29 CO 35/2022-172 — Městský soud v Praze

1. Rozsudkem z [datum] soud I. stupně uložil žalované povinnost zaslat žalobci do 3 dnů od právní moci rozsudku písemnou omluvu ve znění:„ Vážený pane [příjmení], omlouváme se za zásah do Vašich osobnostních práv způsobený pořízením a šířením fotografií, které byly pořízeny a šířeny bez Vašeho souhlasu z výkonu zaměstnaní v průběhu [příjmení] výkonu trestu a uveřejněny v týdeníku Pestrý svět [číslo] v článku s titulkem„ Tajné foto z vězení“, s upoutávkou na titulní stránce tohoto časopisu s popisem„ Jedinečná fotoreportáž z věznice.“ (výrok I.). Žalované zároveň uložil povinnost zaplatit žalobci ve stejné lhůtě částku [částka] (výrok II.). Co do požadovaných dalších [částka] žalobu zamítl (‚výrok III.) a vyslovil, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku [částka] do 3 dnů od právní moci rozsudku k rukám jeho advokátky. 2. Soud I. stupně takto rozhodl v řízení, v němž se žalobce domáhal náhrady nemajetkové újmy ve výši [částka] a písemné omluvy žalované s tím, že žalovaná dne [datum] zveřejnila v týdeníku Pestrý svět [číslo] článek s titulem„ Tajné foto z vězení“ s upoutávkou na titulní stránce tohoto časopisu s popisem„ Jedinečná fotoreportáž z věznice“. V rámci tohoto článku byly na straně 6 uvedeny čtyři fotografie, z nichž jedna byla vyobrazena také na titulní stránce. Tyto fotografie byly pořízeny bez souhlasu a vědomí nejen žalobce, ale i Vězeňské služby ČR, zaměstnavatele žalobce [právnická osoba] a dalších osob na fotografiích zachycených, a to při práci v rámci výkonu trestu odnětí svobody (od [datum] do [datum]). Žalobce tvrdil, že se sledováním fotografa žalované, pořízením a šířením těchto fotografií cítí být dotčen na svých osobnostních právech a právu na soukromí. Je si vědom toho, že je veřejně známou osobou, a tím vzbuzuje zájem médií, takový zájem i akceptuje, je však přesvědčen, že svoboda má své hranice, a ty byly ze strany žalované překročeny. Článek žalované neměl žádnou informační hodnotu, ale šlo o pouhou cílenou skandalizaci a ublížení osobě, která měla v té době omezenou možnost obrany. Zveřejněné fotografie nesloužily účelu informování veřejnosti a byly zcela nadbytečné. Protože zadostiučinění ve formě písemné omluvy samo o sobě k nápravě neoprávněného zásahu do osobnostních práv žalobce nepostačuje, je namístě ještě uložení odškodnění v penězích, když za přiměřenou vzniklé újmě žalobce považuje částku [částka]. 3. Žalovaná navrhovala zamítnutí žaloby s tím, že v inkriminovaném článku pouze informovala o výkonu trestu žalobce, který se jako osoba veřejného zájmu dopustil trestné činnosti. Předmětné fotografie žalobce zveřejněné spolu s článkem se týkaly tématu. Žalobce se k výkonu trestu sám veřejně vyjadřoval, a to před jeho nástupem i v jeho průběhu, a veřejně jej komentuje i poté, kdy byl propuštěn, dokonce k tomuto tématu vydal knihu s názvem„ Deník ze dna“, ve které podrobně popisuje průběh výkonu trestu, a to včetně informace o své práci v pekárně. K žádnému zásahu do osobnostních práv žalobce tak otištěním uvedeného článku a zveřejněním ilustračních fotografií nemohlo dojít. 4. Soud I. stupně po provedeném dokazování odkázal na ust. § 81, § 85, § 86, § [číslo], § 2956 a § 2957 občanského zákoníku a došel k závěru, že sledování, pořizování a následné uveřejnění fotografií žalobce z jeho pracovního zařazení v rámci výkonu trestu představuje neoprávněný zásah do jeho osobnostních práv. V řízení bylo prokázáno, že žalovaná bez vědomí žalobce po určitou dobu monitorovala místo jeho zaměstnání, dotazovala se ostatních zaměstnanců, kdy bude mít směnu na pracovišti, a poté také pořídila několik jeho fotografií zachycujících žalobce přímo v zaměstnání a na cestě do něj. Z provedeného dokazování nevyplývá, že by žalobce dal k takovému jednání souhlas, a nelze ani předpokládat, že by souhlas udělil konkludentně, protože nemohl očekávat, že by byl v těchto situacích fotografován. K pořizování fotografií nebyl dán souhlas ani tehdejším zaměstnavatelem žalobce a ani vedením věznice, naopak z vyjádření obou z nich vyplynulo, že takové jednání považují za minimálně nevhodné. Rovněž tak způsob, jakým byly fotografie pořízeny, představuje zásah do soukromí žalobce, neboť snímky byly pořízeny tajně, při sledování žalobce a budovy pekárny. Jako„ tajné“ jsou také fotografie v článku a na úvodní straně vydání periodika Pestrý svět vydavatelem prezentovány, což mělo jednoznačně za cíl vzbudit zájem veřejnosti, umocněný faktem, že žalobce byl v dané chvíli ve výkonu trestu odnětí svobody. Na jedné z fotografií lze identifikovat automobil, kterým zaměstnavatel vězně do a ze zaměstnání dopravoval, a to včetně poznávací značky. Na dalších dvou fotografiích je zachycen žalobce při přestávce v zaměstnání a na poslední fotografii je vyfotografován přímo v zaměstnání. Žalobce je sice jako bývalý úspěšný profesionální fotbalový obránce a reprezentant, který působil i v zahraničí, zcela jistě osobou veřejného zájmu a bez významu není ani skutečnost, že sám na veřejnosti často vystupuje, veřejně se vyjadřuje ke sportovním i společenským otázkám a je také autorem několika knih, v nichž popisuje často i velmi osobní detaily ze svého života. Je rovněž pravda. že osoby veřejně činné, tedy politici, veřejní činitelé, mediální hvězdy aj. musí akceptovat větší míru veřejné kritiky než jiní občané. Přesto ani takovéto veřejně známé osoby nejsou povinny strpět jednání, které zasahuje do jejich soukromí a které je vedeno pouze snahou uspokojit zvědavost té části veřejnosti, která má oblibu v nahlížení do soukromí mediálně známých osob. Nelze proto přisvědčit argumentaci žalované, že pořízení fotografií představovalo v daném případě plnění veřejné služby, a to především s ohledem na charakter poskytovaných informací obsažených v článku, i na ryze společenský až bulvární charakter daného periodika. Podle názoru soudu I. stupně tak jednáním žalované došlo k zásahu do práva na soukromí žalobce, jemuž z toho důvodu náleží náhrada nemajetkové újmy formou písemné omluvy v navrženém znění. Proto požadavku žalobce na zaslání písemné omluvy vyhověl (výrok I). 5. Soud I. stupně se dále zabýval otázkou, zda zaslání písemné omluvy v navrhovaném znění žalovanou je dostatečnou kompenzací vzniklé újmy na straně žalobce, a dospěl k závěru, že nikoliv. V podrobném odůvodnění svého rozhodnutí odkázal na dostupnou judikaturu, zejména na závěry formulované v rozhodnutích Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 332/2007, sp. zn. 30 Cdo 1092/2011, sp. zn. 30 Cdo 4431/2007, 30 Cdo 3322/2008, 30 Cdo 83/2011, sp. zn. [číslo] či 30 Cdo 2887/2010 a 25 Cdo 506/2021, jakož i Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1586/09 či I. ÚS 4022/17. Zdůraznil, že peněžitá náhrada je považována za subsidiární způsob, který nastupuje teprve v případě, že jiná forma není dostačující, přičemž při určení přiměřenosti satisfakce je třeba vycházet z celkové povahy i z jednotlivých okolností případu (z intenzity, povahy a způsobu neoprávněného zásahu, z charakteru a rozsahu zasažené hodnoty osobnosti, z trvání i šíře vzniklé nemajetkové újmy apod.). Je nezbytné zkoumat míru tvrzeného porušení základního práva na ochranu osobnosti (osobní cti a dobré pověsti), a to v kontextu se svobodou projevu a s právem na informace a se zřetelem na požadavek proporcionality uplatňování těchto práv a jejich ochrany. Náhrada nemajetkové újmy neplní pouze funkci satisfakční, ale rovněž i funkci preventivně-sankční, přiměřené zadostiučinění má tedy rušitele a jeho možné následovníky odrazovat od protiprávního jednání, a být tak nástrojem speciální i generální prevence, přičemž sankce musí být patřičně důrazná. V soukromoprávních vztazích je primární funkcí náhrady újmy funkce kompenzační, popřípadě satisfakční, zatímco funkce preventivně-sankční je pouze odvozená a zprostředkovaná. Nelze ji tedy chápat v tom smyslu, že by účelem uložení peněžité náhrady bylo exemplární potrestání původce zásahu, a tedy požadavek, aby náhrada byla natolik vysoká, aby se porušování právní normy původci zásahu„ nevyplácelo“, neboť sankční postih je vyhrazen výlučně státní moci a veřejnému právu. 6. V projednávaném případě bylo prokázáno, že napadené fotografie byly pořízeny bez souhlasu žalobce, Vězeňské služby i žalobcova tehdejšího zaměstnavatele. Kromě uvedených osob byly jednáním žalované, která se snažila získat informace o směnách žalobce a detailech jeho zaměstnání, sledovala objekt pekárny a neoprávněně pořizovala fotografie žalobce, dotčeni i ostatní zaměstnanci pekárny a další spoluvězni, neboť zaměstnavatel na zveřejnění fotografií reagoval omezením pohybu zaměstnanců a zákazem otevírání oken, aby zamezil dalšímu sledování ze strany médií. Zásah do osobnostních práv žalobce v tomto řízení byl umocněn i skutečností, že žalobce byl v té době ve specifickém prostředí výkonu trestu odnětí svobody, takže mohl na uvedené jednání reagovat pouze omezeně, a kromě toho zveřejnění [registrační značka], kterým byli žalobce a ostatní spoluvězni převáženi do zaměstnání, mohlo představovat i určité bezpečnostní