22 CO 206/2021-127 — Městský soud v Praze

1. Žalobkyně se domáhá náhrady škody v částce v záhlaví uvedené na základě tvrzení a argumentů podrobně uvedených v bodu 1 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně. 2. Žalovaná uplatněný nárok neuznává a navrhuje zamítnutí žaloby na základě tvrzení a argumentů podrobně uvedených v bodě 2 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně. 3. Soud prvního stupně rozsudkem označeným v záhlaví zamítl žalobu o zaplacení částky [částka] s příslušenstvím (výrok I) a uložil žalobkyni zaplatit žalované na nákladech řízení [částka] (výrok II). Takto rozhodl soud prvního stupně na základě skutkových zjištění a právní argumentace, které jsou uvedeny v písemném odůvodnění napadeného rozsudku a které není třeba v zájmu stručnosti opakovat. 4. Žalobkyně napadla rozsudek soudu prvního stupně včasným a přípustným odvoláním. Namítá, že získala do svého vlastnictví areál bývalého pivovaru v obci [obec], a to od právních nástupců firmy [jméno] [jméno], kteří jej získali v restituci. Účastníci restitučního řízení i žalobkyně byli přesvědčeni, že jim byl v restituci vydán celý areál, veškeré pozemky včetně veškerých staveb, což zahrnuje i budovu trafostanice. Budova trafostanice je však ve vlastnictví společnosti [právnická osoba], když katastrální úřad zapsal její vlastnictví s právními účinky ke dni [datum]. Žalobkyně se bránila žalobou na určení vlastnického práva u Okresního soudu v Kladně, přičemž v řízení úspěšná nebyla. O vzniku škody se žalobkyně dozvěděla až z rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 27 Co 266/2018-208, který jí byl doručen dne [datum]. Žalobkyně odkázala na judikaturu Ústavního soudu (nález sp. zn. II. ÚS 1667/12 ze dne [datum]) s tím, že podstatou uplatňování veřejné moci v demokratickém právním státu je princip dobré víry jednotlivce ve správnost aktů veřejné moci a ochrana dobré víry v nabytá práva konstituovaná akty veřejné moci. Způsobit škodu za určitých okolností může i nezákonné rozhodnutí, které bylo vydáno in favorem poškozeného účastníka a které bylo dodatečně jako nezákonné zrušeno, ač k tomu došlo nezávisle na procesní aktivitě poškozeného účastníka. Žalobkyně vycházela z presumpce správnosti rozsudku Okresního soudu v Kladně ze dne [datum]. Objektivní promlčecí doba byla natolik zkrácena, že žalobkyni bylo reálně zabráněno ve včasném uplatnění nároku, neboť rozsudek Krajského soudu v Praze byl doručen až po uplynutí objektivní promlčecí lhůty. Do té doby měla žalobkyně za to, že je vlastníkem celého areálu včetně budovy trafostanice. Námitka promlčení vznesená státem je tak jednoznačně v rozporu s dobrými mravy, neboť by byla zneužitím práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil, a zánik nároku na plnění by byl nepřiměřeně tvrdým postihem. Soud prvního stupně se nezabýval argumentací žalobkyně, že námitku promlčení nelze akceptovat pro rozpor s dobrými mravy. Žalobkyně sice nebyla účastníkem restitučního řízení, nicméně práva, která z něj vyplynula, následně přešla v plném rozsahu na žalobkyni, která je tak přesvědčena, že je plně legitimována domáhat se vzniklé škody. Argumentuje-li soud prvního stupně nad rámec námitky promlčení v tom smyslu, že lze uvažovat pouze o škodě z nezákonného rozhodnutí, přičemž o takovém zde nelze hovořit, neboť nebylo pro nezákonnost zrušeno či změněno, žalobkyně opakovaně poukazuje na judikaturu Ústavního soudu II. ÚS 1667/12. S touto argumentací se soud prvního stupně taktéž nevypořádal. Žalobkyně navrhla zrušení napadeného rozsudku a vrácení věci soudu prvního stupně k novému projednání. 5. Žalovaná navrhla potvrzení rozsudku soudu prvního stupně a odkázala na svou argumentaci před soudem prvního stupně. 6. Odvolací soud z podnětu podaného odvolání přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně včetně řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212 a § 212a o. s. ř.), přičemž rozhodl v nepřítomnosti žalované, která se z jednání omluvila a odročení nežádala (§ 101 odst. 3 o. s. ř.), a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné. 7. Soud prvního stupně správně zjistil skutkový stav (což ostatně žalobkyně v odvolání nezpochybňuje) a dospěl také ke správnému věcnému řešení sporu. 8. Žalobkyně se domáhá náhrady škody z toho skutkového důvodu, že v restitučním rozsudku Okresního soudu v Kladně (sp. zn. 10 C 108/1992)„ budova trafostanice nebyla uvedena“. Má tedy za to, že došlo k nesprávnému úřednímu postupu Okresního soudu v Kladně v daném řízení, neboť byla-li by do výroku rozsudku budova trafostanice zahrnuta, žalobkyně by nyní byla jejím vlastníkem. Domáhá se pak náhrady škody v podobě nákladů na vybudování nové trafostanice. 9. Rozsudkem Okresního soudu v Kladně ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 10 C 108/92-116, byly paní [jméno] [příjmení], panu [příjmení] [jméno] [jméno], paní [příjmení] [jméno] [příjmení] a paní [příjmení] [jméno] [příjmení] vydány nemovitosti, jež tvoří areál bývalého pivovaru se sladovnou firmy [jméno] [jméno], [obec], okres [okres], [adresa]. Tvrzená škoda, jež by se odvozovala od rozhodnutí Okresního soudu v Kladně ve věci sp. zn. 10 C 108/92, tak mohla vzniknout pouze shora uvedeným účastníkům restitučního řízení, nikoliv žalobkyni. Žalobkyně nebyla účastníkem předmětného řízení. Žalobkyně by mohla být aktivně legitimována k podání žaloby pouze za předpokladu, že by byl tvrzený nárok na náhradu škody, jež mohla vzniknout účastníkům řízení, na žalobkyni postoupen. Jakkoliv je z odvolání patrné, že si je žalobkyně vědoma skutečnosti, že nebyla účastníkem předmětného restitučního řízení, má za to, že její aktivní legitimace vyplývá z toho, že práva, která vyplynula z restitučního řízení, na ni následně přešla v plném rozsahu. Nemovitý majetek, jenž byl účastníky řízení v restitučním řízení nabyt, byl společníky žalobkyně vložen jako nepeněžitý vklad do základního jmění žalobkyně. Nedošlo tak k obecnému právnímu nástupnictví (univerzální sukcesi), ale pouze k převodu konkrétního majetku (singulární sukcesi). Na žalobkyni tedy přešla pouze majetková práva v podobě nemovitého majetku vloženého do základního jmění, nikoliv však tvrzené nároky účastníků restitučního řízení na náhradu škody vůči státu. Již tento závěr sám o sobě zcela svědčí o nedůvodnosti podané žaloby. 10. Je - li – z hlediska právního - původcem tvrzené škody přímo rozsudek Okresního soudu v Kladně, užije se § 22 odst. 2 zákona č. 58/1969 Sb., podle kterého se nejpozději právo na náhradu škody dle tohoto zákona promlčí za deset let ode dne, kdy poškozenému bylo doručeno (oznámeno) nezákonné rozhodnutí, kterým byla způsobena škoda; to neplatí, jde-li o škodu na zdraví. Rozsudek Okresního soudu v Kladně ze dne [datum] nabyl právní moci dne [datum]. Ve věci byl však ještě vydán doplňující rozsudek, a to dne [datum], a posléze bylo ještě ve věci vydáno opravné usnesení dne [datum] (jež nabylo právní moci dne [datum]). Ačkoliv z kopie doplňujícího rozsudku obsažené ve spise Okresního soudu v Kladně sp. zn. 23 C 38/2017 není čitelné datum nabytí právní moci, stalo se tak nejpozději dne [datum], kdy byla právní moc vyznačena. Toho dne nejpozději počala běžet objektivní promlčecí lhůta deseti let, neboť toho dne nejpozději bylo žalobkyni doručeno rozhodnutí, od něhož odvozuje vznik škody (spis byl již skartován). Žalobkyně nárok uplatnila u České republiky žádostí ze dne [datum], jež byla doručena dne [datum]. Dne [datum] vydala žalovaná stanovisko, jímž nárok odmítla. Žaloba ve věci byla podána dne [datum]. Podle § 22 odst. 3 zákona je-li třeba nárok předběžně projednat u ústředního orgánu (§ 9 odst. 1), promlčecí doba ode dne podání žádosti do skončení projednání, nejdéle však po dobu šesti měsíců, neběží. Ačkoliv tedy v období od [datum] do [datum] promlčecí doba neběžela, je nárok na náhradu škody, která by se odvozovala od rozsudku Okresního soudu v Kladně ve věci sp. zn. 10 C 108/92, nepochybně promlčen. 11. Jestliže by se neuvedení trafostanice v rozsudku Okresního soudu v Kladně v restitučním sporu, tedy z hlediska právního na skutečnost, že soud tehdy nerozhodl o celém předmětu řízení (pokud vůbec byla ona trafostanice součástí předmětu řízení), právně posoudilo jako nesprávný úřední postup (jak také prosazuje žalobkyně), pak se měli v prvé řadě účastníci onoho restitučního řízení brát za svá práva a vzniku škody předejít. Mohli totiž a měli cestou § 166 odst. 1 o. s. ř. požadovat, aby bylo rozhodnuto o celém předmětu řízení. 12. Účastníci restitučního řízení ani nepodali proti rozsudku vydanému v restituční věci odvolání a ani nepožádali s odkazem na ust. § 166 odst. 1 o. s. ř. o doplnění rozsudku, čímž si sami způsobili případnou škodu vzešlou z absence výroku o trafostanici sami. 13. Žalobkyni lze dát za pravdu, že soud prvního stupně se nevypořádal s její argumentací, že námitku promlčení vznesenou žalovanou nelze akceptovat pro rozpor s dobrými mravy. Žalobkyně má za to, že vycházela z presumpce správnosti rozsudku Okresního soudu v Kladně ze dne [datum], přičemž objektivní promlčecí doba uplynula dříve, než se dozvěděla z rozsudku Krajského soudu v Praze