdkyně restituentů byla v době smrti občankou [anonymizována dvě slova], což bylo nezbytným předpokladem k rozhodnutí o vydání předmětných pozemků. Žalobce odvozoval žalobní nárok z titulu odpovědnosti žalovaného jako zaměstnavatele odsouzených zaměstnankyň za škodu způsobenou podle § 2914 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen“o.z.), event. podle § 167 občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. 3. Žalovaný namítl nedostatek své pasivní věcné legitimace. Argumentoval tím, že posuzovanou věc nelze posoudit podle obecných občanskoprávních předpisů o odpovědnosti zaměstnavatele za škodu, neboť se jedná o rozhodnutí orgánu územně samosprávného celku spadající do jeho přenesené působnosti. Proto by měla být věc posuzována podle speciálního zákona - tj. zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona [obec] národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), (dále jen„ OdpŠk“). Nejednalo se tedy o samostatnou činnost žalovaného, ale o výkon státní správy v přenesené působnosti, tj. o činnost státu. Dále namítl promlčení žalovaného nároku a absenci příčinné souvislosti. 4. Po stránce skutkové vyšel ze zjištění, že bývalé zaměstnankyně žalovaného byly uznány vinnými ze spáchání [anonymizováno 6 slov] z nedbalosti podle § 159 odst. 1, odst. 2 písm. b) trestního zákona, kterého se měly dopustit tím, že vydaly dne [datum] rozhodnutí, jímž zrušily rozhodnutí správního orgánu prvního stupně tak, že [jméno] [příjmení] byla v době své smrti státní občankou [anonymizována dvě slova], ačkoliv věděly, či vzhledem ke svému pracovnímu zařazení vědět měly, že nebyla v době podání žádosti o vrácení československého státního občanství manželkou československého státního občana, které vydaly jako osvědčení o státním občanství, ačkoliv k tomu nebyly věcně příslušnými, rozhodly bez zjištění přesného a úplného skutečného stavu věci a přitom jim bylo známo, že rozhodnutí o státním občanství bude použito při uplatnění restitučních nároků jako jejich nezbytná podmínka. Rozsudkem Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne [datum rozhodnutí], č.j. [číslo jednací] bylo určeno, že Dipl. Ing. [jméno] [jméno] [příjmení] je vlastníkem mimo jiné pozemků parc. [číslo] parc. [číslo] parc. [číslo] v k.ú. [anonymizováno]. Rozhodnutím [anonymizována dvě slova] v [obec] ze dne [datum] byla schválena dohoda o vydání pozemků parc. [číslo] [číslo] v k.ú. [obec], uzavřená mezi [jméno] [příjmení] a ČR - Okresním úřadem [obec]. Obvyklá cena pozemků v k.ú. [anonymizováno] činila [částka] a v k.ú. [obec] [částka]. 5. Po právní stránce dospěl soud prvního stupně s odkazem na ustanovení § 1 odst. 1, § 3 odst. 1 písm. c), § 5, § 6 odst. 1, § 7 odst. 1, § 8 odst. 1 a § 26 OdpŠk k závěru, že žalovaný není ve věci pasivně věcně legitimován. Dovodil, že na posuzovanou věc je třeba aplikovat OdpŠk, neboť rozhodnutí ze dne [datum] bylo vydáno správním orgánem ve správním [anonymizováno] v rámci přenesené působnosti, kterou stát svěřil orgánu státní správy. Zdůraznil, že správní [anonymizováno] ohledně státního občanství má povahu vrchnostenského rozhodování o právech a povinnostech subjektů tohoto [anonymizováno] a že k tvrzené škodě tak došlo jednáním správního orgánu při plnění jeho povinností v rámci [anonymizováno] práva. Nešlo tedy o způsobení škody, kterou by bylo možné posoudit podle občanského zákoníku, který upravuje soukromoprávní vztahy. Okolnost, že žalobce nebyl účastníkem správního [anonymizováno], nemá na otázku právního posouzení škodní události vliv. Konstatoval, že za situace, kdy rozhodnutí ze dne [datum] nebylo zrušeno, nelze rozhodovat o náhradě škody, která měla vzniknout tím, že rozhodnutí ze dne [datum] bylo vydáno v důsledku protiprávního jednání úředních osob. Z tohoto důvodu žalobu zamítl, aniž se zabýval zbývajícími obrannými tvrzeními žalovaného. 6. O nákladech [anonymizováno] rozhodl podle § 150 o.s.ř. vycházeje z nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 2484/09 s odůvodněním, že nemá náklady žalovaného, který je statutárním městem, na zastoupení advokátem za účelně vynaložené. 7. Proti tomuto rozsudku podali odvolání žalobce i žalovaná. 8. Žalobce ve svém odvolání namítl nesprávné právní posouzení věci. Uvedl, že OdpŠk je zákonem lex specialis ve vztahu k občanskému zákoníku a že pokud nejsou naplněny podmínky ustanovení § 1 odst. 1 tohoto zákona, stát za škodu neodpovídá. Podle žalobce nedošlo k naplnění podmínky vyjádřené v § 7 tohoto zákona s tím, že žalobce nebyl účastníkem správního [anonymizováno], ve kterém došlo k nesprávnému úřednímu postupu. Upozornil rovněž na ustanovení § 32 odst. 2 OdpŠk, dle kterého se lze domáhat náhrady škody pouze deset let od vydání nezákonného rozhodnutí, tj. do roku 2009, přičemž uvedené rozhodnutí dosud nebylo zrušeno. Žalobce se tak náhrady škody podle tohoto zákona nemůže domoci, a proto považuje rozhodnutí za nespravedlivé a formalistické s odkazem na čl. 11 a 36 Listiny základních práv a svobod. Navrhl, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k novému projednání. 9. Odvolání žalovaného směřovalo proti výroku o nákladech [anonymizováno]. Žalovaný nesouhlasil se závěrem soudu prvního stupně, že jeho náklady na zastoupení advokátem nebyly účelně vynaloženy. Uvedl, že si je vědom existence určité judikatury o účelnosti vynaložených nákladů v případech statutárních měst, nicméně ani tato nevylučuje možnost účelného zastoupení advokátem kategoricky bez dalšího. Podle žalovaného se soud prvního stupně s údajnou neúčelností nákladů dostatečně argumentačně nevypořádal, když svůj závěr učinil bez bližšího zkoumání jeho poměrů. Zdůraznil, že je největší veřejnou korporací, do jeho agendy spadá značné množství rozličných činností a úkolů a jeho náplň práce je o to větší, že je nositelem specifického postavení jako obce i kraje zároveň. S ohledem na počet zaměstnanců a rozsah obstarávané právní agendy nezbývá čas a prostor pro jeho faktické zastupování v soudních sporech. Pokud by soudy toto požadovaly bez dalšího, bylo by nutné počet právníků samosprávných korporací zásadně rozšířit, což by znamenalo velký zásah do veřejných rozpočtů. Žalovaný má za to, že pokud soud prvního stupně dospěl k závěru, že náklady nebyly účelně vynaloženy, měl rozhodnout ve smyslu § 142 odst. 1 a § 151 odst. 3 o.s.ř. ve spojení s vyhláškou č. 254/2015 Sb. a měl mu přiznat náhradu nákladů [anonymizováno] v celkové výši [částka] za 7 úkonů po [částka]. Tento jeho názor je v souladu i s nálezem zmíněným soudem prvního stupně. Navrhl, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o nákladech [anonymizováno] změnil tak, že žalobci uloží povinnost nahradit žalovanému náklady [anonymizováno] ve výši [částka]. 10. Žalovaný ve svém písemném vyjádření k odvolání navrhl potvrzení rozsudku prvního stupně jako věcně správného, ztotožnil se se závěry soudu prvního stupně, že na věc dopadá právní úprava speciální, protože se jedná o rozhodnutí spadající do přenesené působnosti orgánu státní správy. Odkázal přitom na ustanovení § 3 odst. 1 písm. c) a § 26 OdpŠk. Nároku nelze podle žalovaného vyhovět ani z toho důvodu, že byl zcela promlčen a že žalovaný námitku promlčení včas uplatnil. 11. Odvolací soud přezkoumal k odvolání žalobce a žalovaného rozsudek soudu prvního stupně včetně [anonymizováno], které jeho vydání přecházelo, podle § 212 a § 212a odst. 1 a 5 o.s.ř., a poté dospěl k závěru, že odvolání žalobce není opodstatněné. Odvolání žalovaného proti výroku o nákladech [anonymizováno] shledal částečně důvodným. 12. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně, která jsou správná a v souladu s obsahem provedených důkazů. Ztotožnil se i s jeho právním posouzením věci a s jeho závěrem o nedostatku pas