22 CO 14/2022-71 — Městský soud v Praze

1. Žalobkyně se žalobou podanou dne [datum] domáhala zaplacení částky [částka] s příslušenstvím jakožto části ceny díla (spočívajícího ve vyhotovení podlah pro žalovanou) provedeného na základě objednávky žalované č. OV20012 ze dne [datum]. V podrobnostech jsou žalobní tvrzení a argumenty předestřeny v bodech 1, 6 a 8 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně. 2. Podáním ze dne [datum] vzala žalobkyně žalobu částečně zpět, a to v rozsahu požadované částky [částka], neboť žalovaná tuto částku dne [datum] uhradila. 3. Žalovaná uplatněný nárok neuznává a navrhuje zamítnutí žaloby na základě tvrzení a argumentů podrobně uvedených v bodech 4, 5 a 7 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně. 4. Soud prvního stupně rozsudkem uvedeným v záhlaví uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku [částka] spolu s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky [částka] od [datum] do [datum] a z částky [částka] od [datum] do zaplacení (výrok I); zastavil řízení v rozsahu požadované částky [částka] (výrok II); uložil žalované povinnost nahradit žalobkyni náklady řízení ve výši [částka] (výrok III) a dále rozhodl, že žalobkyni bude vrácena část zaplaceného soudního poplatku ve výši [částka] (výrok [příjmení]). Takto rozhodl soud prvního stupně na základě skutkových zjištění a právní argumentace, které jsou uvedeny v písemném odůvodnění napadeného rozsudku a které není třeba v zájmu stručnosti opakovat. 5. Žalovaná napadla rozsudek soudu prvního stupně v rozsahu jeho výroku I a III včasným a přípustným odvoláním. Namítá, že soud prvního stupně pochybil, když neshledal důvodnou námitku započtení (vznesenou formou procesní obrany dle § 98 o. s. ř.) pohledávek vzniklých žalované vůči žalobkyni z titulu náhrady škody a smluvní pokuty. Žalovaná rozporuje závěr soudu prvního stupně, podle kterého nárok na náhradu škody nebyl u žalobkyně uplatněn, a nenastala tedy jeho splatnost. Žalovaná má za to, že předmětný nárok byl vůči žalobkyni uplatněn nejpozději okamžikem, kdy se do sféry dispozice žalobkyně dostalo podání ze dne [datum], ve kterém žalovaná vznesla námitku započtení. Nadto se žalovaná domnívá, že bylo v řízení prokázáno, že nárok na náhradu škody uplatnila u žalobkyně již dříve, a to ve zaslaném vyúčtování (v tabulce ve formátu excel nazvané„ Podlahy vyúčtování“). Žalovaná dále vytýká soudu prvního stupně, že nesprávně posoudil pohledávku vzniklou z titulu náhrady škody jako neurčitou či nejistou (ve smyslu § 1987 odst. 2 o. z.), a tedy jako nezpůsobilou k započtení. Dle žalované by k prokázání její pohledávky nebylo nutné provádět rozsáhlé dokazování, které by mělo neadekvátně prodlužovat soudní řízení. Soud prvního stupně nadto již provedl řadu důkazů týkajících se způsobu provádění díla žalobcem. Nárok žalované také velice úzce souvisí s nárokem žalobce, kdy obě pohledávky vznikly v rámci provádění stejného díla. Je tedy logické i účelné, aby byly tyto nároky posuzovány v rámci jednoho řízení. Podle žalované je též nesprávný závěr soudu prvního stupně o neplatnosti ujednání o smluvní pokutě z důvodu její nepřiměřené výše. Žalovaná v této souvislosti poukazuje na judikaturu Nejvyššího soudu, podle které smluvní pokuta nemůže z důvodu své nepřiměřené výše zakládat neplatnost ujednání pro porušení dobrých mravů, nýbrž může být důvodem k použití moderačního práva soudu. Pokud tedy soud prvního stupně shledal smluvní pokutu ve výši 2 % denně z ceny díla (sjednanou v objednávce) nepřiměřeně vysokou, uplatnilo by se ujednání o smluvní poutě uvedené ve všeobecných nákupních podmínkách, které pro stejný případ prodlení stanoví smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z ceny díla. Žalovaná se domnívá, že bylo nepochybně prokázáno, že žalobkyně nedokončila dílo ve sjednaném termínu. Žalovaná nesouhlasí ani s výrokem o náhradě nákladů řízení. Poukazuje na skutečnost, že žaloba byla v částce [částka] podána předčasně, neboť z emailu jednatele žalobkyně vyplývá, že splatnost pozastávek byla sjednána k 31. srpnu 2020, přičemž žaloba byla podána již dne [datum]. Žalovaná pak pozastávky uhradila žalobkyni dne [datum]. Zastavení řízení tedy bylo zaviněno žalobkyní a žalované by (minimálně) v této části měla být přiznána náhrada nákladů řízení. Žalovaná proto navrhuje, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně v napadeném rozsahu zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. 6. Žalobkyně ve vyjádření k odvolání uvedla, že považuje rozsudek soudu prvního stupně za věcně správný. Ztotožňuje se zejména se závěrem soudu prvního stupně, podle kterého jsou pohledávky uplatněné žalovanou k započtení nejisté nebo neurčité a z toho důvodu tudíž i nezpůsobilé k započtení podle § 1987 odst. 2 o. z. Údajnou pohledávku vzniklou z titulu náhrady škody žalobkyně zásadně odmítá a uvádí, že po dokončení díla z její strany zůstaly stěny místností zcela čisté a žádné opětovné malování nevyžadovaly. K prokázání svého tvrzení žalobkyně navrhovala již v řízení před soudem prvního stupně výslech několika osob, které provedení díla zajišťovaly, a též i fotodokumentaci. Ve vztahu k tvrzené pohledávce z titulu smluvní pokuty žalobkyně uvádí, že sice v objednávce žalované byl uveden termín, v němž měla být objednávka„ vyřízena“, avšak ve skutečnosti bylo dílo prováděno dle dispozic žalované, která vždy několik dnů předem oznámila žalobkyni, kterou část díla je možné provést. Žalobkyni jako zhotoviteli rozhodně nebylo staveniště předáno tak, aby celé dílo mohla provést do [datum]. V domě soustavně probíhaly stavební a jiné práce, které provedení díla neumožňovaly. Žalobkyně pak navrhovala řadu důkazů i k prokázání těchto tvrzení. Podle žalobkyně je tedy zřejmé, že případné prokazování vzniku pohledávek žalované by bylo velmi komplikované a výsledek by byl nejistý. Naopak žalobou uplatněnou pohledávku žalovaná prostřednictvím svého jednatele výslovně písemně uznala a ani v průběhu řízení vůči její oprávněnosti ničeho nenamítala. Vzhledem k uvedeným skutečnostem žalobkyně navrhuje, aby odvolací soud napadený rozsudek potvrdil a přiznal žalobkyni náhradu nákladů odvolacího řízení. 7. Odvolací soud přezkoumal z podnětu odvolání žalované rozsudek soudu prvního stupně v napadeném rozsahu včetně řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212, § 212a a § 214 odst. 1 o. s. ř.), a dospěl k závěru, že odvolání je převážně nedůvodné. Výrok II a IV rozsudku soudu prvního stupně nebyl odvoláním napaden a nabyl samostatně právní moci (§ 206 odst. 2 o. s. ř.). 8. Odvolací soud předesílá, že žalovaná v podaném odvolání již nezpochybňuje samotný vznik a oprávněnost žalobou uplatněné pohledávky ve výši [částka]. V odvolacích námitkách žalovaná rozporuje pouze závěry soudu prvního stupně týkající se důvodnosti uplatněné námitky započtení. Z tohoto důvodu odvolací soud nepřezkoumává skutková zjištění soudu prvního stupně vztahující se k otázce (ne) existence pohledávky žalobce. Zbylá skutková zjištění soudu prvního stupně jsou správná a odvolací soud na ně odkazuje. Odvolací soud pouze doplnil skutková zjištění ve vztahu ke splatnosti původně uplatněné pohledávky ve výši [částka] (v jejímž rozsahu bylo řízení zastaveno), jak bude uvedeno dále. 9. Pokud jde o pohledávku žalované ve výši [částka] vzniklé z titulu náhrady škody způsobené znečištěním stěn při provádění díla, pak soud prvního stupně dospěl k závěru, že tato pohledávka není způsobilá k započtení, a to mimo jiné z důvodu, že se jedná o pohledávku nejistou a neurčitou ve smyslu § 1987 odst. 2 o. z. 10. Výklad předmětného ustanovení provedl velký senát občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu v rozsudku ze dne 9. září 2020, sp. zn. 31 Cdo 684/2020, ve kterém dospěl k závěru, že„ nejistou nebo neurčitou“ ve smyslu § 1987 odst. 2 o. z. je zpravidla pohledávka, která je co do základu a (nebo) výše sporná (nejistá) a jejíž uplatnění vůči dlužníku (věřiteli pasivní pohledávky) formou námitky započtení vyvolá (namísto jednoznačného, tj. oběma dotčenými stranami akceptovaného, zániku obou pohledávek v rozsahu, v jakém se kryjí) spory o existenci či výši pohledávky užité k započtení. Za nejistou či neurčitou nelze pohledávku považovat pouze proto, že ji dlužník neuznává (odmítá uhradit). Pohledávka musí být objektivně sporná. Taktomu bude zejména v případě, kdy má žalobce proti pohledávce relevantní věcné argumenty a vyžaduje-li zjištění (prokázání) této pohledávky co do důvodu nebo výše rozsáhlejší či složitější dokazování, jež by vedlo k neúměrnému prodloužení řízení o žalobou uplatněné (pasivní) pohledávce. [jméno] nejistoty ohledně aktivní pohledávky je pak zásadně nutné posuzovat relativně, ve vztahu k pohledávce pasivní. Za nejistou či neurčitou lze aktivní pohledávku považovat zpravidla toliko tehdy, je-li míra nejistoty ohledně ní vyšší, než je tomu v případě pasivní pohledávky. 11. Odvolací soud podle výše uvedených závěrů Nejvyššího soudu shledal, že soud prvního stupně správně posoudil předmětnou pohledávku žalované ve výši [částka] jako„ nejistou nebo neurčitou“ ve smyslu § 1987 odst. 2 o. z. 12. Žalobkyně od počátku