21 CO 409/2021-413 — Městský soud v Praze

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně uložil žalovanému zaplatit žalobci částku [částka] s úrokem z prodlení ve výši 7,05 % ročně z této částky od [datum] do zaplacení do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok I.), žalobu co do nároku na zaplacení částky [částka] s úrokem z prodlení ve výši 7,05 % ročně z této částky od [datum] do zaplacení a co do nároku na poskytnutí zadostiučinění formou písemné omluvy zamítl (výroky II. a III.) a uložil žalovanému zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši [částka] do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám jeho advokátky (výrok IV.). 2. Takto soud rozhodl o žalobě podané k soudu dne [datum], kterou se žalobce domáhal zadostiučinění za újmu, která mu vznikla nesprávným úředním postupem Policie ČR, Policejního prezídia, Ministerstva vnitra a Městského soudu v Praze, spočívajícím v nepřiměřené délce správního řízení a navazujícího řízení ve správním soudnictví o žádosti žalobce o informace podle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, zahájeného dne [datum] podáním žádosti o poskytnutí informace a skončeného dne [datum], kdy mu byla požadovaná informace poskytnuta. Žalobce požadoval zadostiučinění formou písemné omluvy ve znění vymezeném žalobou a v peněžité formě ve výši [částka] s příslušenstvím. 3. Soud prvního stupně ve věci rozhodl v pořadí druhým rozsudkem poté, co jeho rozsudek ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 52 C 124/2013-68, kterým žalobě částečně vyhověl a který byl částečně potvrzen a částečně změněn rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 69 Co 285/2016-121, byl k podanému dovolání Nejvyšším soudem ČR zrušen usnesením ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 30 Cdo 1307/2017-156 (stejně jako označený rozsudek městského soudu) s tím, že mělo být rozlišeno, že se jednalo o dva skutkově samostatné nároky, které měly být zvlášť specifikovány. 4. Soud prvního stupně předně uvedl, že po vydání shora označeného usnesení Nejvyššího soudu došlo ke změně dosavadní judikatury, a to nálezem Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. II. ÚS 570/2020, podle něhož předmětem správních a navazujících soudních řízeních správních bylo rozhodování ve věci základního práva stěžovatelů na informace podle čl. 17 Listiny základních práv a svobod (dále Listina); stěžovatelé měli právo na projednání věci bez zbytečných průtahů podle čl. 38 odst. 2 Listiny, které zahrnuje i právo na projednání věci v přiměřené lhůtě, toto právo se vztahuje, jak na správní řízení, tak na navazující soudní řízení správní, přičemž z ústavněprávního pohledu je navíc třeba na řízení od okamžiku podání žádosti o informace až do konečného rozhodnutí o ní nahlížet jako na jeden celek; na správní řízení, jejichž předmětem bylo základní právo (jakým je i právo na informace) nebo svoboda, se tedy vztahuje právo na projednání věci v přiměřené lhůtě plynoucí z čl. 38 odst. 2 Listiny a v případě jeho porušení se mohou jednotlivci na základě čl. 36 odst. 3 Listiny domáhat jako náhrady nemajetkové újmy způsobené nesprávným úředním postupem rovněž náhrady za nepřiměřenou délku řízení. Soud prvního stupně tedy nemohl respektovat závazný právní názor vyjádřený ve zrušujícím rozhodnutí Nejvyššího soudu a postupoval ve věci v intencích zmíněného nálezu Ústavního soudu. 5. Věc po právní stránce posoudil podle § 13 odst. 1 věta první a třetí a § 31a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (dále OdpŠk), a dále stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ČR ze dne [datum], sp. zn. Cpjn 206/2010. Vyšel z toho, že v řízení bylo prokázáno, že posuzované správní řízení bylo zahájeno dne [datum] podáním žádosti žalobce o poskytnutí informace podle zák. č. 106/1999 Sb. u Policie ČR, Policejního prezidia a Ministerstva vnitra, a to na základě čeho (jakého předpisu) je po osobách vstupujících do budovy Policie ČR, Policejního prezidia, požadován občanský průkaz, kdo a kdy předpis vydal, kdy a kde byl předpis uveřejněn a z čeho vyplývala jeho závaznost pro osoby, které nejsou podřízeny orgánu, který předpis vydal, a zároveň žádal o zaslání výtisku předpisu, aby se s ním mohl seznámit; dále žádal o sdělení rozsahu osobních údajů, které jsou o osobách vstupujících do budovy zaznamenávány, za jakým účelem, po jakou dobu jsou evidovány, jak je s nimi následně naloženo a jak je zabezpečena jejich ochrana před nepovolanými osobami. Žalobci byla požadovaná informace poskytnuta v úplné podobě dne [datum], poté, co se domáhal žalobou ve správním soudnictví ochrany proti nečinnosti žalovaného. Průběh řízení před správním orgánem a správním soudem je podrobně popsán v odst. 9 rozsudku soudu prvního stupně, na jehož znění odvolací soud plně odkazuje. Žalobce podal dne [datum] žádost o odškodnění imateriální újmy, žalovaný jeho žádosti nevyhověl. Soud prvního stupně uzavřel, že posuzované řízení trvalo 4 roky, 2 měsíce a 23 dnů (od [datum] do [datum]) a jeho délka byla nepřiměřená. V souladu se stanoviskem Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. Cpjn 206/2010 stanovil základní částku zadostiučinění ve výši [částka] za jeden rok řízení, sníženou na polovinu za první dva roky, a dospěl k základní částce zadostiučinění ve výši [částka]. Neshledal důvod pro modifikaci základní částky, tj. ani pro její snížení, ani pro zvýšení. Celkovou délku řízení neshledal extrémní, řízení nebylo ani obzvláště složité ani jednoduché, jednání poškozeného, kterým by přispěl k průtahům nebylo dokumentováno, postup orgánů veřejné moci byl veden nesprávným právním názorem a správní orgán jej revidoval v důsledku rozhodnutí soudu ve správním soudnictví, poté žalobcově žádosti bezodkladně vyhověl, význam řízení pro žalobce vzal jako standardní, neboť nebylo prokázáno, že by neposkytnutí informace nějak zvlášť zasáhlo do jeho osobnostní sféry, že by nejistota spojená s výsledkem posuzovaného řízení nějak zásadně ovlivnila jeho život a měla dopad do jeho osobnostní sféry, zvlášť při vědomí, že žalobce byl již tehdy praktikujícím právníkem, se soudními i správními řízeními přicházel do styku, nejistotou z výsledku nemohl být nijak zvlášť zaskočen. Výsledná částka zadostiučinění je srovnatelná s obdobnými případy, a to i s žalobcem citovaným případem p. [příjmení], v němž došlo k přiznání zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení o žádosti o poskytnutí informace o platech pracovníků Kanceláře prezidenta republiky trvajícího 18 měsíců a 27 dnů ve výši [částka], kdy sice uvedené řízení bylo významně kratší, avšak požadovaná informace byla svou povahou významnější. V části požadavku na omluvu byla žaloba zamítnuta, neboť omluva byla žalobci dne [datum] poskytnuta a nelze znovu ukládat to, co již bylo splněno. O nákladech řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 1 o.s.ř., neboť žalobce dosáhl satisfakce. 6. Proti tomuto rozsudku podal žalobce včasné a přípustné odvolání, a to do výroků II., III. a IV. z důvodů podle § 205 odst. 2 písm. c), g) o.s.ř. Namítl, že výše peněžitého zadostiučinění byla nedůvodně krácena za první dva roky trvání řízení, neboť správní řízení je založeno na krátkých lhůtách v délce 30 (60) dnů a řízení podle zákona č. 106/1999 Sb. na lhůtách ještě kratších (15 dnů), závěry stanoviska Nejvyššího soudu o krácení základní částky se tedy ve správních řízeních neuplatní. Povinností správního orgánu bylo požadované informace poskytnout do 15 dnů a nikoli žalobce nutit, aby se o jejich poskytnutí musel soudně přetahovat. Soud prvního stupně nezohlednil doslova zlovolný postup orgánů veřejné moci (Ministerstva vnitra) vůči žalobci, nezohlednil výši odškodnění za srovnatelné věci, leč za kratší dobu trvání průtahů, ač na ně žalobce upozornil (17 C 84/2017, 29 Co 60/2018), takže porušil princip rovnosti v právech. Rozhodnutí soudu prvního stupně postrádá preventivní charakter ve směru postupu správních orgánů v budoucnu (žalobce odkázal na nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 899/17, III. ÚS 1263/17, III. ÚS 197/15), není zohledněna nulová sebereflexe žalovaného a jeho zjevné pokusy o bezdůvodnou dehonestaci žalobce v průběhu náhradového řízení. Výrok III. napadeného rozsudku je neurčitý, neboť v něm není uvedeno konkrétní znění omluvy a nemůže tak nastat překážka věci pravomocně rozhodnuté (k tomu poukázal na rozhodnutí sp. zn. 30 Cdo 435/2018, 30 Cdo 4812/2008, 33 Odo 640/2003), o omluvě mělo být rozhodnuto znovu, neboť rozsudkem Nejvyššího soudu byl zrušen také výrok o povinnosti k omluvě, přičemž ale ve zpětvzetí žaloby v této části žalobci bránil § 96 odst. 6 o.s.ř. Nesouhlasil s přiznanou výší nákladů řízení, neboť soud prvního stupně do ní nezahrnul paušální náhradu hotových výdajů po [částka] a další náklady, které žalobci vznikly v době, kdy nebyl právně zastoupen. Žalobce navrhl, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. 7. Proti výrokům I. a IV. rozsudku podal odvolání žalovaný z důvodů podle § 205 odst. 2 písm. b), e) a g) o.s.ř. Připomněl, že smyslem poskytnutí přiměřeného zadostiučiněn