25 CO 298/2021-191 — Městský soud v Praze

1. Napadeným rozsudkem obvodní soud výrokem I. zamítl žalobu co do požadavku na zaplacení zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve výši [částka] a výrokem II. rozhodl, žalobce je povinen zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši [částka] do 3 dnů od právní moci rozsudku. 2. Opravným usnesením pak obvodní soud opravil postupem dle § 164 o. s. ř. chybu v záhlaví rozsudku spočívají v neúplném značené žalované strany. 3. Takto soud rozhodl o žalobě, jíž se žalobce po žalované domáhal náhrady nemajetkové újmy, která mu dle jeho přesvědčení byla způsobena odmítnutím jeho ústavní stížnosti projednávané Ústavním soudem pod sp. zn. II. ÚS 1218/17, ačkoliv v rámci odůvodnění Ústavní soud připustil určitou relevanci žalobcových námitek, avšak ke zrušení napadeného rozhodnutí nepřistoupil s poukazem na domněnku obstrukčního jednání žalobce. Naříkané rozhodnutí Ústavního soudu nabylo právní moci dne [datum]. 4. Žalovaná strana, za níž v řízení bylo původně jednáno Ministerstvem spravedlnosti, navrhla zamítnutí žaloby v plném rozsahu. V rámci vyjádření k žalobě bylo učiněno nesporným, že žalobce dne [datum] (podáním ze dne [datum]) uplatnil u Ministerstva spravedlnosti nárok na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění za vniklou nemajetkovou újmu v souvislosti s rozhodnutím Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1218/17, v rámci mimosoudního projednání věci nebylo požadavku žalobce vyhověno. 5. První rozsudek obvodního soudu ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 21 C 56/2018- 80, jímž byla žaloba žalobce o náhradu nemajetkové újmy ve výši [částka] zamítnuta jako nedůvodná, byl k odvolání žalobce usnesením Městského soudu v Praze ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 25 Co 144/2020-122 zrušen proto, že soud prvého stupně nesprávně určil organizační složku státu, neboť mělo být jednáno s Ministerstvem financí. 6. Žalovaná jednající Ministerstvem financí pak rovněž navrhla zamítnutí žaloby s poukazem na nález Ústavního soudu II. ÚS 179/13, z jehož závěrů jednoznačně vyplývá, že rozhodnutí Ústavního soudu nemohou na vnitrostátní úrovni podléhat přezkumu jiným orgánem veřejné moci, a to ani obecných soudů, a dále uvedla, že žalobce se zvoleným postupem snaží obcházet ustanovení zákona o Ústavním soudu upravující nepřípustnost přezkumu jeho rozhodnutí a že nepřípustnost přezkumu rozhodnutí ústavního soudu nelze obcházet ani cestou vznášení nároků dle zákona č. 82/1998 Sb. 7. Soud zjistil tento skutkový stav: Usnesením Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1218/17 byla odmítnuta ústavní stížnost podaná žalobcem proti rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 33 Nd 282/2016. Žalobce dne [datum rozhodnutí] (podáním ze dne [datum]) uplatnil u žalované nárok na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu vzniklou mu v souvislosti s rozhodnutím Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1218/17. Žalovaná reagovala podáním ze dne [datum] a oznámila žalobci, že jím uplatněný nárok v rámci mimosoudního projednání věci neshledala důvodným, a proto mu tedy nebude žádné odškodnění poskytnuto. 8. K procesní stránce věci obvodní soud uvedl, že jednal v nepřítomnosti žalobce, ačkoliv žalobce opětovně požádal o odročení jednání nařízeného na den [datum] ze zdravotních důvodu na základě lékařské zprávy z [datum], což soud neakceptoval jako řádnou omluvu, neboť se jednalo o zprávu více než půl roku starou, která rozhodně nedokládala aktualizovaný zdravotní stav žalobce a nemohla tak objektivně vypovídat o jeho faktickém zdravotním stavu, a navíc byla soudu dodána až [datum], ačkoliv o jednání byl žalobce vyrozuměn již [datum]. Neúčast žalobce u jednání soudu v daném případě nemohla mít žádný vliv na to, jakým způsobem bude o žalobcově návrhu rozhodnuto, což ostatně žalobci muselo být velmi dobře známo již z obsahu odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu, a tedy skutečnost, že žalobce nebyl účasten u jednání soudu, není možno považovat za skutečnost, kterou by v daném konkrétním případě došlo k znevýhodnění žalobce v tomto řízení, to vše za situace, kdy odročením jednání by docházelo pouze k prodloužení řízení, jehož výsledek je zřejmý. 9. Soud prvního stupně po právní stránce odkázal na ust. § 1 odst. 1, § 5, § 7 odst. 1, § 8 odst. 1, § 13 odst. 1 a § 31a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona [obec] národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) /dále jen„ OdpŠk“ / a uzavřel, že žaloba nebyla podána důvodně. 10. Žalobce napadá skutečnost, že Ústavní soud odmítl jeho ústavní stížnost. Jedná se tak o situaci, kdy dle žalobcových tvrzení došlo v důsledku nesprávného přístupu Ústavního soudu k vydání nezákonného rozhodnutí, neboť v daném případě se žalobcem vytýkaný postup Ústavního soudu promítl do vydaného rozhodnutí. Po právní stránce se tedy žalobce domáhá nároku na náhradu nemajetkové újmy z titulu nezákonného rozhodnutí, které však pro nezákonnost nebylo zrušeno. Zrušení rozhodnutí pro nezákonnost je však nezbytnou podmínkou pro vznik odpovědnosti státu za nemajetkovou újmu, proto by nebylo možné takto skutkově vymezené žalobě vyhovět ani v případě, že by se jednalo o rozhodnutí například obecných soudů. Navíc ve vztahu k rozhodovací činnosti či postupu Ústavního soudu je situace zcela specifická, neboť obecné soudy nejsou oprávněny rozhodnutí Ústavního soudu přezkoumávat, neboť rozhodnutí Ústavního soudu na vnitrostátní úrovni nemohou podléhat přezkumu jiným orgánům veřejné moci (tedy ani obecných soudů), přičemž rozhodnutí Ústavního soudu pak nemůže přezkoumávat ani samotný Ústavní soud, protože jeho rozhodnutí na vnitrostátní úrovni jsou konečná a na vnitrostátní úrovni nemohou být zpochybněna (srovnej například rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 179/13 či Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 12846/2012). Žalobce se tak svou žalobo snaží de facto obcházet ustanovení zákona o Ústavním soudu upravujícím nepřípustnost přezkumu jeho rozhodnutí a vynucuje si přezkum ze strany orgánů, které však k tomu nemohou být povolány. 11. Obvodní soud rovněž podrobně vysvětlil, že žádost žalobce o odročení jednání vyhodnotil jako nedůvodnou a zdůraznil, že s ohledem na uvedené právní posouzení věci nemohla mít případná účast žalobce u jednání soudu jakýkoliv vliv na výsledek rozhodnutí v této právní věci. 12. O nákladech řízení soud rozhodl v souladu s ustanovením § 142 odst. 1 o.s.ř. a žalobci uložil povinnost nahradit žalované náhradu nákladů řízení ve výši [částka] jakožto paušální náhrada nákladů nezastoupeného účastníka podle § 151 odst. 3 o. s. ř. za použití vyhl. č. 254/2015 Sb., jíž se stanoví výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle § 151 odst. 3 o. s. ř., a to za 3 úkony dle § 1 odst. 3 písm. a), b), c) cit. vyhlášky (vyjádření ve věci samé, příprava účasti na jednání a účast u jednání soudu) po [částka] (§ 2 odst. 3 shora uvedené vyhlášky). 13. Proti tomuto rozsudku podal žalobce včasné i přípustné odvolání s poukazem na ust. § 205 odst. 2 písm. a), c) a g) o. s. ř. a domáhá se zrušení napadeného rozhodnutí. Žalobce nesouhlasí s tím, že soud rozhodl v jeho nepřítomnosti, ačkoliv požádal o odročení ze zdravotních důvodů, čímž žalobci odňal přístup k soudu. Dále pak žalobce namítá, že napadené rozhodnutí je nepřesvědčivě odůvodněné a proto nepřezkoumatelné, navíc formalistické. Nesouhlasí s právním posouzením jeho nároku a trvá na tom, že chce odškodnit za nesprávný úřední postup Ústavního soudu, což podle žalobce nevylučuje judikatura zapovídající přezkum rozhodnutí Ústavního soudu. 14. Žalovaná navrhla potvrzení napadeného rozsudku, neboť jej považuje za věcně správný. Požadavek na posouzení rozhodnutí Ústavního soudu jako nesprávný úřední postup není důvodný (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 28 Cdo 2025/2009), mohlo by se jednat jen o nezákonné rozhodnutí, což však není možné, protože nebylo zrušeno ani změněno. Dále znovu odkázala na argumenty uvedené v odůvodnění nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 179/13. Obdobnou žalobu žalobce podal i u Obvodního soudu pro Prahu 1, sp. zn. 42 C 152/2019 a nebyl úspěšný, jeho dovolání Nejvyšší soud odmítl usnesením sp. zn. 30 Cdo 251/2021, na jehož odůvodnění rovněž poukázala. Poukázala rovněž na to, že žalobce je Český občan, doposud komunikoval česky a není tak jasné, proč poslední odvolání je ve slovenštině. 15. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek včetně řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212, § 212a odst. 1 a 5 o. s. ř.), a dospěl k závěru, že odvolání žalobce není důvodné. 16. Soud prvního stupně si pro své rozhodnutí opatřil důkazy postupem podle § 120 o. s. ř., z nichž vyvodil správné skutkové závěry, které tak mohly být podkladem i pro rozhodnutí odvolacího soudu a na které lze pro stručnost odkázat. 17. Rovněž právní posouzení soudem prvého stupně náležitě zjištěného skutkového stavu podle OdpŠk bylo provedeno zcela správně. Judikatura obecných soudů k odpovědnosti státu za škodu v režimu OdpŠ