21 CO 200/2022-210 — Městský soud v Praze

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci [částka] s úrokem s prodlení ve výši 9,75 % ročně z této částky od [datum] do zaplacení (výrok I.), co do úroku z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky [částka] za den [datum] žalobu zamítl (výrok II.) a uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení [částka] (výrok III.). 2. Zaplacení uvedené částky se žalobce domáhal s tvrzením, že žalovaný v období od [datum] do [datum] užíval [anonymizováno], jehož vlastníkem je žalobce, aniž by za jeho užívání cokoli platil. Žalovaný argumentoval tím, že mu právní předchůdci žalobce poskytli [anonymizováno] k bezplatnému užívání a že není povinen cokoli platit. 3. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobce je od [datum] vlastníkem vozidla [příjmení] [jméno], [registrační značka] a že žalovaný toto [anonymizováno] užíval od jeho první registrace dne [datum] až do dne [datum], kdy jej předal žalobci. Pojištění vozidla platné do [datum] platil žalovaný. [anonymizováno] typu [příjmení] [jméno] je v rámci dlouhodobého užívání jednotlivými autopůjčovnami pronajímáno za částku [anonymizováno] [spisová značka] – [anonymizováno] [spisová značka]. [příjmení] [anonymizováno] typu [příjmení] [jméno] společnost [právnická osoba] nabízí za cenu [částka] a v rámci operativního leasingu může být v závislosti na variantě spláceno splátkou ve výši [částka], [částka] nebo [částka]. [anonymizováno] typu [příjmení] [jméno] obdobného stavu a obdobného stáří lze zakoupit za cenu [částka]. Žalobce vyzval žalovaného k úhradě částky [částka] za užívání vozidla a stanovil mu lhůtu k zaplacení nejpozději do [datum]. 4. Po právní stránce soud prvního stupně uplatněný nárok posuzoval jako nárok na vydání bezdůvodného obohacení podle [ustanovení pr. předpisu]“). Měl za to, že žalovaný sice tvrdil, že [anonymizováno] užíval na základě dohody, jeho tvrzení však zůstala příliš obecná a neurčitá, proto k nim nemohl provést relevantní dokazování. Nepovažoval za podstatné, s jakou intenzitou žalovaný [anonymizováno] užíval, nýbrž pouze to, že je měl plně v dispozici. S odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu dovodil, že v daném případě je z hlediska nákladů řízení a délky soudního řízení jednoznačně hospodárnější a efektivnější variantou stanovit výši nájemného na bázi operativního leasingu. Z nabídky autorizovaného prodejce vozů [příjmení] zjistil, že v případě uhrazení [anonymizováno] kupní ceny a [anonymizováno] měsíčních splátek u leasingového úvěru u obdobného druhu vozidla shodné značky představuje měsíční splátka částku [částka], tj. [částka] denně, podpůrně poukázal i na ceník [právnická osoba] dodávky [právnická osoba], ze kterého vyplývá, že obvyklé denní nájemné u dlouhodobých pronájmů činí [částka] denně, a ceník fyzické osoby podnikatele [jméno] [příjmení], [IČO], z něhož je zřejmé, že obvyklé denní nájemné u dlouhodobých pronájmů činí částku [částka] denně. Porovnáním těchto částek pak dospěl k závěru, že částka, kterou požaduje žalobce je nižší než cena obvyklá, a přiznal mu [částka] denně, tj. za [číslo] dní celkem [částka]. Výzva k zaplacení nárokované částky byla žalovanému doručena dne [datum], dne následujícího se tedy dostal do prodlení a teprve od tohoto data má žalobce nárok i na úrok z prodlení (§ 1958, § 1968, § 1970 o. z.). Proto v části, v níž žalobce požadoval úrok z prodlení i za den [datum], žalobu zamítl a o nákladech řízení rozhodl podle § 142 odst. 3 o. s. ř. 5. Proti výrokům I. a III. tohoto rozsudku podal žalovaný včasné a přípustné odvolání, v němž soudu prvního stupně vytýkal nesprávná skutková zjištění i nesprávné posouzení věci. 6. Setrval na své argumentaci, že [anonymizováno] mu svěřili právní předchůdci žalobce jako [anonymizováno] služební, které mohl užívat i k osobním účelům, a zdůraznil přitom, že žalobce poté, co se stal vlastníkem vozidla, po dobu 12 let tento stav akceptoval. Současně namítal, že i kdyby byl nárok důvodný co do základu, co do výše je zcela nepřiměřený. Nesouhlasil s tím, jakým způsobem soud prvního stupně dospěl k částce bezdůvodného obohacení, neboť nepřihlédl ke stáří vozidla a jeho hodnotě, ani k tomu, že žalovaný platil veškeré náklady spojené s užíváním vozidla včetně jeho pojištění. Měl za to, že obvyklá cena měla být zjištěna znalecky. Navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek změnil, případně zrušil. 7. Žalobce považoval napadený rozsudek za věcně správný a navrhl jeho potvrzení. 8. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek (§ 212 a násl. o. s. ř.) a dospěl k závěru, že odvolání je důvodné. 9. Žalobce se domáhá na žalovaném zaplacení [částka] a tvrdí, že jde o bezdůvodné obohacení, které žalovanému vzniklo užíváním vozidla bez právního důvodu. Mezi účastníky přitom není sporu o tom, že v roce 2007, kdy se žalobce stal vlastníkem vozidla, [anonymizováno] užíval žalovaný, a to již od jeho registrace v roce [rok]. 10. Žalovaný se brání tvrzením, že mu právní předchůdci žalobce přenechali [anonymizováno] do bezplatného užívání. 11. Tvrdí-li žalovaný, že mu svědčil právní titul, který ho opravňoval k bezplatnému užívání vozidla, je na něm, aby existenci takového titulu prokázal (k důkaznímu břemeni srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka]). 12. Žalovaný by tedy měl tvrdit a prokázat, kdy a s kým uzavřel dohodu o takovém bezplatném užívání vozidla a co konkrétně bylo jejím obsahem. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že tvrzení žalovaného v tomto směru jsou pouze obecná a neurčitá, a soud prvního stupně proto postupoval správně, když se na tyto skutečnosti žalovaného (na jednání dne [datum]) dotazoval. Nicméně za situace, kdy žalovaný na jeho dotazy reagoval a předložil listinné důkazy, které soud prvního stupně následně přečetl na jednání dne [datum], ale jeho odpovědi považoval i nadále za nedostatečné, bylo namístě, aby vyzval žalovaného k doplnění tvrzení a k označení důkazů k jejich prokázání a současně aby mu poskytl odpovídající poučení o následcích nesplnění této povinnosti (§ 118a o. s. ř.). Teprve v případě, že by ani po takovém poučení žalovaný relevantní tvrzení nedoplnil, mohl soud prvního stupně uzavřít, že žalovaný dostatečně netvrdil (a tím méně prokázal) existenci právního titulu, který by ho opravňoval k bezplatnému užívání vozidla, a tedy že jej užívá bez právního důvodu. Závěr soudu prvního stupně o tom, že žalovaný [anonymizováno] užíval bez právního důvodu, je tak minimálně předčasný. 13. Za opodstatněnou pak odvolací soud považuje námitku žalovaného týkající se způsobu, jakým soud prvního stupně dospěl k částce obvykle vynakládané za užívání obdobného typu vozidla v daném místě a čase. Soud prvního stupně v této souvislosti správně poukázal na judikaturu Nejvyššího soudu vztahující se ke způsobu, jakým lze výši obvyklého nájemného stanovit (zejména rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka]), důsledně však podle této judikatury nepostupoval. Bez ohledu na to, zda soud vyjde z cen nájemného, které v daném místě a čase platili nájemci za dlouhodobé užívání obdobných vozidel, nebo z cen operativního leasingu, vždy je třeba poměřovat užívání vozidel za obdobných podmínek a přihlížet i k rozsahu služeb, které ceny udávané autopůjčovnami a leasingovými pronajímateli zahrnují. Žalovanému je tak třeba přisvědčit v tom, že soud prvního stupně nezohlednil stáří vozidla ani skutečnost, že žalovaný platil veškeré náklady spojené s užíváním vozidla včetně jeho pojištění. Nabídka operativního leasingu, z níž soud prvního stupně vycházel, se týká nového vozidla v pořizovací ceně [částka], z nabídek autopůjčoven není zřejmé, jakého stáří jsou půjčovaná vozidla, nelze srovnat ani zahrnuté služby, nadto jde o nabídky platné v roce [rok], případně [rok], žalovaným obdobím jsou však roky [rok] – [rok], tudíž z předložených listin vyjít nelze. Odvolací soud proto považuje za předčasný i závěr soudu prvního stupně, že žalobcem požadovaná cena za užívání vozidla je nižší než cena obvyklá. 14. Z výše uvedeného je zřejmé, že závěry soudu prvního stupně jsou učiněné na základě nedostatečně zjištěného skutkového stavu věci a lze předpokládat, že ke zjištění skutkového stavu věci bude zapotřebí provést další důkazy, které nemohou být provedeny v odvolacím řízení (§ 219a odst. 2, § 213 odst. 3 a 4 o. s. ř.). 15. Z výše uvedených důvodů odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně v napadených výrocích zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. 16. Na soudu prvního stupně bude, aby vyzval žalovaného k doplnění jeho tvrzení týkajících se dohody o bezplatném užívání vozidla a aby mu poskytl i odpovídající poučení. Teprve poté, v závislosti na reakci žalovaného na uvedenou výzvu, může posoudit, zda žalovaný splnil svou povinnost tvrzení a důkazní a zda mu svědčil či nesvědčil právní titul k užívání vozidla. V této souvislosti považuje odvolací soud za vhodné upozornit na to, že podle žalobních tvrzení žalobce v době, kdy se stal