23 CO 88/2022-86 — Městský soud v Praze

1. Rozsudkem pro uznání ze dne [datum] soud I. stupně určil, že je neplatné rozvázání pracovního poměru výpovědí doručené žalobci [datum] (I.), žalované uložil povinnost zaplatit žalobci na nákladech řízení [částka] k rukám právního zástupce žalobce do tří dnů od právní moci rozsudku. 2. Soud I. stupně rozhodoval o určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru, která byla doručena žalobci zaměstnavatelem – žalovanou dne [datum], kdy žalobce popíral naplnění skutkového důvodu uvedeného ve výpovědi, tedy nadbytečnost žalobce v souvislosti s přijatou organizační změnou a zrušení výkonu práce žalobce bez náhrady (výpovědní důvod uvedený v § 52 písm. c) zákoníku práce), dle žalobce se jednalo pouze o zastřený záměr zaměstnavatele zbavit se nepohodlného zaměstnance, a to v souvislosti s jiným sporem vedeným rovněž u Obvodního soudu pro Prahu 6 mezi žalobcem a žalovanou (spor o odměnu z pracovního poměru), když telefonicky byl kontaktován žalobce žalovanou, že vedení sporu o odměnu bude mít pravděpodobně za následek ukončení pracovního poměru. Dle žalobce došlo ke zneužití silnějšího postavení zaměstnavatele, když sice došlo k razantnímu poklesu poptávky po službách žalované a kdy mohlo dojít k nadbytečnosti převážné většiny zaměstnanců žalované s druhem práce souvisejícím s řízením letadel, zaměstnavatel řešil pokles poptávky však nátlakem na zaměstnance k dobrovolnému snížení pracovního úvazku či využití studijního volna, na to žalobce nepřistoupil, poté následovalo doručení výpovědi žalobci (a to v závislosti na sporu týkajícím se doplatku odměny žalobci). Žalobce pracoval na základě dodatku pracovní smlouvy ze dne [datum] jako Velitel letounu – instruktor, výpověď operovala pouze s pracovním místem„ Velitel letadla“, aniž se vyjadřovala ke zbylému rozsahu pracovní činnosti žalobce, přitom činnost instruktora není závislá na opatřeních souvisejících s pandemií Covid, když školení a přezkušování ostatních zaměstnanců, podílejících se na řízení letadel, je nezbytné bez ohledu na faktický stav, zda tito zaměstnanci létají či nikoliv. 3. Soud I. stupně shledal naplnění podmínek pro vydání rozsudku pro uznání po citaci ustanovení § 114b ve spojení s ustanovením § 153a o. s. ř. a v souladu s § 52 písm. c) zákoníku práce a § 40 a § 80 (zřejmě o. s. ř. – poznámka odvolacího soudu), kdy usnesením z [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací] soud vyzval žalovanou včetně poučení ve smyslu § 114b a § 153a o. s. ř. k podání kvalifikovaného vyjádření ve lhůtě 30 dnů ode dne doručení usnesení s výzvou, současně byl zaměstnavatel poučen o následcích nesplnění výzvy, dne [datum] bylo doručeno usnesení do datové schránky žalované (dle zákona č. 300/2008 Sb.), žalovaná se však ve věci nevyjádřila. Soud I. stupně vyšel z fikce uznání nároku žalobce, kdy v předmětné věci bylo možno uzavřít a schválit smír dle § 99 o. s. ř., nárok uplatněný žalobcem není v rozporu s žádnou kogentní občanskoprávní úpravou, ve smyslu shora uvedeném tak rozhodl rozsudkem pro uznání na základě fikce uznání. O nákladech rozhodl podle § 142 odst. 1 o. s. ř. a přiznal procesně úspěšnému žalobci náklady soudního poplatku [částka] a náklady právního zastoupení advokátem při [částka] za každý z 3 úkonů právní služby (převzetí a příprava zastoupení, výzva ke zpětvzetí výpovědi, žaloba), dále 3 paušální náhrady hotových výdajů. 4. Proti výroku o nákladech řízení II. podal žalobce včasné a přípustné odvolání z důvodu nesprávného výpočtu provedeného soudem I. stupně. Žalobci sice byly správně přiznány náklady řízení, soud však opominul připočítat k sazbě nákladů za právní zastoupení advokátem DPH, když právní zástupkyně žalobce je plátcem DPH; v tomto směru navrhl provést buď opravu ve smyslu § 164 o. s. ř. či provést změnu v rámci odvolání. 5. Proti napadenému rozsudku podala žalovaná včasné a přípustné odvolání z důvodu nesplnění předpokladů pro vydání rozsudku pro uznání. Žalovaná popírala, že by byla zcela pasivní v předmětné věci, když [datum] mělo dojít k osobní schůzce mezi zástupcem žalobce a žalovanou, předmětem bylo smírné řešení výpovědi, poté probíhala komunikace mezi účastníky řádově několik měsíců. Pokud byla vyzvána žalovaná usnesením z [datum] k podání kvalifikovaného vyjádření, došlo ke zmeškání lhůty na straně žalované nikoliv proto, že by chtěla řízení protahovat či obstruovat, ale z objektivních důvodů, které uváděla dříve žalovaná již v žádosti o prominutí zmeškání lhůty adresované soudu [datum] spolu se zmeškaným úkonem. Žalovaná odkazovala na obsah Ústavního nálezu sp. zn. I. ÚS 2693/16, kdy je třeba citlivě přistupovat k vydání rozsudku pro uznání včetně fikce uznání nároku tak, aby nedošlo k porušení práva na spravedlivý proces; s ohledem na předsoudní jednání žalované s žalobcem tato nebyla zcela pasivní, byla přitom zasažená silně ekonomickými problémy spojenými s pandemií Covid-19, na kterou musela reagovat redukcí celého provozu včetně administrativních pracovníků, vypořádáváním závazků se zaměstnanci; žalovaná přitom postupovala dle usnesení vlády z [datum] a nařídila zaměstnancům využívat práci na dálku, administrativní pracovníci pracující na dálku tak neměli přístup ke korporátním dokumentům, a to ani k náročnějším soudním sporům, na rozdíl od soudních sporů, které řeší žalovaná z titulu nařízení č. 261/2004 Sb.; žalovaná tak nemohla poskytnout kvalifikované vyjádření z důvodu restrikcí v přístupu k dokumentům. Má za to, že nebyly splněny podmínky pro vydání rozsudku pro uznání a navrhla proto rozsudek zrušit. 6. Žalobce ve svém vyjádření k odvolání žalované navrhl potvrdit rozsudek pro uznání jako věcně správný, změnit jej pouze ve výroku o nákladech řízení ve smyslu jím podaného odvolání. Pokud žalovaná zmiňovala mimosoudní jednání s žalobcem, toto jednání se vztahovalo výhradně ke sporu vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. [spisová značka], když těsně před tehdejším prvním jednáním ve věci žalovaná nárok uznala, jednalo se přitom o spor o mimořádnou odměnu, kterou žalovaná krátila dříve všem zaměstnancům, žalobce s tímto postupem nesouhlasil, bránil se soudní cestou, neformálně byl upozorněn na následky sporu spočívající v předpokládané výpovědi; ohledně neplatnosti výpovědi žádná mimosoudní jednání zaměstnavatel s žalobcem nevedl. Důvody tvrzené žalovanou, jak v žádosti o prominutí zmeškání lhůty, tak v odvolání nebyly založeny na žádných konkrétních objektivních důvodech; v předmětné věci se i přes poučení žalovaná k žalobě nevyjádřila, žalobce má za to, že zaměstnavatel se chová pasivně ve vztahu k jiným zaměstnancům i v jiných sporech. Žalovaná nenamítala žádné komplikace s doručením výzvy do datové schránky, účelově vykládá judikaturu zmiňovanou v odvolání (sp. zn. I. ÚS 2693/16), žalobce přitom odkazoval na závěry vyjádřené Ústavním soudem v rozhodnutí sp. zn. III. ÚS 3207/20. Dle žalobce byla doručena kvalifikovaná výzva do datové schránky žalované prakticky rok před vypuknutím epidemie Covid-19, stěží je představitelné, že by žalovaná od počátku pandemie neřešila či případně si nevšimla zásadních nedostatků v její administrativě způsobené prací z domova a že by toto neřešila, případné administrativní pochybení tak shledává žalobce na straně žalované, stejně tak ani žalovaná nedoložila nařízení práce zaměstnancům z domova. Pro neexistenci relevantních odvolacích námitek pro vydání rozsudku pro uznání navrhl žalobce rozsudek potvrdit ve výroku o věci samé a změnit ve výroku o nákladech řízení. 7. Po zjištění, že odvolání je přípustné, bylo podáno oprávněnými osobami a včas (§ 201, § 204 o. s. ř.), odvolací soud přezkoumal z podnětu podaných odvolání napadený rozsudek i řízení, které jeho vydání předcházelo, postupem podle § 212 a § 212a odst. 1, 4 o. s. ř. ve spojení s ust. § 205b o. s. ř. a § 205 odst. 2 písm. a/ o. s. ř. a shledal, že odvolání žalované není opodstatněné, zatímco odvolání žalobce do nákladového výroku II. napadeného rozsudku je důvodné. 8. Dle ust. § 205b o. s. ř. jsou u odvolání proti rozsudku pro uznání odvolacím důvodem jen vady uvedené v § 205 odst. 2 písm. a/ o. s. ř., tedy nedostatek podmínek řízení, věcné příslušnosti soudu, vyloučení soudce nebo nesprávné obsazení soudu, jiné odvolací důvody s ohledem na institut rozsudku pro uznání nejsou přípustné. 9. Podle § 114b odst. 1 o. s. ř. vyžaduje-li to povaha věci nebo okolnosti případu, jakož i tehdy, bylo-li o věci rozhodnuto platebním rozkazem, elektronickým platebním rozkazem nebo evropským platebním rozkazem, může předseda senátu místo výzvy podle § 114a odst. 2 písm. a) nebo nebylo-li takové výzvě řádně a včas vyhověno, žalovanému usnesením uložit, aby se ve věci písemně vyjádřil a aby v případě, že nárok uplatněný v žalobě zcela neuzná, ve vyjádření vylíčil rozhodující skutečnosti, na nichž staví svoji obranu, a k vyjádření připojil listinné důkazy, jichž se dovolává, popřípadě označil důkazy k prokázání svých tvrzení; to neplatí ve věcech, v nichž nelze uzavřít a schválit smír (§ 99 odst. 1 a 2), nebo je-li žalovaným ke dni zahájení řízení nebo ke dni