25 CO 32/2022-70 — Městský soud v Praze

1. Napadeným rozsudkem pro uznání soud prvního stupně uložil žalovanému zaplatit žalobkyni [částka] (výrok I.) a na nákladech řízení částku [částka] k rukám zástupkyně žalobkyně (výrok II.), vše do tří dnů od právní moci rozsudku. 2. Takto soud rozhodl v řízení zahájeném dne [datum] návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu, kterou se žalobkyně domáhala zaplacení smluvních pokut po [částka] za každé jednotlivé porušení čl. VIII odst. 3 dohody ze dne [datum], které je konkretizováno v návrhu. 3. Obvodní soud dne [datum] vydal elektronický platební rozkaz, č. j. EPR 185713/2021-16, kde žalovaného v souladu s ustanovením § 114b zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád v platném znění (dále jen „o. s. ř.”) vyzval, aby se pro případ, že podá odpor, ve lhůtě 30 dnů ode dne uplynutí lhůty k podání odporu písemně vyjádřil ve věci samé k žalobě, která mu byla doručena spolu s platebním rozkazem a zároveň soud žalovaného uvedeným platebním rozkazem poučil o následcích nesplnění této výzvy v podobě vydání rozsudku pro uznání. Žalovaný podal dne [datum] odpor, aniž by se ve věci vyjádřil, pouze uvedl, že nárok neuznává. 4. Po právní stránce obvodní soud uzavřel, že jsou splněny všechny podmínky pro vydání rozsudku pro uznání dle § 153a odst. 3 o. s. ř. ve spojení s § 114b o. s. ř., protože žalovanému dne [datum] marně uplynula lhůta k vyjádření a zároveň se v této věci nejedná o případ, kdy by povahou věci bylo vyloučeno uzavřít smír (srov. [příjmení], [příjmení], [příjmení], [příjmení], Občanský soudní řád, Komentář, I. díl, 6. vydání, 2003, C. H. Beck, str. 332, bod 5 a 6; rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 30 Cdo 641/2005). 5. O nákladech řízení soud prvního stupně rozhodl podle § 142 odst. 1 o. s. ř. za použití vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif v platném znění (dále jen„ a. t.”) s tím, že náklady žalobkyně tvoří zaplacený soudní poplatek [částka] a náklady na právní zastoupení za 3 úkony právní služby včetně 21% DPH. 6. Proti tomuto rozsudku podal žalovaný včasné a přípustné odvolání a navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil obvodnímu soudu k dalšímu řízení. Má za to, že jeho vyjádření v odporu, že nárok neuznává je dostatečné, protože k návrhu na platební rozkaz nejsou přiloženy žádné důkazy, na které žalobkyně odkazovala. Žalovaný tak předpokládal, že bude nařízeno ústní jednání. Dále soudu vytkl, že rozhodl na základě nezjištěného skutkového stavu na základě ničím nedoložených tvrzení, proto měl podle odvolatele soud žalobkyni poučit o neúplnosti skutkových tvrzení. Resp. měl návrh na vydání elektronického platebního rozkazu odmítnout postupem podle § 174a odst. 4 o. s. ř., protože bez jediného doloženého důkazu nemohl být učiněn žádný závěr o tom, zda uplatněné právo vyplývá ze skutečností uvedených žalobkyní. Soud tak porušil základní ustanovení vyjádřená v § 1 až 6 o s. ř., když vydal rozsudek pro uznání, ačkoliv mu bylo známo, že žalovaný nárok neuznává a žaloba neměla podstatné náležitosti. Rozsudek pro uznání má být sankcí za pasivitu, které se však žalovaný nedopustil s ohledem na obsah odporu a nahlížení do spisu, aby se mohl vyjádřit k důkazům. Vydáním rozsudku pro uznání došlo k naprosté nerovnosti v přístupu k účastníkům, soud toleroval nedostatky v žalobě a sankcionoval žalovaného. Navíc výrok o nákladech řízení nerespektuje skutečnost, že předžalobní výzva se týkala pouze částky [částka] a ne celé žalované částky. Ze žalobních tvrzení a důkazů žalobkyně navíc muselo být soudu zřejmé, že se názory účastníků na předmět sporu rozcházejí. Žalovaný odkázal na„ judikaturu 25 Cdo 2667/2002 ze dne 27. 6. 2007“ (pozn. odvolacího soudu: pravděpodobně se jedná o rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2007, sp. zn. 25 Cdo 2667/2005). 7. Žalobkyně v reakci na odvolací námitky uvedla, že k návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu přiložila všechny avizované listinné důkazy, což je zřejmé i z poslední strany formuláře návrhu (pozn. odvolacího soudu: čl. 4 soudního spisu), což žalobkyně dokládá printscreenem podaného návrhu. Navíc ani nepřiložení listinných důkazů by nebránilo soudu rozhodnout rozsudkem pro uznání, neboť zákon ani nepožaduje, aby vydání platebního rozkazu předcházelo předložení důkazních prostředků (§ 172, 174 o. s. ř.). Žalobkyně splnila zákonem požadované povinnosti vylíčit rozhodné skutečnosti, ze kterých je patrno, čeho se domáhá, a označit důkazy, kterých se dovolává. Požadavek žalovaného na odmítnutí návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu je tak zjevně nesprávný. Rozhodnutí„ 25 Cdo 2667/2002“ neexistuje, rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 2667/2005 není přiléhavé na projednávanou věc, neboť ke změně rozhodnutí, že se rozsudek pro uznání nevydává, nevedl odvolací soud nedostatek spočívající v nepředložení důkazních prostředků, ale absence relevantních žalobních tvrzení. Pokud pak jde o nákladový výrok, tak žalobkyně odkázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 4388/2013 ze dne 19. 2. 2015 a komentářovou literaturu k § 142a o s. ř. 8. Žalovaný reagoval doplněním odvolání tak, že po celou dobu řízení konstantě vyjadřoval svůj nesouhlas, což potvrzují i žalobní tvrzení v části, kde žalobkyně popisuje to, jak žalovaný vykládá povahu svých skutků. Svůj nesouhlas projevil i podáním odporu a následnou aktivitou spočívající v nahlížení do spisu ve dnech [datum], [datum] a [datum] s tím, že spis žádné důkazy neobsahuje. Dále pak ve svém vyjádření ze dne [datum] žalovaný vyslovil přání představit soudu kontext při jednání. Obvodní soud při vydání rozsudku pro uznání opomněl, že žalovaný musí s žalobním nárokem zcela souhlasit, neb jej pokládá za oprávněný (viz nálezy Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 13/15, I. ÚS 2693/16, III. ÚS 3964/17, II. ÚS 1298/17, odborná literatura Svoboda, K. a kol. Občanský soudní řád. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2021, s. [číslo], marg. [číslo]). Předpokladem vydání rozsudku (nikoliv kvalifikované výzvy), je důvodný předpoklad posuzovaný k okamžiku vydání rozsudku, že žalovaný proti němu reálně nebrojí (NS 23 Cdo 510/2019). Je-li z reakce žalovaného do doby vydání rozsudku zřejmé, že se žalobou nesouhlasí a hodlá se jí bránit aktivní účastí u soudu, soud má nařídit jednání. Tak je tomu například tehdy, když žalovaný uvede, že se žalobou nesouhlasí a hodlá si zvolit advokáta, který jej bude před soudem zastupovat (II. ÚS 1298/17). V tomto kontextu připomněl, že v odporu uvedl, že nárok neuznává a odpor zdůvodní po poradě s právním zástupcem. Komentáře i judikaturu nabádá k velmi opatrnému užívání institutu fikce uznání (NS 23 Cdo 510/2019, nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2733/13 ze dne [datum], sp. zn. IV. ÚS 4787/12 ze dne [datum], sp. zn. IV. ÚS 4787/12). Žalovaný má za to, že nemůže v daném případě obstát pustý formalistický přístup, nýbrž že uvedeným zásadám je možno dostát pouze v rámci soudního jednání. Poukázal rovněž na Žalovaný dále odkazuje na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 3207/20, podle kterého pokud žalovaný na kvalifikovanou výzvu soudu odpoví, že žalobcův nárok neuznává a projeví zájem aktivně se účastnit projednání věci, avšak obecné soudy shledají jeho vyjádření nedostatečně kvalifikovaným (neuvádějícím dostatečné skutečnosti, jejichž prokázání by mohlo vést k úspěchu žalovaného ve sporu), pak není namístě postupovat stejně, jako by se žalovaný na výzvu nevyjádřil vůbec, a aplikovat fikci uznání, nýbrž je nezbytné realizovat poučovací povinnost soudu podle § 118a o. s. ř. Naopak shledání nedostatečné„ kvalifikovanosti“ vyjádření žalovaného a vydání rozsudku pro uznání lze podle Ústavního soudu akceptovat jen v případech nevyvolávajících pochybnosti o tom, že se žalovaný nehodlá řádně bránit nároku uplatněnému žalobou. Dále pak odkázal na své vyjádření z [datum] s tím, že žádá o poskytnutí plného prostoru pro vyjádření. 9. Při odvolacím jednání pak zástupkyně odvolatele akcentovala aplikaci ust. § 1 - § 6 o. s. ř. a odkazovala na absenci příloh, z nichž vyplývá, proč žalovaný s uplatněným nárokem nesouhlasil a dále na skutkovou stránku případu. Žalovaný pak argumentoval skutkovými okolnostmi souvisejícími s kontaktováním žalobkyně ze strany žalovaného. 10. V replice pak žalobkyně uvedla, že není povinností žalobkyně vypořádávat se s námitkami žalovaného a nemohl tak učinit ani prvostupňový soud, neboť námitka byla obsažena až v odvolání. Jakékoliv nepřímé vyjadřování nesouhlasu mimo stanovené lhůty a způsobem zákonem nepředpokládaným není relevantní. Zdůraznila, že žalovaný se nejen ve stanovené lhůtě nevyjádřil, ale ani nesdělil žádný důvod, který mu v tom údajně měl bránit (tj. tvrzení o absenci příloh, které však není pravdivé). Nález sp. zn. III. ÚS 3207/20 není přiléhající na projednávanou věc, neboť se zabýval zcela jinou skutkovou podstatou (neboť tamní žalovaná uplatnila konkrétní námitky nesouhlasu a požádala o prodloužení lhůty). Odkázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 210/2019 ze dne [datum rozhodnutí] s tím, že žalovaný ani v reakci na předžalobní výzvu